pátek 31. ledna 2014

Pozdrav z hor!

Ahóóóój (takhle se totiž zdravíme my horalové, víte?)

Jak si užíváte volno? Já nesmírně, opravdu jsem šťastná jako blecha. A jak málo stačí ke štěstí.
Jen jet na hory, chvíli vypnout, užívat si sníh, rodinnou pohodu, svět bez internetu (dobře tak DEN bez internetu), učit se na snowboardu, zaběhat si v horském terénu, vypít hektolitry zeleného čaje...

Zkrátka a jasně - jsem jako sluníčko a naprosto spokojená. Nic mi nechybí, ani blogový svět,takže se omlouvám, ale až do neděle tady nebudu nijak aktivní. Sice jsme tady nakonec ten internet zapojili, ale nechci trávit prázdniny na počítači, když mám možnost být venku. Snad to chápete. Však já Vám to vynahradím, až se vrátím!

Takže zde je jen pár postřehů, útržků a domněnek :

• miluju hory a vždycky milovat budu

• zároveň miluju Prahu, ale někdy z ní TAK ráda vypadnu
• a vůbec se mi nechce vracet
• i když jezdíme už 16 let na stejné místo, nikdy mě to tu neomrzí
• přesto, že tu spíme na rozvrzaných postelích
• přesto, že tu není možnost se osprchovat
• přesto, že se topí v kamnech a někdy vypoví službu, takže se zkrátka netopí
• přesto, že je tady suchý záchod, na kterým mi vždycky málem umrzne prdel zadnice

• a na kterém jsou ty "nejchytřejší" vtípky, jaké jsem kdy četla
no není to geniální?
• jsem vděčná za tu starou chatu, která mě naučila nebýt tak zhýčkaná Pražačka!
povšimněte si, prosím, cedule zachovávejte čistotu!
• a v blízkém hotelu mají nejlepší domácí borůvkový koláč! (a tajně tam chodím na záchod, když chci konat potřebu v teple... jo, tohle jste chtěli určitě vědět!)
• nejsem schopná se učit, dokud mi nehoří za zadkem
• začala jsem číst knihu Pozitivní psychologie a je úžasná
• jsem ráda, že jsem si konečně našla víc času na svého bratříčka
• chyběly mi běžky, neskutečně! Ale už jsem si to vynahradila

moje aktivita je jako na houpačce...jeden den skáču, tancuju a vybíhám jakýkoliv kopeček, který mi přijde do cesty, ale druhý den bych se jen válela
na horách se ovšem běhá úžasně! Nikde nikdo, dokonce jsem si vytáhla mp3 z uší, protože mě "rušila"...všude jen bílo a ticho, nádhera. Akorát jsem si možná přivodila zápal plic (a ty prudké horské kopce jsou infaktotvorné)

• na snowboardu dělám pokroky, už sjedu červenou sjezdovku
• zkuste si tu sjezdovku 2x vyšlapat, protože nemáte permici (-_-)
ale když něco chci, jdu si za tím
• ve svých 18 letech si hraju s jídlem

vyzkoušejte vanilkové cappuccino Casa Blanca
náš kocour již není bílý

Já se loučím, mějte se krásně a myslete pozitivně!

O tom pozitivním myšlení si povíme, až se vrátím a padne na mě deprese z návratu do školy a vidiny následujících testů!

středa 29. ledna 2014

Budoucnost tajemná, budoucnost vzdálená

Dobrý podvečer.

Ani nevíte, jak jsem ráda, že zítra již nemusím do školy! Neskutečně se těším na hory, na klid a sníh a volný prostor... úplně cítím, jak to potřebuji. Těším se na odpočinek a zároveň doufám, že budu moci vyrazit na běžky, protože jsem tomu cvičení poslední dny moc nedala.

Nicméně u vážných témat, týkajících se vzdělávání bych ještě ráda chvíli zůstala. Slibovala jsem, že napíši článek o tom, kde jsem včera byla, konečně jsem se k tomu dostala.

V rámci školy (dokonce jsme dostali povolení od naší "milované" paní ředitelky!) jsme vyrazili směr Výstaviště Holešovice - konkrétně na GAUDEAMUS.

O co vlastně jde? Oficiální stránka říká:
,,Gaudeamus je program určen všem zájemcům o další studium po maturitě, zejména studentům III. a IV. ročníků SŠ. Na veletrhu najdete české a renomované zahraniční univerzity, vysoké, vyšší odborné a jazykové školy. Nevíte-li, jak se připravit na přijímací zkoušky, na veletrhu se to dozvíte."


Tak to by tedy bylo ke krátkému úvodu. Předpokládám, že jste o tomto veletrhu již slyšeli, koná se nejen v Praze, ale třeba také v Brně.
A jelikož se nám ta maturita bleskově blíží (dobře, až příští rok, ale ono to zatraceně utíká!!), je nejvyšší čas se začít starat o svou budoucnost. 

Na Gaudeamus jsem vyrazila s jasnou představou - budu studovat psychologii, v nejlepším případě na Karlovce, případně Masarykova v Brně / Palackého v Olomouci.

No... mé vratké sebevědomí a jistota šly velmi rychle do prdele háje. 

Jak to celé probíhalo?

úterý 28. ledna 2014

(Ne)báseň první

Dobrý večer,
hlásím se vážně jen na rychlo, dnes bohužel nestíhám napsat článek, teprve teď jsem přišla domů a čeká mě ještě chemie a fyzika (ultraskvělá kombinace, to Vám tedy řeknu).
Zítra snad ale budu mít více času, a tak napíšu o tom, co se dnes dělo  a jaké z toho mám poznatky, protože mi to přijde jako zajímavé téma. A ještě bych chtěla říct, že mockrát děkuji za všechny komentáře! Hned jak budu mít chvíli, tak Vám odepíšu :)

Takže Vás jen odbudu kouskem ze své básnické tvorby. Sama ani nevím, co si o tomhle výjevu mám myslet, byl tvořen v hodně zvláštní melancholické náladě a ani jsem neměla chuť na to dodržovat rým a rytmus, takže se celkově může zdát trochu neuspořádaný a chaotický a vůbec beze smyslu. Ale musím říct, že se tak nějak krásně hodí právě k dnešní atmosféře.




Klec ze čtyř stěn,
jsem tu jen já a ty,
je to jako sen,
jako mlžný opar,
tvé živoucí rudé rty..

Rytmus houpe nás v bocích,
to šedé kabaretové blues,
vůně čerstvě upražené kávy,
slyším tvůj dech, jsem v koncích,
kolem zápach lůz a tvořivost múz.

Ticho, prázdno, jen hudba v našich srdcích,
staré rádio už dohrálo svou píseň,
slunce už políbilo horizont,
stále tvrá našich těl tíseň,
Slyšíš? To šedé kabaretové blues...


pondělí 27. ledna 2014

Útržky dne 27. 1. aneb jedno obyčejné pondělí

Pondělí.
Den, kteří většina lidí nesnáší. Znamená nástup do školy/práce, symbolizuje povinnost naběhnout znovu do toho stereotypního vyčerpávajícího režimu.
Před sebou máme vidinu šíleného a náročného týdne, odpočinkový víkend se zdá být stejně vzdálený jako Štědrý den 25. 12. 

Ale přesto někde hodně-opravdu hodně hluboko mám to nenáviděné pondělí vlastně ráda. Občas mám pocit, že ten režim tak trochu potřebuji, že jinak bych si dělala, co bych chtěla a začala bych bláznit. 
Nebo se jen zoufale snažím najít na tom pitomém dni nějaká pozitiva. 

A zde je pár postřehů / momentů z jednoho prachobyčejného pondělí, jednoho z mnoha, které mě ještě v životě čeká:

když jdete pozdě spát, fakt blbě se ráno vstává
• vylézání z horké sprchy je neskutečně nahouby
• nepořizujte si kočku, bude Vás srát otravovat nejlépe v 5 ráno
• naštěstí každé krušné ráno zachraňuje dobrá snídaně
Tentokrát ne ovesná!!!
Jogurt, musli, skořice, banán.
někdy jsem vážně líná se malovat, ale vždycky to udělám
jsem dYlYna no

mám ráda svůj klid, takže mě nerušte, když jedu naštvaná do školy s mp3 v uších
škola mi vlastně ani tolik nevadí a někdy mě to dokonce baví
• ale fyzika smrdí a vždycky bude!!!
• asi budu maturovat z biologie
• zbláznila jsem se (viz. předchozí bod)
• se sněhem je Praha hned romantičtější 
• sníh mě vytáčí, protože je zima a já nemůžu nosit své oblíbené šaty

ale zato miluju svůj nový svetřík!
z Terranovy za 80 Kč, no neber to!!!
• bílá barva na přechodech klouže jako prase 
• jsem škodolibá a jestli funguje karma, tak se v příštím životě narodím jako mravenec, protože mě neskutečně baví pozorovat babky, jak na těch přechodech padají jako zralé hrušky
• občas mám problém zkousnout hodně upřímné lidi (Filipe-jestli to čteš, tak zdravím!:D)
• miluji svého přítele (a teď zním jako třináctka z Bravíčka)
• miluji pohyb a zlepšuje se mi kondička
• neskutečně se těším na hory a až vypadnu 
jsem rozmazlená a rozmlsaná  to ale není nový postřeh
• zítra dost půjde o mou budoucnost
• mám ráda jednoduché večeře 
 a černé olivy!!
• moje největší zábava je natřásání se tancování před zrcadlem
• měla bych se učit
• Chicago je vážně nejlepší film s úžasnou hudbou! (a nevztahuje se to k předešlému bodu...)

V komentářích jsem byla poprosena o zveřejnění svých jídelníčků, takže to čekejte nejspíš zítra a nebo ve středu, i když jsem z toho taková v rozpacích, že někoho zajímá, co jím :D

neděle 26. ledna 2014

Materialismus

Slíbila jsem ,,chytrý článek", tak tady je.

Inspirovala mě k němu včerejší zastávka v Terranově při cestě domů z kina. Nějak jsem totiž najednou nemohla odolat tomu volání nakupovacího šílenství a všudypřítomných cedulek SALE! A to jindy nakupování příliš v lásce nemám. A jak jsem se tam tak prohrabovala tunami krásných svetříků, sukní, kalhot, podprsenek a bůhvíčeho ještě, napadlo mě právě téma materialismus.


Ať chceme, nebo ne, žijeme ve světě, který je na věcech prakticky založen. Média a široké okolí nás tlačí k tomu toužit po pozemských statcích, vlastnit a při nejlepším ve velkém. A když si toho nekoupím kvantum, tak to alespoň bude nejlepší a nejkrásnější a všichni mi to budou závidět.





Vždyť se stačí rozhlédnout kolem-na všechny ty billboardy, občas zapnout televizi a nebo nahlédnout do nějakého časopisu. Ten tlak je všude. Reklamní hesla jen hýří frázemi, které nás mají přesvědčit, že pokud si dotyčnou věc koupíme, budeme neskutečně IN. A nebo ještě lépe-že bez dané věci zkrátka nemůžeme žít! 

Volné nedělní asociační myšlenkové pochody

Neděle.

Nemám ráda neděle. Proč? Protože jsou to takové zvláštně nesmyslné dny. Dny, po kterých víte, že přichází pondělí. Dny, kdy se mi většinou chce NEdělat, ale dělat musím a to většinou hodně věcí.
Jsou to dny líné a přitom hektické, chaotické a přitom přesně organizované, volné a přitom svazující.

Ne, nemám ráda neděle.

To byl takový volný průchod myšlenek na úvod. A v tomto duchu se asi ponese celý článek. Měla jsem chuť napsat o něčem důležitém, složitém, ale znáte ty momenty, kdy máte prostě tvůrčí blok a jen se potřebujete takzvaně vykecat? Tak přesně ta chvíle nastala teď. (Momentálně mé myšlenkové pochody schytáte Vy, kteří to čtete, normálně to odskáče rodina či chudák přítel).
Mám mnoho věcí na práci a vůbec, ale vůbec se mi nechce začínat. Jenže budu muset. Ale ještě chvíli, ještě chviličku Vás tu budu otravovat.

Včera jsem byla s kamarádkou v kině na filmu Vejška. No, musím říct, že se mi líbil moc. Je takový dost ze života, snad ještě víc než Gympl. S ničím se tam příliš nemažou. Akorát konec mi přišel trochu idealistický a absurdní, nicméně proč ne. (No a v neposlední řadě je z Mádla hrozně hezkej chlap, tak šupšup do kina!!!)
(A tu až moc hezkou krávu Josefíkovou ignorujte;D)




Jedna z věcí, co dnes musím udělat, je přepsat smlouvu o bytovém pronájmu-maminka totiž neumí ve Wordu. No a řeknu Vám-stále víc se bojím budoucnosti, víte, až tohle všechno budu muset řešit. Voda, elektřina, nájem, pojištění... achjo, jsem jako Pipi Dlouhá Punčocha-nejradši bych zůstala navždy mladá.

Venku je zima jak na Sibiři, což mě štve, protože nemůžu fotit ani běhat. Jinak by mi upadly ruce a zmrazila bych si plíce.

Mám chuť psát básně, ale nejde to-to ten tvůrčí blok. V takových situacích mi hodně pomáhá kreslit. I když ty moje výtvory stojí za starou bačkoru. Zrovna jsem našla nějaké staré uložené obrázky a musela jsem se hrozně smát!
to měla být asi elfka nebo co...


volné kreslení u Beethovena na výtvarce
V tu dobu mi ty výtvory přišly jako masterpiece...
Je zábavné sledovat, jak se nám v průběhu času mění názory a pohledy na určité věci. Vím, že rok zpět jsem byla někdo úplně jiný a trochu se bojím a zároveň těším, co bude rok příští.

A už budu končit, protože stejně nemám nic víc na srdci. Slibuji, že pokud večer zbude čas, napíši nějaký daleko chytřejší článek.

A na závěr? Jela jsem domů tramvají a usmál se na mě jeden sympatický bezdomovec. A víte co? Udělalo mi to hroznou radost a rozzářilo den. Prostý úsměv. Nezáleží od koho, zkrátka zahřeje na srdci.

Tak se usmívejte!! A dejte si lívance! :)


banán, vajíčko, tvaroh, oříšky, sirup--> ♥

Jen je nepřipalte jako já ;D

sobota 25. ledna 2014

Jak jsem se hýbala v LEDNU

Hezké sobotní odpoledne přeji!

Ráno jsem vstávala brzy, abych stihla vše, co jsem si naplánovala... no a pak jsem se zasekla s bráškou u starého playstationa a bylo vystaráno na dobré 4 hodiny. Achjo. Alespoň jsem mezitím stačila vyndat myčku! (bravo, bravissimo!) A srovnat si papíry válející se na stole! (čti: zastrčila do poličky tak, aby nebyly vidět.)

Někdy bych potřebovala, aby nade mnou stála a ŘVALA A ŘVALA!:D

Achjo, Jillian má co? No vždycky pravdu.


Začala jsem si od ledna pomocí mobilních poznámek vést takový přehled co a jak cvičím. Zjistila jsem, že mi to docela pomáhá, protože jsem hlava děravá a často zapomínám, zda jsem předchozí den cvičila nohy nebo ruce. Většinou si ale vzpomenu sakra rychle, protože mě daná partie bolí jako čert.
Sice ještě není konec ledna, ale zbývá jen pár dní, tak až si poctivě odcvičím i ty, článek aktualizuji.

pátek 24. ledna 2014

Útržky dne 24. 1. '14 a Olbram Zoubek

(Vynechám beztak trapný pozdrav.)

(Nezmíním se, že je mi hrozně špatně, protože pořád jen fňukám.)

A raději Vám povyprávím, co jsem dnes dělala a jak jsem objevovala svět. 

Každý víkend se totiž snažím buď zkusit něco nového a nebo například něco nového vidětněkam se podívat, někoho potkat... zkrátka si ty volné dny trochu zpestřit a nezůstávat dále v tom týdenním stereotypu. A jelikož zítra nemusím do práce, tudíž sobotu můžu celou prochrápat! mohu efektivně využít, mám toho spoustu v plánu a začala jsem již dneškem.

Nejsem zrovna kulturní vzdělanec, spíše bych se označila za zvědavého barbara, který o umění a umělcích neví zhola nic, jen rád chodí na výstavy a tváří se, jako že tomu hrozněmoc rozumí. (A taky ve všem hledá HLUBŠÍ smysl-hlubší smysl je totiž to důležité, to si pamatujte. Bez identifikace hlubšího smyslu nejste žádní znalci!!)

Ale i přes to všechno se vždy moc ráda zajdu podívat na nějakou výstavu, ať už jde o fotografii, malířství, sochařství a nebo architekturu. Zastávám názor, že nemusíte dotyčného umělce perfektně znát a sledovat jeho tvorbu, i když jste o něm předtím ani neslyšeli, přesto Vás může oslovit a navíc si rozšíříte obzory a v neposlední řadě se něco nového dozvíte. Možná to bude znít hloupě, ale myslím si, že tyhle zážitky nás utváří, protože kulturní akce nám dávají možnost si vytvořit vlastní názor na určitou oblast. Když se Vás pak někdo zeptá, co si myslíte třeba o Picassovi, nebudete jen tupě zírat.


A tak jsem se sebrala a vydala se směr Jízdárna Pražského hradu - konkrétně na výstavu celoživotního díla sochaře Olbrama Zoubka

Vycházející
(Jedna z mála použitelných fotek:D)

čtvrtek 23. ledna 2014

Rodina jako základ

Dobrý podvečer.

Právě tu sedím s nateklým kolenem a chladím si ho mraženým kuřetem. Nějak jsem z toho chytla filosofickou náladu, tudíž je zde jeden povídající-rádobychytrý článek, týkající se RODINY.



Kdo byly první osoby, které jsme po příchodu na svět spatřili?
Kdo byli ti, kteří se o nás starali, starají a nejspíš i budou starat po celý život?

Kdo zachytil všechny naše pády a popostrkoval nás vpřed?
Kdo byl u většiny významných okamžiků v našem životě,

Byli to právě členové rodiny - lidé nám nejbližší, lidé, kteří o nás vědí téměř vše.


středa 22. ledna 2014

Fotookamžiky 0.1 - Bezsněhové hory

Zdravím!

Vím, že jsem tento článek slibovala již včera, ale nakonec jsem si nenašla čas, jen jsem odpadla a spala.
Tak konečně tedy dnes - ovšem až po cvičení, běhání a vaření. Zítra mě konečně čeká rest day. Horší je, že se na něj těším a jakmile nastane, jsem celá nervózní a už se rychtuji na další workout!

Tyto fotky se Vám doufám budou líbit o něco víc, než ty, co jste měli šanci zde na blogu vidět. To víte, je rozdíl, když si najdete čas, v klidu si nastavíte fotoaparát a navíc je kolem vás něco zajímavého.
Kdyby to někoho zajímalo, fotím fotoaparátem NIKON D3100 - má ho mnoho lidí a asi vědí proč - nemůžu si na něj stěžovat, i když spolu občas nevycházíme. Doufám ale, že se to zlepší, jakmile mu dopřeji nový objektiv.
A teď již k fotkám.

Všechny byly pořízeny za jedné odpolední procházky v okolí Bedřichova v Jizerských horách. Totiž-když jedete na hory s domněním, že budete lyžovat, a pak zjistíte, že je sníh asi jen na 100 metrech dětského vleku, je to trochu smutné... A nezbývá nic jiného než se jít alespoň nadýchat čerstvého vzduchu. Navíc nám přálo počasí, v mp3 mi hrál Peter Gabriel (možná bych měla napsat, že jsem poslouchala líbezný zpěv ptáčků, ale hold jsem přírodo-ignorant, co se zvuků týče) a zkrátka jsem měla svůj klid (na úkor toho, že na mě museli ostatní neustále čekat).

Po cestě bylo opravdu mnoho krásných věcí k vidění. Nejvíce mě zaujalo světlo různě prostupující jehličnany a pak také ojedinělé mini rampoušky visející ze skály a smutně kapajíc při svém posledním tažení. Jen škoda, že byly trochu schované v lese, a tak světlo nebylo nejideálnější.
A také mě mrzí, jak blogger ničí kvalitu fotek, ale s tím bohužel nic nenadělám. Ve skutečnosti mají mnohem hezčí barvy a celkově jiný nádech :(

Vzadu v mlze Ještěd.

úterý 21. ledna 2014

Útržky dne 21. 1. '14 + Cuketové chipsy

Ahoj!

Opět se hlásím až takhle pozdě večer a opět celá utahaná. Dnešním dnem ale OFICIÁLNĚ SKONČIL stres z pololetí. Známky uzavřeny, nakonec to dopadlo nad očekávání (ne že by to mělo souvislost s tím, že se celý půlrok flákám, jsem totiž přirozeně inteligentní a učit se nepotřebuji) a vypadá to na dvě dvojky - matika a fyzika, což jsou předměty, které mi prostě nikdy nepůjdou.

Prakticky jsem se nezastavila, až teď (a kde jinde než u počítače...Andulo, to, že se uzavřely známky neznamená, že se na to vybodneš úplně!!). Ještě chci publikovat jeden - tentokrát fotkový - článek a v neposlední řadě ještě přečíst nové příspěvky mých oblíbených blogerek...takže spoustu práce, jsem tak vytížená, ach.

Den jsem začala klasicky tou nejlepší snídaní.
Ovesná je zkrátka nesmrtelná.
A bez svačiny bych ve škole asi umřela!

Omlouvám se, ale nikdy jsem nefotila jídlo, je to pro mě trochu nezvyk. (Ještě když jsem líná vytahovat foťák, a tak to fotím mobilem. Po tmě. Geniální). Slibuji, že časem to vychytám lépe!
Musím se Vám pochlubit... už si nevzpomínám, kdy naposledy jsem dostala 1*, ale bylo to určitě dávno. Z ekonomie-chápete?! Měl jsem z ní radost jako malá.

Laborky z biologie byly mimořádně opravdu zajímavé, zkoumali jsme smysly-dělali si test-kupodivu nejsem barvoslepá ani netrpím šedým/zeleným zákalem. A také se snažili najít jakési linie v otiscích prstů. No nenašla jsem tam nic. Akorát zapatlaná jsem doteď.


Odpoledne klasicky kafíčko a pak na cvičení. 
Vanilkové ♥
No a pak zase honemrychlesakranestíhám na lezení s přítelem a kamarády. Domluvili jsme se, že půjdeme jenom na boulder, jelikož nikdo z nich neumí jistit. Nebylo to nic moc, tam si člověk zkrátka tak dobře nezaleze. Takže příště již klasicky na stěnu.
A jedna rada- před lezením prosím nedávejte trénink na ruce. (
Pokud pak nechcete vypadat jako rozklepaný sliz).

Večer jsem přišla hladová, i když už jsem absolvovala večeři. A tak jsem si udělala na chuť tyto jednoduché cuketové chipsy. Svou lásku k cuketě nemusím zmiňovat, je zvláštní, jak se to otáčí, dříve jsem ji upřímně nesnášela a nedostali byste ji do mě ani trychtýřem.

Ani nevím, jestli si toto zaslouží označení recept, jelikož určitě tenhle styl úpravy dobře znáte, ale přesto doufám, že někoho cuketo-neznalého třeba inspiruji. 

Cuketu nakrájíme na tenčí plátky (kolečka).
Podle chuti okořeníme / osolíme. - Já cuketu posypala pizza kořením a bylo to výborné!
Na rozpálenou pánev přidáme kávovou lžičku olivového oleje.
Nakonec přidáme cuketu a zlehka orestujeme (cca 1-2 minuty).

Dobrou chuť!



pondělí 20. ledna 2014

Sportomilec a PLAVÁNÍ

Před chvílí jsem dorazila domů, celá utahaná z náročného pondělí.  Zavírají se mi oči, ale to mi nezabrání v napsání článku.
Upřímně ze mě dnes spadl ten šílený stres z uzavírání pololetí, hezky jsem to završila neschopností vypočítat ani jeden příklad ze čtvrtletky z matiky...ale co, jsou horší věci. Jako kdyby mi spadl kámen ze srdce. A také se culím jako sluníčko, ale o tom až jindy.

Abych přešla k tématu...
Rozhodla jsem se založit rubriku s názvem Sportomilec a .... (ano, ten sportomilec jsem já, i když je to možná dost směšné a přehnané označení), ve které postupně představím všechny sporty, které mě nějakým způsobem oslovily i neoslovily. A zrovna dnes bych se chtěla věnovat...

PLAVÁNÍ



Sport, ke kterému jsem nikdy neměla vyloženě velký vztah, ačkoliv jsem vodní živel a vodu jako takovou miluji. Jako malou holčičku mě rodiče nutili chodit na plavání do školky, kde jsem se pokaždé akorát tak málem utopila. Nesnášela jsem to tak, že jsem byla schopná si vymyslet opravdu jakoukoliv výmluvu, proč tam nejít. Mé simulantské schopnosti byly opravdu neuvěřitelné a hýřily kreativitou. Takže se u mě pravidelně objevovaly problémy jako křeče v břiše, bolest v krku, chřipky, teploty, bolesti zubů a dokonce i otřes mozku. To vše záhadně právě v úterý, kdy jsem měla jít plavat.

Postupem času se můj přístup změnil, jelikož jsem začala s kamarádkou chodit na kroužek plavání. Dobrovolně! A dokonce mě to bavilo. Jako malou holčičku mě rodiče nutili chodit na plavání do školky, kde jsem se pokaždé akorát tak málem utopila. Nesnášela jsem to tak, že jsem byla schopná si vymyslet opravdu jakoukoliv výmluvu, proč tam nejít. Mé simulantské schopnosti byly opravdu neuvěřitelné a hýřily kreativitou. Takže se u mě pravidelně objevovaly problémy jako křeče v břiše, bolest v krku, chřipky, teploty, bolesti zubů a dokonce i otřes mozku. To vše záhadně právě v úterý, kdy jsem měla jít plavat.



Postupem času se můj přístup změnil, jelikož jsem začala s kamarádkou chodit na kroužek plavání. Dobrovolně! A dokonce mě to bavilo. Byly mi vysvětleny základy techniky, a tak jsem se začala zlepšovat. Pamatuji si, jak jsem chodila domů naprosto utahaná-ta hodina a půl se nezdála! Jenže pak jsem začala být ženou a bylo mi trochu nepříjemné řešit situaci, kdy musím jít na trénink a zrovna "se nemůžu koupat". A tak jsem toho bohužel nechala.

Od té doby jsem vyloženě cíleně nikdy plavat nešla, spíše jsem ráda dělala hlouposti jen tak na koupališti nebo u moře. Až minulý rok jsem objevila kousek od nás bazén, který je po rekonstrukci a zařídila si permanentku na 10 vstupů. No, nebudu lhát, od minulého roku jsem tam byla celkem 4x...

Takhle krásně to tam vypadá.
Až tuto neděli mě najednou napadlo, že bych konečně mohla tu permanentku zužitkovat. Tak jsem vytáhla přítele a šli jsme si na hodinku zaplavat. Byla jsem neskutečně příjemně překvapená! Jednak mě to bavilo, čas rychle utíkal a ještě jsem pro sebe něco udělala. A pak přišlo další překvapení ve formě bolavých nohou a rukou. Opravdu se to zprvu nejeví příliš náročně, ale zkuste si uplavat naplno pár bazénů, zadýcháte se pěkně.

Rozhodně od této doby budu zařazovat plavání častěji (teď už vážně, slibuji!), protože je to úžasný způsob relaxu, nezatěžuje klouby, protáhnete si celé tělo a naučí Vás správně dýchat. 

A kdo si chce dát do těla, tak samozřejmě stačí nabrat pořádné tempo a rázem se dá plavání srovnávat s jakoukoliv jinou náročnou sportovní aktivitou.

Postupně bych se chtěla naučit opravdu dobře dýchat, zlepšit techniku (hlavně kraul) a celkově "vytunit" formu a výdrž, co se plavání týče.

Někdy si připadám přesně takhle...
Nebo takhle-když zkouším novou techniku.


A pokud výše uvedené důvodu proč plavat nejsou dostatečné... VIDĚLI JSTE NĚKDY TA TĚLA PLAVCŮ?!

Co Vy a plavání? Zařazujete ho pravidelně? :)

neděle 19. ledna 2014

Velmi úspěšný pátek 17. + ještě úspěšnější víkend

Dobré nedělní dopoledne.

Měla jsem v zásobě mnoho filosofických článků o různých velmi závažných a podstatných tématech, doplněné o skvělé fotky a geniální poznatky, jenže to může počkat. Jelikož jsem před chvílí vstávala a teď tady sedím s mírnou bolestí hlavy a křečemi v žaludku, nejsem schopná Vám předložit nic jiného, než vyprávění o tom, jak úžasný byl můj víkend. 

Byl to asi určitě jeden z nejhektičtějších víkendů za poslední dobu, naprosto mě vyřídil místo toho, abych si odpočinula, ale vlastně jsem si ho neskutečně užila. Mám ráda, když se pořád něco děje, i když mě to pak občas stresuje a toužím po klidu.

Upozorňuji, že tento článek je plný žvástů, nemorálních úkonů, nehýří zrovna ostrovtipem, v podstatě v něm o nic nejde a samozřejmě nechybí ani velmi dobře kompozičně promyšlené fotky oplývající kvalitou-jak jen to můj mobil v rychlosti zachytit dokáže. (Ale co, hodila jsem tam hipsta efekt a je to v suchu.)

Začněme pátkem. Pátky mám ráda, kdo by také neměl. A snad ještě radši než pátky mám snídaně. No a tak jsem začala výbornou snídaní o výborném pátečním ránu! (To, že jsem se asi půl hodiny piplala s přípravou a pak to do sebe musela během minuty naházet, protože jsem nestíhala, už je další věc).


Bílý jogurt, zakysaná smetana, banán, skořicové musli, skořice ♥

Nicméně fakt, že nestíhám mi nezabránil před odchodem pořídit ultradYlYnovskou fotku v zrcadle, která zachycuje můj ohromně kreativní outfit! Nějaké velké plánování, co si vezmu na sebe se nekoná, nosím víceméně pořád to samé - a to oblečení skládající se z černé, černé, béžové, hnědé, bílé, černé a občas také černé. (Tady tu fotku zachraňuje jednak vintage efekt a jednak můj skvělý výraz)
Mimochodem-znáte to-jak něco nesnášíte a pak jdete uděláte to taky? :D


Jsem tak cool, achjo.
O tom, jak to probíhalo ve škole, Vám povídat nebudu, není na tom nic zajímavého. Škola mě někdy baví, pokud jde o předměty, které mám ráda-jako například seminář z psychologie. Jenže pak jsou zde perličky jako matematika a fyzika, na kterých to dopadá tak, že si většinou něco kreslím...a nebo píšu básničky, pokud se tomu tak dá říkat. A jelikož mi profesorka na češtinu oznámila, že mám nerozhodnou známku, honemrychleultraspěšně jsem sepsala krátký epigram/aforismus, či co to mělo být, odevzdala a známka mi byla uzavřena na 1.
EASY! (Aneb ať žije včasná a pilná příprava do školy)


Vážně MASTERPIECE.

Tohle je ta již zmíněná fyzika...
Těžká asociace a styl jako prokletí básníci!!!

No a pak přišel teror ve formě dějepisu 8. hodinu. V pátek. 8. hodinu. Dějepis.
A když se k tomu přidá skvělý profesor, jehož vtípky vás zaručeně rozesmějí a vůbec to není úchyl a nedívá se na Vás jako na kus flákoty a pořád nemluví o komunismu, místo toho aby se držel tématu... (nebudu se rozčilovat)

Naprosto autentické.
To by bylo ke škole. Plány na odpoledne jsem zprvu neměla nijak význačné, a tak jsem nejdříve poctivě seděla a počítala matematiku (Ne, to mi přece nemůžete věřit. Jen jsem udělala další umělecký shoot.)

Najdi si X sama, krávo.
Potom jsem si parádně zacvičila. Neskutečně mě to baví, i když se mi nikdy nechce a pokaždé na to nadávám!
Super věcička ten sporttester.)
Po cvičení jsem měla v plánu se již jen válet, možná zkouknout nějaký seriál a užít si volna. JENŽE. Napsal mi kamarád, jestli s ním nechci na víno. Tak proč ne, sklenička mi neublíží a aspoň nebudu asociál. Dlouho jsme hledali místo, kam jít, jelikož kamarád není původem Čech a má tady u nás v neúplněpěkné části Prahy strach, aby ho někdo nezmlátil. Nakonec jsme tedy vybrali safe spot- a to Potrefenou Husu. Jestli někdy budete mít možnost tento řetězec navštívit, tak to udělejte, určitě to stojí za to. Obsluha milá, prostředí příjemné, bílé suché víno zkrátka mňam.! Hodiny odbyly jedenáctou večerní (napsat, že na mobilu se objevilo digitální číslo 23:00 by nebylo tak poetické.), s kamarádem jsme se rozloučili a naivně jsem se ubírala směr domov. DALŠÍ JENŽE. Opět telefon-další  kamarád, něco mi chaoticky vykládá o tom, že je s kamarádkou kousek od nás a že jedou někam tancovat. Tancovat? Hm...to já ráda. A tak proč ne! Pro jednou oželím spánek. 

A tak jsme skončili v Chapeau Rouge. Oproti Huse trochu změna, již ne tolik příjemné prostředí. Tedy pokud pro Vás příjemné prostředí neznamená desítky až stovky lidí namačkaných ve stísněném a zakouřeném prostoru, všude smrad marihuany, nespočet malých zarudlých očíček a také slintajících úchylů (Ti nesmí chybět prostě NIKDE.). Hudba byla víceméně otřesná, něco ve stylu hodně špatně zmixovaného popu a dubstepu...nicméně když si dá člověk tequilu, pivo a pak další pivo, je mu to docela fuk a parádně si zatancuje. No a vysportované kalorie zase musíte nějak doplnit, že ano.

Lépe by se to vystihnout nedalo.
Vydrželi jsme tam nakonec až do půl 4. Vůbec mi to nepřišlo-jakmile jsem v pohybu, tak čas letí neskutečným tempem. A někdy o tanci napíšu samostatný článek, protože je to věc, kterou opravdu miluju-cítit tu energii davu, na nic nemyslet...
Takže šup do narvané noční tramvaje a domů. Usínala jsem někdy kolem 5. s myšlenkou, že se prospím tak do 1 odpoledne, abych všechno pěkně stihla.
Omyl.

Nohy bolí, to teda jo.

Vzbudil mě smích rodičů a následná věta: ,,No to nemyslí vážně, ona ještě chrápe!". Koukám na hodiny...17:00. 
Sakra, sakra, kde to jsem, kdo jsem, kolik je hodin, jak se jmenuju, co je za měsíc...kde je voda.
Prudce se zvedám.
Sakra, sakra, moje hlava, au moje břicho, nee, pomoc, umřu.
Pomalu slézám z patra.
Už nikdy nebudu pít, jsem blbá, fuj. 

Dobře, tohle zní možná jako přehnané drama. Nebylo mi nejlépe, přitom jsme toho tolik nevypili. Asi mi spíše nesedla kombinace, plus se přidala únava. Jenže si stejně pokaždé říkám, zda tohle mám zapotřebí.
Než jsem se stačila rozkoukat, píše mi jiný kamarád, že prý jsme byli domluvení na to běhání. 

Ale neeeeee.

Běhání ne, prosím. Snažím se vymluvit. Marně. Kamarád mě hecuje, že to nedám. To na mě zabírá. Jsem jednoduchá, tak jednoduchá. Potlačím nevolnost od žaludku a natlačím do sebe tortillu s masem.

Maminko, výborná, jsi šikulka.

Jídlo mi udělá vždycky líp.! Obouvám tenisky a vyrážím.   Rodina na mě kouká, že jsem asi už definitivně zbláznila. 
Povšimněte si prosím nádherného interiéru našeho výtahu.
Jedu tramvají směr park Ladronka a přemýšlím, co to vlastně dělám.
Ale nakonec to bylo nejlepší, co jsem mohla udělat a bylo to hrozně příjemné. Jestli něco člověka vysvobodí, tak jídlo a běh. Dali jsme si jen lehčí kolečko, asi na 20-25 minut, plus jeden krátký sprint, kdy mi došlo, jaká jsem lemra.   Musím trénovat, jestli chci jednou uběhnout alespoň půlmaraton. Jediné mínus byla šílená zima, takže když jsem se potom s kamarádem ještě vykecávala u něj před domem, krásně jsem promrzla.  (Vítáme zápal plic!)

Říkáte si, že už asi mluvím dlouho a mohlo by to skončit. Pardon, ale nekončí. Ještě ne. Jak si tak jedu tramvají zase pěkně domů, píše mi další kamarád... (Ach, jsem TAAAK oblíbená!),   že by si potřeboval popovídat a jestli mám čas s ním zajít na pivo. No dobře, takže sprint domů, převléknout, stáhnout mokré vlasy do culíku, přelíčit se, abych nestrašila. A ještě se stihnout vyfotit v zrcadle s kocourem.
Jedna taková rada: Když kočka nechce, nechte ji být. Vážně.
Mucq. Vidíte to nadšení?
Radím Vám dobře, jinak dopadnete takhle.

Můj původní plán bylo v sobotní večer už vážně nic nepít. Jenže kamarád pije rád a ještě radši pije pivo a vůbec nejradši toho piva hodně. Tak jsem si s ním 2 dala, k dalšímu už mě nepřemluvil. Ale musím říct, že mi to krásně srovnalo žaludek.   Chtěla jsem Vám ty nádherně lesklé a zářící půllitry čirého zlatavého moku vyfotit, ale kamarád-jakožto zarytý odpůrce (cituji) debilních instagramových maniaků, co si musí fotit každou kravinu (kravinu neřekl, ale nesmím to přehánět, přeci jen se vyjadřuji veřejně.)-mě zpražil takovým pohledem ,   že jsem ten mobil zase rychle strčila zpět do kapsy.
A taky jsem se trochu zapovídali, a tak jsem šla spát asi ve 2 ráno.
V sobotu jdu spát brzo - challenge completed.

Jenže neděli jsem celou už vážně promrhat nechtěla, tak jsem se donutila vstát víceméně rozumě. A teď tady sedím, smolím sáhodlouhý článek, i když bych se měla jít věnovat té matematice, které jsem se úspěšně vyhýbala. Jenže víte co? Mám tu báječnou snídani a Family Guye, tak nevím nevím, jak to nakonec dopadne...  


Ovesná s tvarohem, banánem, vlašskými oříšky a javorovým sirupem ♥


Tak doufám, že jsem Vás neunudila k smrti, jen jsem nějak měla potřebu o tomhle víkendu napsat, protože zkrátka byl něčím jiný. A musím říct, že jsem ráda, že jsem se pokaždé rozhodla ,,pozitivně" a šla. Někdy totiž bývám dost asociální, i když se to možná nezdá. Někdy mám stavy, kdy se mi nikam nechce, s nikým nechci mluvit a jen se utápím doma ve špatných myšlenkách. A proto jsem na sebe i tak trochu pyšná, že jsem se dokázala zvednout, potlačit všechny negace a vyrazit. Tématu strachu ze společnosti a lidí obecně také jednou nějaký ten článek věnuji.

Už končím. Po tomhle článku si o mně asi budete myslet, že jsem neřízená střela, co se baví o večerech tím, že chlastá jako duha a pak se akorát válí a prospí drahocenný čas. (Což je na úvod naprosto ideální představa!). Ale nebojte, tohle bylo výjimečně, jindy jsem přemýšlivá, zodpovědná a neunáhlená osoba, která se chová přiměřeně ke svému věku!

Doufám, že jste i Vy měli krásný víkend plný zážitků!