čtvrtek 16. ledna 2014

Když je "IN" nestíhat

Nestíhám.

Nestačím.

Je toho na mě moc.

Nic nedávám.

Uhni, vole, spěchám.




Klasika. Kdo někdy neměl pocit, že nestíhá svůj vlastní život? Že na něj padá všechna tíha úkolů, které musí vykonat. Úkolů, jichž jako by neubývalo a objevovaly se stále další a další...

Bude to asi znít jako neskutečné klišé, ale je to tak. Žijeme v uspěchané době. Většina lidí se honí za tím toho stihnout co nejvíc, podat nejlepší výkon, zařídit všechno od pracovního plánu až po vyprání svých ponožek. Lidé spěchají v MHD, na ulici, ve škole, dokonce i doma u večeře už přemýšlí nad tím, co budou dělat, až to dojedí.



Otázkou zůstává... Je to opravdu nutné? Vážně všichni máme tolik práce? Nebo je to jen představa?

Když se podívám na sebe, musím se pousmát. Jasně, ve škole na nás tlačí a třeťák je vážně ten nejnáročnější ročník, jaký jsem zatím měla tu čest absolvovat. (Zatím jen jedno pololetí, ještě nemáš vyhráno, Andulo.) A je spoustu věcí, které bych chtěla stíhat a nemůžu. Den prostě nemá 60 hodin, má jen ubohých 24 a to ještě značnou část zabijeme spánkem (ovšem jak kdo, že ano). Ze školy se pravidelně vracím až kolem 5. hodiny odpolední a než se mi začnou klížit víčka, moc času nezbývá. Jak malá hodinová ručička přeběhne číslo 8, již nejsem schopná se učit (jindy SAMOZŘEJMĚ jsem!!!). Takže kolik to zbývá? Asi 3 hodinky času, kdy bych měla stihnout věci do školy, domácí práce (-____- opravdu?) a ještě třeba nějakou vlastní zábavu.

Co z toho plyne? Všechno je to o prioritách a o tom, jak si zorganizujete čas. Protože ten čas je většinou jen a jen váš. A stejně tak je vaší volbou, jestli si sednete k matematice, nebo si třeba půjdete zacvičit a nebo úspěšně zabijete pár hodin kecáním na facebooku. Jasně, pokud tak učiníte, tak pak asi nebudete stíhat to ostatní. Jenže nemůžete říct, že nestíháte nic. Že nemáte čas.



Krásnou větu mi řekla moje milovaná maminka, když jsem zrovna přilítla domů celá rozhořčená, nadávala jsem, jak nám zase ve škole naložili, že nevím, kde mi hlava stojí, že jsem z toho ve stresu, že se z toho už asi poseru...
A přitom jsem si obouvala tenisky na cvičení.
Ona se na mě prostě podívala a řekla: ,,Uklidni se, jsi směšná."
Ano, takováhle banální věta, ale přesto velmi trefná. Chvíli jsem přemýšlela, že si ty tenisky zase rozvážu, ale pak jsem je nechala hezky pěkně na nohou. Proč? Protože pro mě prostě fyzika nebyla tak důležitá, jako uvolnit se pohybem a na chvíli na nic nemyslet. Byla to opět otázka volby.
A tak jsem si uvědomila, že STÍHÁM TO, CO STÍHAT CHCI.

Ale víte... na druhou stranu... někdy je tak moc příjemné si ulevit, zanadávat si, jak je všechno na nic a trošku si pofňukat, že se z toho stresu a nátlaku pomalu hroutíte. Je příjemný obdiv druhých, jak jste šikovní, jejich soucit nad vašimi každodenními bolístkami.

Ať už si to přiznáme, nebo ne, v dnešní době je totiž tak trochu v módě nestíhat. Protože pak člověk působí možná zajímavěji tou svou vytížeností, možná že tím i sám sobě dodává pocit, že jeho život má smysl, že má nějakou náplň a jen tak se nepoflakuje.

Přesto se mezi námi najdou tací, kteří si zkrátka poklidně žijí, dělají, co je baví a samozřejmě občas i to, co dělat musí, aniž by si stěžovali a museli všem cpát, jak je to příšerné. A takoví lidé mají můj upřímný obdiv.

Když jsme u toho, k sesmolení tohohle článku jsem se dokopávala taky pěkně dlouho, nějak pro mě bylo důležitější zkouknout další díl Family Guye, vypnout a nepřemýšlet.
Ale dneska jsem na to měla chuť. A tak jsem ho napsala. 

Protože to bylo důležitější než matika.

10 komentářů:

  1. Hezky vystiženo :-), sice často také podléhám problému "nestíhání", ale je strašně fajn se na čas opravdu zastavit a užívat si vše kolem, nikoli se za něčím honit, super článek.
    Glamour and beauty

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář:) Ano, to je pravda, je asi dobré mezi tím nějak najít určitou rovnováhu. Občas si "máknout",ale jindy si zase zajít na poklidnou procházku a užít si čas sám pro sebe:)

      Vymazat
  2. Moc hezký článek.
    Naprostá pravda - je to o prioritách, takže když chci, stíhám všechno, co chci. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Je to tak, člověk dokáže hodně, záleží, jak si to srovná v hlavě :)

      Vymazat
  3. Super psaní! Vystihla jsi to přesně tak, jak to chodí. Taky stíhám jen to, co chci a když vidím, že prostě už se nemá smysl učit, že stejně neudržím pozornost, tak na to kašlu a jdu od toho, dělám jiné věci. Naštěstí jsem zatím ve druháku, odpolední máme dvakrát týdně, což se dá s klidem přežít, ale vadí mi, že ani víkendy nejsou to, co bych si představovala.
    Máš to tu hezké, těsím se na další články!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za milý komentář, jsem ráda, že se někomu mé články líbí!:)
      Máš naprostou pravdu, hlavně s tím učením-někdy to zkrátka nejde přetlačit, tak je lepší jít dělat něco jiného, na co se člověk bude soustředit a pak se k tomu po nějaké době vrátit. Užívej si druhák, nechci strašit, ale musím říct, že na něj vážně s láskou vzpomínám :(

      Vymazat
  4. myslím, žes to napsala skvěle :)

    OdpovědětVymazat
  5. Velice trefně to pojmenoval kamarád jako "módní" trend syndromu vyhoření, kdy mi ale připadá, že se tím dotyčný skoro chlubí, aby si i ostatní všimli, že alespoň nějakou dobu pro něco skutečně hořel..
    Jenda jediná spravedlnost v tomhle je, že naprosto všichni máme denně 24 hodin. Co v nich uděláme nebo ne, je jen a pouze na nás.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kamarád je moudrý člověk a trefil to přesně. Je to jakýsi zvláštní způsob upozornění sám na sebe a také mám pocit, že se tím člověk ujišťuje, že opravdu něco dělá a jeho život má nějaký význam.

      Vymazat