pátek 28. února 2014

Co jsem do pusy strčila 0.2

Hezký páteční večer přeji!

To už je pátek? Achjo, ty prázdniny neskutečně rychle utekly (A já je samozřejmě proflákala a nemám nic do školy). Nevadilo by mi si je ještě o týden protáhnout, na horách bylo nádherně!

Než přejdeme k tématu článku, chtěla bych Vám srdečně poděkovat za reakce k předchozímu článku. Ani nevíte, jakou mi komentáře udělaly radost. A musím říct, že mě ještě víc nakoply k tomu pokračovat na své cestě za zdravým tělem i myslí. Kdybyste se někdo potřeboval na cokoliv zeptat nebo s čímkoliv poradit, klidně mi napište na e-mail : ennebell@email.cz
Doufám, že článek byl dostatečně odstrašující a poučný a pokud by měl pomoci alespoň jednomu člověku, pak dosáhl svého účelu.

Ale nyní již k veselejší části - JÍDLU! Všimla jsem si, že minulý článek s fotkami jídel se docela líbil, a tak jsem si dala takovou malou výzvu - lépe jídlo fotit, více si vyhrát s aranžováním a snažit se zachytit větší množství z mých talířů. Ne vždy to samozřejmě šlo, rodinka se mi trochu smála, když jsem tady pendlovala s foťákem. A pak se nesmála, pak už mi jen nadávali, ať s tím krámem vypadnu a jdu jíst.
Tato kompilace fotek také nebude úplně ukázkou zdravého životního stylu. Část z toho je focena v období mé nemoci, kdy jsem si jedla, co jsem chtěla a hodně jsme s babičkou pekly domácí buchty a jiné dobroty..a další část je z prázdninového pobytu na horách, kde jsem zkrátka jedla to, co se uvařilo.
Ať už to byly třeba knedlíky nebo guláš.

Protože víte co? Ono se to s tím "zdravým stravováním" dost přehání. Kdo stanovil, co je zdravé a co ne? Snažím se jíst pestře, vyváženě, jíst ovoce, zeleninu, celozrnné pečivo místo bílého... ale takový guláš od babičky neodmítnu. Vždyť v něm není vůbec nic špatného, zelí je domácí, knedlíky domácí, maso od příbuzných...co víc si přát? No a navíc je sakra dobrý!

Tenhle měsíc jsem to vůbec pojala tak trochu odpočinkově, tolik jsem to "nehrotila" a vida, nejsem 2x taková. I když musím říct, že už se těším, až si zase začnu vytvářet ty své zdravé dobroty. Protože to jsou zkrátka dobroty!


Snídaně : banán, jogurt, bebe mini - nové - skořicové s jablkem -> ♥




Snídaně: makový koláč, jablko

středa 26. února 2014

Obyčejný den v životě anorektičky

Zdravím...

Musím říct, že nad napsáním podobného článku jsem uvažovala dlouho, dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám odvahu tolik otevřít tuhle tematiku, protože i když už je to nějaký ten pátek, pořád je to pro mě  hodně choulostivé téma.

Ale nakonec jsem se odhodlala. Zatím jsem to na blog nikdy veřejně nenapsala, ale prošla jsem si anorexií. Dlouho jsem měla problém to slovo jen vyslovit, dlouho jsem to nechtěla přiznat a představa, že o tom píšu nebo dokonce mluvím, byla šílená. Ale musím říct, že jsem si to přeci jen srovnala, zpracovala a dnes se za to nestydím, dokážu o tom otevřeně mluvit. Ještě jsem přemýšlela nad tím, zda tenhle blog někdo ze známých neobjeví a nebude mě soudit, ale pak jsem si uvědomila, že vážně nemám proč se strachovat. Lidé kolem mě to stejně vědí, i když jsem s nimi o tom nikdy přímo nemluvila, navíc je to součást mého života, fáze, kterou jsem si prošla a dovedu říct, že snad úspěšně zvládla. Také jsem získala určitý odstup a nadhled, dokážu se zpětně do minulosti dívat trochu jinak než předtím.



Nechci psát o tom, jak se to stalo, nechci popisovat celý můj příběh, zatím ne. Navíc takových příběhů je spoustu. Proto chci napsat článek otevřenější a přímější, možná i trochu děsivý. Věřte mi, že se nebude psát lehko, ale doufám, že třeba bude i trochu užitečný. Že třeba někoho odradí od toho, aby tohle dělal se svým životem, aby tohle dělal lidem kolem, kteří ho milují, že někoho probere a donutí začít svůj problém řešit. Protože o problémech je potřeba mluvit a ne dělat, že neexistují.

Rozhodla jsem se napsat o anorektickém dni. O jednom dni ze stovky dalších... protože téměř všechny jsou stejné, pořád dokola ten samý stereotyp. Dny plné strachu, neštěstí, nenávisti k sobě samé. 
Není to vzpomínka na určitý den, ale spíše na všechny. Také jde o dobu, kdy už jsem se snažila vyléčit.
Proč nepíši o nejhorším období? Jednoduše - nepamatuji si z něj skoro nic. Žila jsem jako v mlze, nepřemýšlela jsem, jela na setrvačnost.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Probouzí mě zvonění budíku. Ten odporný, protivný zvuk. 
Dívám se na hodiny - 5:50 - čas vstávat. Nechce se mi, bolí mě celé tělo. Moc jsem toho nenaspala, zdály se mi noční můry o tom, že jím. Také jsem se často probouzela hlady. 
Procházím bytem, všichni ještě spí. Otevírám notebook a zapínám video s posilováním na břicho. Co nejtišeji provádím už dobře známé pohyby. Neustále kontroluji dveře...
Co když se rodiče vzbudí? Co když mě nachytají, jak cvičím? 
Jsou mi známá všechna rizika mého počínání, ale nedokážu to ovládnout, musím si zacvičit alespoň to jedno bídné video. 

-----------

Chystám si svačinu do školy, třesoucí rukou mažu housku tenkou vrstvou pomazánky. Cítím, jak mi máma kouká přes rameno. 
,,Taková tenoučká vrstvička je směšná, koukej si to namazat pořádně."
Ne, to přeci nejde, nemůžu! Šílím jen z té představy. Nakonec přidám ještě trochu, na špičku nože.
Nenávidím se.

-----------

Sypu musli do jogurtu na snídani. Přesně jeden malý pytlíček. Není to moc? Nemám nechat trochu na dně a pak to nenápadně vyhodit? Opět cítím pohled maminky, a tak poslušně pytlík dosypu.
Jím, pomalu koušu každé sousto, u toho dělám další věci - třeba čtu poznámky do školy. 
,,Prosím, přidej si ještě, vždyť malá mistička jogurtu-to je hrozně málo..."
,,Namažu ti sladkou houstičku, dobře?" 
Z protější strany stolu na mě hledí maminky smutné oči. 
Aniž bych nad slovy přemýšlela, slyším, že ze mě vyletí věty plné vzdoru. Proč bych jako měla přidávat, vždyť tam mám CELÝ PYTLÍK musli! Vždyť to je normální snídaně! Co po mně zase jako chcete!
To, co říkám, říkat nechci, vidím maminku smutnou, pere se to ve mně tak, že jsem sotva schopná dojíst snídani. 


-----------

Sedím ve škole a hypnotizuji hodiny. 10:40... už jsou to 3 hodiny od posledního jídla? Ano. Dobře, můžu se najíst. 
Pak si vzpomenu na tu pomazánku... proč jsem si sakra přidávala?! Mám obrovské nutkání celou svačinu zahodit, ale vím, že nemůžu. Jakmile povolím, bude zle. Sedám si stranou od spolužáků a pomalu žvýkám housku, stahuje se mi žaludek, je mi špatně. Proč na mě všichni tak koukají?

-----------

Máme biologii a kručí mi v břiše. Šíleně mi kručí v břiše. Děsí mě, jakou z toho mám radost. Děsí mě, jak moc jsem si zvykla na hlad a jak moc ho nenávidím a zároveň miluji. 
Nalévám se studenou vodou, dopíjím flašku. Ten den už asi desátou.

-----------

Nesnáším obědy ve školní jídelně, je tu tolik lidí, tolik hluku a všichni na mě civí. Nevím, co v tom jídle je, nevím, jak se vařilo, nevím, kolik to obsahuje kalorií. Přesto mi v hlavě jedou alespoň zoufalé pokusy o výpočty. Se strachem se pouštím do obědu. S ještě větším strachem zjišťuji, že mi neskutečně chutná. Dívám se po ostatních. Spolužačka vedle mě pokládá příbor a to má ještě dobrou polovinu porce na talíři. Druhá spolužačka odnáší tác. Kolik jí tam zbylo? 
Ale ne, víc než mně. Už nemůžu, nemůžu dál jíst, už nemám hlad. Je mi ze sebe špatně. Proč jsem toho jedla tolik?

----------

Máme volnou hodinu a kamarádka se mě ptá, jestli s nimi nechci jít ven. Vymlouvám se, že ne, že se musím učit. Nechci se s nikým bavit. A navíc je venku zima, příšerná zima. I tady vevnitř je mi zima, a tak si oblékám druhý svetr. Proč sakra v té škole netopí? 
Sedím před učebnou a čtu si dějepis. Pak vycházím schody nahoru, motá se mi hlava. Jsem příšerně unavená.

Celou chemii přemýšlím o obědě a bojím se večera.

----------

Po skončení vyučování spěchám domů, abych stihla svačinu. Svačina je přesně v 16:30, vždycky. Přemýšlím nad tím, co si dám. Při cestě tramvají sleduji stánky s kebabem na tržnici, projíždíme kolem cukrárny i Mc Donald's. Nachytám se při myšlence, jak to všechno jídlo jím. Snažím se si to zakázat, ale nejde to. 
Kousek od baráku míjím tlustou ženu. Je tak odporná, určitě se stravuje nezdravě. Jak tohle někdo může udělat se svým životem, jak někdo může žít v takovém těle. Je mi z ní zle. A je mi zle i ze sebe, za ty myšlenky na jídlo.

Na svačinu si dávám muller mléčnou rýži. Light. Ovofity došly, a tak křičím na babičku, proč je nekoupila. Jím pomalu, malou plastovou lžičkou pro děti. Koukám u toho na seriál, abych jedla co nejdéle.

Po svačině si musím zase zacvičit, ale tak, aby mě nikdo neviděl. Odcházím proto do pokoje s tím, ať neruší, že se musím učit. V polovině videa samozřejmě vchází do pokoje babička a ptá se, co jako dělám. 

,,Babi, když přibírám, tak chci, abych přibrala hlavně svaly, takže musím posilovat, chápeš? To není kvůli hubnutí". 
Vím, že mi to babička nevěří. A také vím, že vůbec nechci přibrat.

Po cvičení se učím až do večeře.

-----------

Máma i táta už jsou doma. Máma chystá večeři, já se snažím nakukovat, co vaří, protože mi to nechce předem říct. Snažím se vidět, co do jídla dává. Proč mi to nechce ukázat? Určitě tam naschvál dala hrozně moc oleje, hrozně moc másla, abych přibrala. Je mi z toho do breku, jsem šíleně nervózní.
Táta se mě ptá, jaký jsem měla den. A jestli jsem prý snědla svačinu. 
Jasně, že snědla.
A co prý bylo na oběd. A jestli jsem snědla i ten.
Vymýšlím si, že to bylo sice těžké, ale snědla jsem celou porci i s polévkou. Táta se trochu usmívá.
Z toho je mi ještě hůř, ale zároveň mám radost, že mi věří.


-----------

Rodiče mě volají k večeři. Přicházím ke stolu, kde mě čeká celá rodina. A mně stanovená porce, do které nesmím mluvit. 
Ale ne. Smažený květák a brambor. SMAŽENÝ.
A ta porce je obrovská, to nemůžu nikdy sníst. To nesmím sníst. 
Celá se rozklepu, neovladatelný třes postupně zachvacuje celé mé tělo.
Sedám si ke stolu a zírám na talíř. 
,,Mami..."
,,Bez komentářů. Jez."
Nekompromisní odpověď.
,,Ale já..."
,,Žádné ale, dobrou chuť."

Táta se tváří nesmlouvavě, mám z něj strach a respekt. Jenže ani to nezastaví slova, která se mi řinou z pusy. 
Tohle nemůžu jíst, smažený květák jsem vždycky nesnášela, to mi děláte naschvál, proč nemůžete uvařit něco normálního, to je porce jak pro chlapa, tohle je horší jak výkrmna v Motole, to nemyslíte vážně...
Maminka to nakonec vzdává a dovoluje mi oloupat z květáku strouhanku. Hlas v mé hlavě je o trochu spokojenější. Ale proč tolik brambor? 
Opět se ozývám s argumentem, proč má máma méně brambor než já. Prý že máme stejně. Jo, to vám tak budu věřit. Přes brambory ale už vlak nejede. Jím je alespoň co nejpomaleji a krájím je na drobné kousíčky.
Když se táta zadívá na televizi a máma odnáší talíř bratrovi, rychle strkám pár brambor do ubrousku a pod sedák na židli. Později je vyhodím.

-----------

Po večeři ještě sedíme u stolu. Rodiče mě chválí, že jsem to hezky zvládla.
Já nedokážu mluvit, nedokážu se hýbat. Jen sedím, po tváři se mi řinou slzy, třes neustává. 
Táta mi oznamuje, že za 2 hodinky si dám i druhou večeři. 
Brečím ještě víc.

-----------

Sleduji své břicho v zrcadle. Je hrozně nafouklé, ještě, že se mi podařilo vymluvit se z druhé večeře. 
Cítím se bezmocná.
Přejíždím přes trčící kosti na lopatkách. Jsem sama sobě odporná. Jsem vychrtlá troska. Jsem nikdo, jsem bez života. Vidím, že jsem nezdravě hubená, ale zároveň si připadám šíleně těžká.

-----------

Usínám.
Respektive se o to snažím, zase mi kručí v břiše. 
Peřina je těžká, tlačí mě záda a je mi zima.
Potřebovala bych někomu říct všechno, co mě tíží.
Ale nemůžu.
Jsem sama.
Nenávidím se.
A mám strach.

Strach, co bude zítra, co mě čeká a jestli to zvládnu. Co budu muset sníst, jak se vyhnu večeři, co když nebudu moct cvičit?

Strach, že už nikdy nebude nic jako dřív...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------





Teď, když to po sobě čtu, není mi zrovna nejlíp. Ale potřebovala jsem to napsat.
Čtu po sobě těch pár řádků a vybavují se mi vzpomínky, momenty, které už nikdy nechci zažít. Nikdy.
Jsem odstrašujícím příkladem sama sobě.

Omlouvám se, jestli to bylo moc ostré, ale tohle je bohužel drsná realita. Takhle to zkrátka bylo, tak proč si na něco hrát, proč předstírat?


Běhat ráno - ANO či NE?

Ahoj,

i když bych se měla věnovat všemu jinému než zrovna  blogu (třeba lidským smyslům nebo aldehydům a ketonům), přeci jen mi to nedalo a musela jsem napsat tento článek.

Inspirovaly mě k němu moje nedávné ranní běhy. Tedy spíše pokusy o ně. 

Všude možně se vedou diskuze o tom, zda je ranní běh prospěšný, zda se po něm lépe hubne, jestli se spalují tuky nebo svaly, jestli podáme lepší výkon, jestli nám akorát bude špatně, jestli před ním jíst a nebo ne... otázek je mnoho a odpověď jednostranná asi žádná. 

Nechci tady rozebírat pozitiva a negativa ranního běhu z odborného hlediska. Ani bych nemohla, protože o tom nic nevím zhola nic. Takže mohu podat pouze laický výklad pro a proti vycházejících z vlastních zkušeností.





PRO:

Pravděpodobně Vás nastartuje - takové ranní kolečko krásně rozproudí a probudí k životu celé tělo a dokonce i mysl, zažene tu ranní rozespalost a s chutí vyrazíte do nového dne

* z vlastní zkušenosti vím, že pokud ráno absolvuji nějakou tu fyzickou aktivitu, pak jsem celé dopoledne víc energická

Donutíte se - přeci jen pokud ráno vážně vstanete a oblečete se, již asi nebudete hledat výmluvy proč nevyrazit, naopak odpoledne by mohlo dojít k tomu, že se Vám prostě už nebude chtít

* po ranním běhu mívám takový ten skvělý pocit, že vlastně už mám "odcvičeno", a tím pádem se nemusím stresovat, že to odpoledne třeba kvůli škole/práci nestihnu

Ušetříte čas - to souvisí i s předchozím bodem, ráno si splníte svůj trénink a pak Vás již čeká "volný den", navíc pro vytížené lidi je ranní sport ideálním řešením

Nikde nikdo a krásné ticho - další z výhod, zvlášť pro ty, kteří nemají při běhu rádi společnost nebo přítomnost "čumilů", navíc pokud bydlíte ve městě, ráno je největší klid a ticho.. a také nejmenší provoz



PROTI:

Brzké vstávání - ano, je to tak, bohužel realita je krutá a pokud Vás daný den čeká například škola či práce, pravděpodobně si zkrátka budete muset značně přivstat, abyste stihli jednak běh a jednak vydatnou snídani... jo a sprchu

* Bohužel jsem zjistila, že takový ranní běh je docela časově náročný - než se člověk vypraví, odběhne svou vzdálenost, zklidní se, nasnídá se... víc jak hodinu Vám to zabere zcela určitě

Zima / tma / příliš velké ticho - v zimním období je ranní běh trochu rizikový pro ty, kteří jsou náchylnější na průdušky... a taky pro jedince bojící se tmy a samoty, protože velmi brzo ráno pravděpodobně rušno v okolí nebude

* Musím říct, že jsem několikrát zažila opravdový strach, když jsem ráno běžela, až jsem byla paranoidní (:D)

Menší výkon? - při ranním běhu si prý tělo bere zásoby z tuků - to je asi dobře - řeknete si. Něco málo jsem si o tom načetla a zjistila, že pokud tělo bere energii z cukrů, podá lepší výkon. Takže pokud Vám jde o to uběhnout co nejdelší vzdálenost, ráno nalačno pravděpodobně nebude nejlepší volba.

* Asi záleží na člověku, ale já ráno prostě uběhnu 20 minut, je to pro mě utrpení a mám toho dost. Takže pokud běžím ráno, nehoním se za novými rekordy. 

• Jak to vyřešit s jídlem? - někdo vyběhne nalačno, někdo si před tréninkem dá alespoň kousek ovoce / proteinový / iontový nápoj, každopádně byste se měli vždy pořádně napít. Pokud poběžíte s úplně prázdným žaludkem, může se Vám udělat špatně, motat se hlava, dokonce můžete dostat svalovou křeč.

* Když už běhám ráno, dám si alespoň kousek ovoce, nicméně to mi nestačí a stejně se mi při běhu většinou udělá pěkně špatně od žaludku. A větší snídani před během absolvovat nemůžu, takže trochu zapeklitá situace.


-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------



Suma sumárum je jasné, že není žádné přísně dané PRO A PROTI ranního běhání. Každý si to může převzít po svém a každému vyhovuje něco jiného. 
Hodně záleží i na době, ve které jste zvyklí sportovat. Já kvůli škole většinou sportuji až později odpoledne, takže ráno úplně cítím, jak je tělo zmatené a křičí "proč teď, co blbneš?!" (:D) 

Znám jedince, kteří na ranní běh nedají dopustit, podávají při něm lepší výkony a naopak si nedokážou představit běhat odpoledne nebo navečer.
Co se týče mě osobně, občas si ráno zaběhnu, pro zpestření, ale vždy se jedná o kratší časový úsek, uběhnu toho podstatně méně a pomaleji a také mi nedělá dobře aktivita na prázdný žaludek. Ale pravda je, že mě ranní běh nádherně probudí a nastartuje do nového dne. Proto bych se chtěla naučit ho zařazovat častěji, postupně svoje tělo zvykat na ranní činnost. Třeba v létě to bude ideálním řešením, až se budu chtít vyhnout běhání v odpoledních vedrech.

Co Vy a ranní běh? Jaký k němu máte vztah? 

úterý 25. února 2014

Letmé horské AHOOJ

Zdravím, 

Vůbec se mi nechce psát článek, vůbec se mi nechce přemýšlet, je mi teď zkrátka krásně.
Ráda si přečtu Vaše články, ráda je okomentuji, ale nějak nemám sílu psát cokoliv smysluplného. 
Navíc jsem v přírodě s rodinou a nechci trávit tolik času u počítače. (Jo a taky mám dost práce do školy, ale to je vedlejší).
A tak následující text asi bude plný náhodných myšlenek a výjevů, které spolu možná ani nebudou souviset.

Zamilovala jsem si snowboard! I když pořád padám, mám omlácený zadek i kolena a dostala jsem pomou  přes držku pusu. Ale dokonce už mám za sebou první černou sjezdovku! (O stylu, jakým jsem ji sjela pomlčíme a radši vezmeme v potaz, že na tom stojím asi po 4. v životě)

Docela smutný pohled z lanovky...
Ale bylo NÁDHERNĚ!

Neskutečně nám přeje počasí. Tedy spíše přálo, teď se zatáhlo, ale co, sluníčko jsme si načerpali vydatně. 

Když se zrovna zoufale nepokoušíme lyžovat / snowboardovat, tak chodíme na procházky po krásném okolí. A že je tady mnoho k vidění!

Jo, je jaro.


Takhle si kráčíme po cestě a najednou vidíme dvě křesla zapíchnuté naprosto mimo civilizaci a na jednom z nich... panenka. Některé věci nelze racionálně vysvětlit.



Mám opět nějak podezřele dobrou náladu. Vlastně skvělou náladu. Byla jsem zase běhat a tentokrát jsem vyběhla s myšlenkou, že je to jedno, že je krásně a kam doběhnu, tam doběhnu. No a vida, krásná půlhodinka a dobíhala jsem s úsměvem na rtech.

Bohužel tohle je krutá realita - vlevo běžecká trasa. Bývalá.

Mobilová kvalitka, ale hrozně mě fascinovalo to sluníčko na "konci" cesty :-)

Kulatej vysmátej happy face. A čínský očička. 

Nemůžete jít běhat a nevyfotit si nohy. Prostě ne.
• Mám pro Vás tip na skvělý film - Něco jako komedie = It's Kind of a Funny Story.Trochu jiný film se zvláštní tématikou a z prostředí psychiatrie...ale věřte mi, že Vás donutí se pousmát. A taky se trochu zamyslet nad životem a nad tím, co máte.


Mám se ráda. Někde uvnitř to vím. A také vím, že možná právě teď nemám všechno srovnané, ale spoustu chyb a blbostí, co udělám, je součástí nějakého procesu a vývoje. Nebudu si vyčítat každý přešlap, kterého se dopustím. 

Zní to jako klišé, ale zkuste den začít úsměvem.
• Popíjím vínko a napadla mě taková filosofická myšlenka...

Život je jako cibule. Loupete jednu vrstvu po druhé, postupně odkrýváte další a další, abyste se dostali k jádru problému. A přitom neustále brečíte. 



Mějte se krásně a užívejte si, ať už děláte cokoliv! 

pondělí 24. února 2014

Role psychiky ve sportu

K sepsání tohoto článku mě inspirovaly jednak události posledních dní a jednak vlastní zkušenosti.

Všichni asi víme, že psychika hraje v životě člověka obrovskou roli a je těžké se s ní naučit zacházet, aby život tolik neovlivňovala  a nezasahovala do každodenních úkonů. Skvělým ukazatelem toho, co psychika dokáže, je sport - tedy naše sportovní výkony. 


Někdy je cvičení nejlepší návod na dobrou náladu

Je jasné, že když jsme v pohodě, všechno jde líp, ba někdy dokonce skoro samo. A i když ne, nijak nás to nerozhodí.
Ale pak jsou momenty, kdy je (a kolikrát z nevysvětlitelného důvodu) všechno špatně a člověk s tím nedokáže udělat vůbec nic.
Takový stav bude mít pravděpodobně vliv na všechno, co se ten den budete snažit udělat, dokonce i na cvičení.

Zrovna předevčírem, včera a dnes jsem zažila vzorovou ukázku toho, jak moje myšlení ovlivňuje mé sportovní výsledky. 

Netuším proč, ale nebyla jsem schopná podat výkon jako obvykle. Asi v tom hrála roli nedávná nemoc, ale přeci jen už je mi dobře a fyzičku jsem snad za 14 dní kompletně ztratit nemohla...
Tak proč jsem nebyla schopná uběhnout ani 3 km? Proč jsem nedokázala běžet déle než 5 minut v kuse? 
Věřte mi, tuhle otázku jsem si pokládala asi stokrát a byla jsem z toho úplně nešťastná. Po prvním běžeckém pokusu jsem se začala pomalu hroutit, že je ze mě troska, která nic nedokáže. 

A víte co byla největší chyba? 
Další den ráno jsem vybíhala rovnou s pocitem, že to ZASE nezvládnu, že zase zklamu a bude to stát za prd. No a světe div se, ono to vážně za prd stálo. Uběhla jsem ještě menší vzdálenost než předtím.
Dnes se celá situace opakovala znovu, jen byla ještě vyhrocenější. Nebudu lhát - málem jsem se v jednom kopci rozbrečela.

A teď tady sedím, bolí mě celé tělo a nadávám si. 




Někdy se při cvičení nálada obrátí k lepšímu. Třeba když jste na někoho naštvaní nebo potřebujete vypnout hlavu. Jenže pokud jdete cvičit s vážně špatnými myšlenkami a co hůř - se strachem, že zklamete, popř. s přehnaně vysokými cíli, které nebudete schopni splnit, pravděpodobně rychle odpadnete. Respektive dopadnete podle Vašeho očekávání. A tímto se tvoří krásně začarovaný kruh - očekávání a strach - neúspěch - zklamání a zloba.

Jak proti tomuhle bojovat? (Jooo, to povězte Vy mně!)
Řekla bych, že nejlepší asi je to tolik neřešit a hlavně se na sebe nezlobit. Nezlobit se na své tělo, že něco nezvládlo. Vždyť není všem dnům konec, někdy se zkrátka nedaří, ale kdo říká, že zítra nebo třeba za týden nemůže být lépe?



Jistě, že je dobré se překonávat, ještě trochu zabrat, když už máte pocit, že nemůžete. Ale nic se nesmí přehánět. Pokud vážně cítíte, že Vám není dobře a tělo je unavené, dopřejte mu odpočinek, netlačte cvičení přes něco, přes co to zkrátka nejde.

Tohle je pro mě osobně hrozně těžké přijmout. Sice tady píši sáhodlouhé rady o tom, jak k takovému problému přistupovat, ale sama si s tím moc nevím rady. Stačí maličkost, aby mě rozhodila. Třeba odpoledne na snowboardu - jeden malý pád, jedno malé selhání a už jsem se nesnášela a zlobila se na sebe, že to nezvládám. 
Jenže venku nádherně svítilo sluníčko, byla jsem se svou rodinou, kterou miluji, tak proč si kazit den? Uklidnila jsem se, usmála se a zase bylo rázem dobře. A dokonce mi to snowboardování hned lépe šlo!

Dalším typickým úkazem jsou výkony sportovců na olympiádě. V mnoha rozhovorech jsem slyšela, že závod doslova podělali, protože prostě neměli den a nešlo to. 
Nebo se někdy podívejte na slalomy - stačí malá chybka, které se závodník dopustí a většinou ho to rozhodí na zbytek závodu.



Co říct na závěr? Snad jen malou radu - i když je to těžké a hlava často kecá úplně do všeho, zkuste se tomu tolik nepoddávat. 
Pokud Vás přepadne vážně špatná nálada, tak klidně jednou cvičení vynechejte, protože byste si ho nejspíš vážně ani neužili... a nebo to zkuste přetlačit a uvidíte. Ale když se to nepodaří, když nepodáte výkon, jaký byste chtěli, nezlobte se za to na sebe.



Co Vy a psychika při sportu? Ovlivňuje Vaše nálada cvičení? 

neděle 23. února 2014

Fotookamžiky - Kočičí Klid

Přeji krásný nedělní večer!

Doufám, že jste si naplno užili víkend. Já tedy velmi, hory jsou kouzelné a nedám na ně dopustit, i když téměř veškerý sníh roztál. Tak alespoň chodím běhat (i když mi to nějak nejde a je to utrpení) a na dlouhé procházky. Zrovna dnes jsme si udělali takový velký okruh kolem přehrady - asi 12 km... miluji ten pocit, když se vrátím úplně mrtvá a vyhladovělá! (Za to se spoustou fotek)

U fotek ještě chvíli zůstaneme.
Jednou jsem takhle večer přišla domů a volám na kocoura. Nic. Žádná odezva. Tak ho hledám všude možně...
Nakonec jsem ho objevila, jak spokojeně pospává v obýváku pod stolní lampou.
On si zkrátka umí najít dobré místo, kde se vyhřívat.
Chvíli jsem ho fascinovaně pozorovala a pak jsem vytáhla fotoaparát a nafotila pár fotek. Bylo přítmí, takže kvalitou nic moc, ale pokoušela jsem se zachytit ten zvláštní klid, který ze zvířete vyzařoval.

Když taková kočka spí, je to docela zajímavý pohled. Na jednu stranu působí klidně a bezstarostně, ale na stranu druhou ale stačí sebemenší zvuk, aby reagovala. Prakticky je neustále ve střehu.

I Samuel roztomile cukal ouškama, když uslyšel závěrku foťáku. A pak jsem ho (chudáka) probudila úplně. A v tu chvíli se začal čistit, což bylo kouzelné. Zachytila jsem pár docela úsměvných momentek z jeho každodenního procesu.

Jen mě tedy hrozně mrzí, jak blogger ničí kvalitu fotek, pokaždé tady mají šílené barvy a vůbec jsou takové zvláštní...



sobota 22. února 2014

Sportomilec a lezení

Zdravím opět z jizerských hor!

Omlouvám se za neaktivitu v posledních dnech, ale už bylo na čase, abych šla do školy, a tak začaly i povinnosti. Znáte to-přijdete po týdnu, ani Vás nenechají vydechnout a už na Vás navalí miliony informací, zadaných testů a podobných krásných záležitostí. Ale naštěstí si teď můžu užívat jarních prázdnin na čerstvém vzduchu. A zase se začít hýbat! Dnes jsem po 14 dnech nicnedělání vyběhla a no... hrozný, hrozný, HROZNÝ! Takhle špatně se mi už dlouho neběželo, myslela jsem, že po 20 minutách vyplivnu plíce, točila se mi hlava a kdybych byla bývala běžela déle, asi bych hodila šavli (to jsou mi ale krásné informace, že?) No snad to bude zítra lepší, ten první cvičící den je vždycky teror.

Ale teď již k tomatu...minulý článek této rubriky byl věnován plavání.
Tentokrát bych se ráda rozpovídala o sportu, který mi neskutečně přirostl k srdci - LEZENÍ.
(Nebo horolezectví / stěna / lezectví / zoufalýpokudovyškrábánísenahoru ? Nikdy nevím, jak tomu mám říkat.)


Nádhera!


čtvrtek 20. února 2014

Když se smějete vlastní rodině

Když teď trávím doma veškerý čas, mám mnoho prostoru k tomu pozorovat členy naší domácnosti.

Jsem jako tichý stalker zahrabaný v peřině, s červeným nosem a úšklebkem od ucha k uchu.
Možná je to od mě ošklivé, ale prostě se jim musím v určitých situacích smát. Každý z nich má totiž své typické projevy či úkony, které mi tak úplně hlava nebere.

A rozhodla jsem se, že právě o tyto drobnosti, co mě na mé rodině tak baví, se s Vámi podělím. 


Začněme třeba BABIČKOU.


Tohle asi všichni znáte.



Babička nikdy nebude respektovat fakt, že nemám hlad. Nikdy. Ne pro ni znamená "Ano, chci přidat."

• Baví mě ji pozorovat, když kouká na Top Star magazín, telenovely na Barrandově a podobné exkluzivní a obohacující programy. Je tím úplně fascinovaná, hltá každé slovo, hlasitě to komentuje. Jakmile program skončí, odchází od televize se slovy "že jsou to fakt nesmysly". A příští den už se půlhodinu předem klepe, kdy ji začne Frederika a Albrecht...
A občas, když ji u sledování něčeho takového nachytám, rychle přepíná na zprávy a tváří se jako že nic.
Jó, babi, tak tohle Ti nežeru!

• Pokaždé pustí našeho kocoura na balkón a zapomene na něj. Pak přijdu do kuchyně, z balkonu se ozývá šílené kočičí ječení a vidím zavěšeného kocoura na klice, se zoufalým výrazem v očích, snažícího se dostat zpátky do tepla. Babička mezitím v klidu vaří oběd a neslyší nic.

Více o mé šílené rodině -->

středa 19. února 2014

Jak si zpříjemnit domácí cvičení?

Zdravím a hlásím se s dalším článkem! Slibuji Vám, že už dám zase na chvíli pokoj :D

Necvičila jsem sice ani nepamatuji a hrozně mi to chybí, ale přesto bych dnešní článek ráda věnovala právě téhle tématice.

Chřipko, zmiz, ať už můžu nasadit cvičící oblečení a začít zase makat!


Ne každý totiž může chodit do fitka, ať už je to z důvodů finančních a nebo třeba kvůli dojíždění. A tak nezbývá, než cvičit hezky doma.



Aby ale člověk doma cvičil pravidelně a pořádně, musí k tomu mít řádnou dávku motivace a výdrže. Protože pokud cvičíte sami, nikdo na Vás nedohlídne, nikdo na Vás nebude křičet ani Vás nebude hlídat, zda jedete naplno. Musíte se zkrátka umět nakopnout.
Sama u sebe pozoruji, že občas mám tendence to flákat, protože mám pocit, že mě nikdo nevidí, s nikým "nesoupeřím" a nikam nespěchám. Často pak během cvičení odbíhám, kontroluji mobil, zastavuji se a nebo jinak zdržuji celý workout. A tímto pak cvičení ztrácí na efektivnosti. 


ten bordel za mnou prosím ignorujte :D





Mám pro Vás tedy pár tipů, jak si domácí cvičení ozvláštnit, donutit se pořádně makat, jak se namotivovat, aby Vás neustále bavilo a cvičili jste s chutí. 


• UDĚLEJTE SI ČAS. HNED.

Věřte, že pokud budete cvičení neustále odkládat, nakonec se k němu nejspíš ani nedostanete. Zaseknete se u facebooku, najednou bude 8 večer a už se Vám nebude chtít. Vypusťte tedy na chvíli všechny ostatní aktivity, obujte tenisky a prostě začněte. Čím dřív totiž začnete, tím dříve budete mít odcvičeno a pak může následovat zasloužený relax v jakékoliv podobě. 

TIP: Oblečte si Vaše cvičící oblečení! Když už ho budete mít na sobě, tak by byl hřích si v něm nezacvičit, ať v něm vypadáte ještě líp, no ne?



SESTAVTE SI PLÁN

Přemýšlejte dopředu nad tím, co budete daný den cvičit, ať se pak nezdržujete přemýšlením a sestavováním workoutu. Ideálně si plán někam zapište, pomůže Vám to ho dodržet, budete se lépe orientovat a budete mít skvělý přehled. 

TIP: To, že si sestavíte plán ale neznamená, že ho musíte na 100% dodržet. Pokud budete cítit, že máte například přetrénované nohy a nemůžete vylézt schody a to jste zrovna měli na daný den naplánovanou squat challenge, prostě si zacvičte něco jiného, při čem nohy tolik zatěžovat nebudete.


CVIČTE PESTŘE

Řekla bych, že tohle je na domácím cvičení snad to nejdůležitější. Pokud Vás nebude bavit, pravděpodobně u něj nevydržíte. A čím si lze cvičení doma oživit? Možností je mnoho. Střídejte různé typy cvičení, hledejte různé kanály na youtube, vyzkoušejte cvičení podle rozličných trenérů. 

Skvělé kanály na youtube jsou například: Xhit daily, FitnessBlender, Blogilates nebo BeFit

Nejznámější trenéři: Jillian Michaels, Bob Harper, Shaun T, Zuzka Light, Cassey Ho a další. Všichni z nich nabízí skvělé cvičící programy, které můžete různě kombinovat.

Používejte různé pomůcky: švihadlo, stoličky, gymnastický míč, činky (můžete nahradit lahvemi s vodou), kettlebell...

TIP: Zkuste se porozhlédnout kolem a využít například nábytku. Jednou jsem takhle objevila genialitu žebřin vedoucích na patro!

TIP 2: Pokud máte doma například rotoped a nechce se Vám šlapat jen tak "nazdařbůh", pusťte si k tomu třeba Váš oblíbený seriál. 20 minut uteče jako voda.



PUSŤTE SI DOBROU HUDBU

Nic nenakopne tak dobře jako energická muzika. Takže pěkně otevřete youtube, zapněte nějaký váš oblíbený rychlý song a uvidíte, jak Vám hned stoupne chuť do cvičení! 

TIP: Pokud nemáte stažený playlist a nechce se Vám přepínat při cvičení z písničky na písničku, zkuste na youtube zadat "workout songs" nebo "exercice/motivation music", většinou se jedná o hodinové i delší kompilace těch nejlepších nakopávacích songů. 


SOUSTŘEĎTE SE

Teď cvičíte. Na kecání s kamarádkou nebo chatování na facebooku budete mít prostor potom. Takže vypněte telefon, zavřete všechny sociální sítě a zaměřte se jen na svůj výkon.



DOPŘEJTE SI ODPOČINEK

Domácí cvičení se možná nejeví tak náročně jako cvičení v posilovně, ale věřte, že i doma si můžete dát pořádně do těla. Záleží jen na Vás, jak moc těžké si to uděláte. Proto nezapomínejte, že každé tělo potřebuje odpočívat. Nepřetěžujte se, protože jinak Vás to dožene, brzy odpadnete a možná si cvičení dokonce i znechutíte. Poslouchat své tělo je základ, to Vám řekne každý. 


POCHVALTE SE



Poslední, ale o nic méně důležitý bod. Musíte se umět za odvedenou práci pochválit. Možná se Vám stane, že to totiž nikdo jiný neudělá. Nikdo k Vám nepřijde a nepoplácá Vás po zádech, že jste dobří, že už zvedáte takové váhy, možná si ze začátku Vaší dřiny nikdo ani nevšimne a nebo se setkáte akorát s větou, že chudáci sousedi, že příšerně dupete a proč se vlastně tak honíte. Nenechte si vzít to, co Vás baví, pokračujte dál a jděte si za svými cíli! 

Všechno je to o nalezení správné motivace. Je Vaším cílem vypadat tuhle sezónu dobře v plavkách a nebo to natřít té káče, co Vám přebrala přítele? A co takhle něco většího? Co to dělat pro sebe, pro své zdraví a životní pohodu? 

Udělejte si tabulku, kam si zapíšete váhu a míry, vyfoťte si fotky své postavy a po určité době porovnejte výsledky. Jsou dobré? Skvěle, tak se pochvalte! Odměňte se třeba masáží nebo odpočinkovým dnem navíc, zajděte si na nákup nebo dělejte jinou činnost, kterou máte rádi. 
A co když výsledky nejsou takové, jaké jste čekali? Tak nezoufejte a neupadejte do rezignace! Vždyť není všem dnům konec. Zkuste se zamyslet, kde by mohla být chyba a případně upravte styl cvičení a nebo stravu. Hlavně se nevzdávejte. 

TIP: Zkuste ve svém okolí najít někoho, kdo do toho půjde s Vámi. Můžete společně porovnávat výsledky a navzájem se motivovat. Přeci jen lidská soutěživost téměř vždy funguje :) A pokud nikdo takový v okolí není, porozhlédněte se na internetu! Existuje mnoho motivačních skupin, ať už na blogu nebo na facebooku. 

Takový můj tajný sen :-) 

A můj prozatímní progress na cestě za ním
A ještě úplně poslední a trochu legrační TIP na závěr: Pokud máte doma zrcadlo, zkuste cvičit před ním. Jednak můžete pozorovat, zda cviky provádíte správně, ale mně osobně to dodává pocit "dohledu". Zkrátka si připadám, jako že mě někdo sleduje, a tak mám tendence více zabrat!

Tak to by bylo asi vše. Pamatujte, že je jen na Vás, jestli budete důslední a dosáhnete tak svých snů. 
Sama občas motivaci absolutně ztrácím , hlavně když nevidím výsledky a nebo necítím podporu okolí. Někdy mě to doma prostě nebaví a bavit nebude, i kdybych střídala všechna videa světa. Třeba zrovna teď už se těším na pořádné jaro, až vyběhnu ven! 
Ale zároveň je cvičení něco, co miluji a pomáhá mi v mnoha ohledech. Takže i přes všechno nadávání a občasnou nechuť se k tomu domácímu hopsání (jak říká mamka) vždycky ráda vracím.

A co Vy? Cvičíte doma nebo v posilovně? Jak se ke cvičení motivujete? 

Recept - Hrníčková ořechová bábovka

Ahoj!

Mám tu pro Vás další recept, originálně opět na bábovku. Recept je také hrníčkový, tím pádem jednoduchá jako facka.

Tahle bábovky se u nás dělá pravidelně a má dlouhou tradici. Několikrát jsme ji upravovali a snad se nám podařilo ji vychytat dokonale. 
Patří mezi mé nejoblíbenější domácí dobroty, hlavně díky tomu, že jsou v ní ty oříšky. Ty já můžu...hodně...a ve všem!

Možná bych tedy tento rodinný recept měla střežit jako oko v hlavě a sobecky si ho nechat pro sebe, ale já budu hodná a podělím se s Vámi, protože tohle musíte ochutnat!




úterý 18. února 2014

Fotookamžiky 0.2 - Svět maličkostí


Svět se skládá z maličkostí.
Dobrých i špatných, veselých i smutných, barevných i šedých.
Tyhle maličkosti ve své maličké malichernosti tak nějak maličko tvoří nemaličký celek. 


Každá drobnost se počítá,
každá drobnost má svůj příběh.
Stačí se jen zahledět, zaposlouchat se.

Je jen na nás, jak si ty drobnosti poskládáme.
Je na nás, jaký obraz sestavíme z puzzlí okamžiků, z útržků reality.

Soubor fotografií starších i novějších, lepších i horších, v něčem však stejných - snaží se zachytit ten zázračný, občas přehlížený svět maličkostí. 


kousek života na vodě


lavička s láskyplným věnováním

Mé oblíbené tekutiny

Ahoj,

Jak jsem nemocná, tak mám najednou spoustu času. A i když bych ho možná měla věnovat spíše škole (ne dobře, tak tohle mě ani nenapadlo), raději se budu naplno věnovat blogu. V hlavě se mi rodí tisíce nápadů na články, tak doufám, že Vás neunudím k smrti a nebudete jimi zahlceni.

Zrovna dnes ráno jsem popíjela svůj oblíbený čaj a u toho mě napadlo napsat článek o tom, co si ráda liji do krku. Jakožto propagátor zdravého životního stylu bych asi měla napsat, že piji jen vodu, zelený čaj a popřípadě proteinové drinky, ale to bych kecala nebyla úplně upřímná. 

NEALKO-SEKCE

• VODA


Něco, bez čeho se neobejdeme. Přesto v dnešní době hodně lidí čistou vodou opovrhuje. (A další spousta lidí k ní vůbec nemá přístup, ale to už je zase jiný příběh). Jako malá Andula jsem nebyla jiná, chtěla jsem pít jenom šťávičky, kokakolky a džusíky. Nějaká voda? No fuj.

Můj pitný režim byl katastrofální, ještě do kvinty (prvák) jsem první tekutinu přijímala ve školní jídelně na obědě ve formě místní přeslazené břečky. 
Otočilo se mi to, když jsem začala žít zdravěji. Začala jsem více sportovat a postupem času jsem se čistou vodu naučila pít. Problémem byl fakt, že mi ze začátku vůbec nechutnala a dělalo se mi po ní špatně. Ale zvykla jsem si. Postupně jsem navyšovala množství a nyní? Nyní bez vody nevydržím asi ani půlhodinu. Piji v malých dávkách prakticky neustále. Když nemám přístup k vodě, cítím se jako vyprahlá poušť! Tipuji, že můj pitný režim se pohybuje v rozmezí 3-4 litry vody denně, záleží také na tom, jestli cvičím a jaká je venkovní teplota.
Každopádně jsem moc ráda, že jsem se k tomuhle dopracovala, konečně je babička spokojená a neustále mi nemusí říkat: ,,Když nepiješ, ledvinky pláčou!"

ČAJE


Čaje jsem dříve také nesnášela. Tuším, že za to může maminka a její "výtečný" čaj proti kašli (popř. urogolický zázrak), který mi neustále nutila a řeknu Vám-větší humus neznám. Později jsem čaje začala pít, ale pojala jsem je spíše jako sladkost. Hezky 4-5 kostek cukru (fuj, teď mi to zní jako největší prasárna) a takhle několik šálků za sebou. (divím se, že jsem z toho nedostala hyperglykemický šok). Až s přibývajícím věkem jsem začala přicházet čajům na chuť a nyní je piji téměř pořád. Když potřebuji zahřát, když se potřebuji uvolnit a nebo na dobré spaní. A také už čaje nesladím, protože dle mého názoru cukr akorát ničí jejich chuť. 
Mezi mé čajové oblíbence patří zelený, černý, zázvorový a především jasmínový. Několikrát jsem měla možnost ochutnat opravdu velmi kvalitní čaj dovezený až z Indie nebo Číny a je to nesrovnatelné s tím, co Vám v ČR naservíruje Pickwick do pytlíčků. Nicméně musím říct, že i ty pytlíkové si s chutí dám, když se mi nechce trávit čas louhováním bylinek nebo složitější přípravou. 

• KÁVA


To už je příběh sám o sobě. Kávě jsem přišla na chuť také až poslední rok či dva. Dříve jsem pila spíše mléko s příchutí kávy a stejně jako čaje - pěkně nadopované cukrem. Dnes si bez kávy téměř nedokážu představit den. Piji ji nejen na probrání a načerpání energie třeba před cvičením, ale také na chuť. Prostě mi chutná a když je kvalitní, tak i čistě sama o sobě, bez mléka a jakýchkoliv přídavků. Doma ale nevedeme pressovač, a tak nezbývá, než pít klasické rozpustné kafe. A tam už to mlíčko mít musím.
Nejsem bůhvíjaký kafo-znalec, ale nejraději mám buď jednoduché espresso a nebo cappuccino. Občas však tenhle nápoj pojmu jako sladkost a zaběhnu do Starbucks pro to jejich komerční, odporně přeslazené, ale tak moc dobré kafíčko! (A pak s tím chodím po Praze, aby všichni viděli!!!)

SLAĎOBŘEČKY

Největší zlo, tahleta obludnost
...už jednoduše skoro nepiji. Pokud vyloženě není naprostá nutnost. Zkrátka mi to nechybí a nechutná, vodu doslazovat žádnou šťávou nepotřebuji a limonády typu fanta - ty jdou také mimo mě. Když mám chuť na džus, tak si vymačkám ovoce v odšťavňovači. Občas mě však popadne chuť na kolu, třeba jednou za půl roku, a tak si koupím colu zero. (pro dobrý pocit, víte co. Protože umělá sladidla jsou MNOHEM menší zlo než cukr ;D). A nebo třeba taková domácí bezinková limonáda, tou ovšem nepohrdnu! 

ALKO-SEKCE

 Tady se již dostáváme k zajímavější části. Nejsem totiž nijak striktní a příliš důsledná, co se toho healty-lájfstájlu týče a občasnou skleničku (či dvě.) (nebo tři) mého oblíbeného alkoholického nápoje si zkrátka neodpustím. 
Prošla jsem si obdobím, kdy jsem pila dost, často jsem chodila na různé akce a odcházela v ne úplně namladouslečnuseslušícím stavu. To už mám naštěstí za sebou a nemám potřebu se opíjet. Pokud piji alkohol, tak proto, že mi zkrátka chutná. (což je možná ještě horší) a beru to jako součást příjemného posezení s přáteli někde v pátek večer v hospůdce. Protože tam vážně zelený čajík srkat nebudu.

• PIVO

Vidíte ten nádherný zlatavý mok? Tu hustou pěnu? To orosené sklo...
aaaach ♥
V tomto směru jsem správná Češka. Na pivo prostě nedám dopustit a mám ho hrozně ráda. Přiznám se, že si ho nedávám jen v hospodách, ale sem tam malou skleničku i na chuť k obědu (třeba ke grilovanému masíčku!). Dříve jsem se piva bála, protože mělo moc kalorií, dnes to vážně nechápu. Navíc taková sklenička piva denně podporuje trávení, snižuje krevní tlak a zlepšuje pleť! (Tohle alespoň tvrdí omlazeni.cz... takže to MUSÍ být pravda). Jo a po černém pivo rostou prsa! (Něco mi ale říká, že i kdybych ho pila po litrech, jediné, co mi vyroste, bude tak možná pupek).
Mívala jsem nejradši Plzeň, ale nějak se mi přepila a teď si raději objednám Kozla nebo Lobkowitz. A neodmítnu ani malé, skromnější pivovárky jako třeba Kaštan. 

• VÍNO


Víno se také řadí na přední příčky, mám ho moc ráda hlavně třeba k rodinným večeřím, na oslavách nebo k nějakému zobání v podobě sýrů. A nebo v dobré společnosti básníků v Kafírně
Nedokáži říct, zda mám radši bílé a nebo červené... pokaždé mám chuť na jiné. Ostatně růžovým také nepohrdnu! 
Jedno ale vím jistě - vína nesmím vypít moc, jinak to dopadá asi takhle.
o ranním bolehlavu nemluvě!

• KOKTEJLY A DALŠÍ ,,DÁMSKÉ CUCÁNÍ"


Jednou za čas mám chuť na něco typicky holčičícho. Na něco přeslazeného a dobrého, co nepálí v krku. A na něco krásně nazdobeného a barevného. A s roztomilou třešničkou navrchu! 
V takových případech svolávám kamarádky a jdeme si hrát na Sex ve městě někam do baru. Horší je, že takové akce nemůžeme dělat příliš často, protože to dost leze do peněz. (aneb Mojito za 150,-, neber to!). Pokud tedy nevyužijeme svých ženských předností a nenecháme za sebe platit. (ale to my neděláme, protože jsme slušné.)
A když nad tím tak přemýšlím, pitím takových koktejlů porušuji všechny své předchozí zásady o odmítání džusů a limonád plných cukrů.  
Jenže tohle je koktejl, to se nepočítá, protože je to dobrý.

Akorát jsou tyhle malé a sladké potvory dost zrádné a špatně se odhaduje množství. Stačí si objednat o jeden Orgasmus víc (hele, takhle se fakt jeden koktejl jmenuje!!) a může to mít neblahé důsledky.


TVRDÝ ALKOHOL

Ale flašky mají krásné, to se jim musí nechat!
Tak ten skoro nepiji. Vážně - vodka, rum, tequila...to není nic pro mě. Na chuť jsem to nikdy nepila a s nejvyšší pravděpodobností nikdy pít nebudu, protože mi to (kupodivu) vůbec nechutná. Takového panáka si dám víceméně výjimečně a spíše symbolicky. A pak je tady vodka. Jestli chcete, abych se na místě pozvracela, stačí mi dát k tomu průzračnému zlu přičichnout!

tohle mě ovšem pobavilo!:D


No a to by bylo asi tak vše k mému pitevníčku. (Bože, to zní hrozně a dost nepatřične... ale jak jinak nazvat picí jídelníček?)

Co vy a Vaše oblíbené nápoje? Sladíte? Pijete alkohol?