středa 26. února 2014

Obyčejný den v životě anorektičky

Zdravím...

Musím říct, že nad napsáním podobného článku jsem uvažovala dlouho, dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám odvahu tolik otevřít tuhle tematiku, protože i když už je to nějaký ten pátek, pořád je to pro mě  hodně choulostivé téma.

Ale nakonec jsem se odhodlala. Zatím jsem to na blog nikdy veřejně nenapsala, ale prošla jsem si anorexií. Dlouho jsem měla problém to slovo jen vyslovit, dlouho jsem to nechtěla přiznat a představa, že o tom píšu nebo dokonce mluvím, byla šílená. Ale musím říct, že jsem si to přeci jen srovnala, zpracovala a dnes se za to nestydím, dokážu o tom otevřeně mluvit. Ještě jsem přemýšlela nad tím, zda tenhle blog někdo ze známých neobjeví a nebude mě soudit, ale pak jsem si uvědomila, že vážně nemám proč se strachovat. Lidé kolem mě to stejně vědí, i když jsem s nimi o tom nikdy přímo nemluvila, navíc je to součást mého života, fáze, kterou jsem si prošla a dovedu říct, že snad úspěšně zvládla. Také jsem získala určitý odstup a nadhled, dokážu se zpětně do minulosti dívat trochu jinak než předtím.



Nechci psát o tom, jak se to stalo, nechci popisovat celý můj příběh, zatím ne. Navíc takových příběhů je spoustu. Proto chci napsat článek otevřenější a přímější, možná i trochu děsivý. Věřte mi, že se nebude psát lehko, ale doufám, že třeba bude i trochu užitečný. Že třeba někoho odradí od toho, aby tohle dělal se svým životem, aby tohle dělal lidem kolem, kteří ho milují, že někoho probere a donutí začít svůj problém řešit. Protože o problémech je potřeba mluvit a ne dělat, že neexistují.

Rozhodla jsem se napsat o anorektickém dni. O jednom dni ze stovky dalších... protože téměř všechny jsou stejné, pořád dokola ten samý stereotyp. Dny plné strachu, neštěstí, nenávisti k sobě samé. 
Není to vzpomínka na určitý den, ale spíše na všechny. Také jde o dobu, kdy už jsem se snažila vyléčit.
Proč nepíši o nejhorším období? Jednoduše - nepamatuji si z něj skoro nic. Žila jsem jako v mlze, nepřemýšlela jsem, jela na setrvačnost.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Probouzí mě zvonění budíku. Ten odporný, protivný zvuk. 
Dívám se na hodiny - 5:50 - čas vstávat. Nechce se mi, bolí mě celé tělo. Moc jsem toho nenaspala, zdály se mi noční můry o tom, že jím. Také jsem se často probouzela hlady. 
Procházím bytem, všichni ještě spí. Otevírám notebook a zapínám video s posilováním na břicho. Co nejtišeji provádím už dobře známé pohyby. Neustále kontroluji dveře...
Co když se rodiče vzbudí? Co když mě nachytají, jak cvičím? 
Jsou mi známá všechna rizika mého počínání, ale nedokážu to ovládnout, musím si zacvičit alespoň to jedno bídné video. 

-----------

Chystám si svačinu do školy, třesoucí rukou mažu housku tenkou vrstvou pomazánky. Cítím, jak mi máma kouká přes rameno. 
,,Taková tenoučká vrstvička je směšná, koukej si to namazat pořádně."
Ne, to přeci nejde, nemůžu! Šílím jen z té představy. Nakonec přidám ještě trochu, na špičku nože.
Nenávidím se.

-----------

Sypu musli do jogurtu na snídani. Přesně jeden malý pytlíček. Není to moc? Nemám nechat trochu na dně a pak to nenápadně vyhodit? Opět cítím pohled maminky, a tak poslušně pytlík dosypu.
Jím, pomalu koušu každé sousto, u toho dělám další věci - třeba čtu poznámky do školy. 
,,Prosím, přidej si ještě, vždyť malá mistička jogurtu-to je hrozně málo..."
,,Namažu ti sladkou houstičku, dobře?" 
Z protější strany stolu na mě hledí maminky smutné oči. 
Aniž bych nad slovy přemýšlela, slyším, že ze mě vyletí věty plné vzdoru. Proč bych jako měla přidávat, vždyť tam mám CELÝ PYTLÍK musli! Vždyť to je normální snídaně! Co po mně zase jako chcete!
To, co říkám, říkat nechci, vidím maminku smutnou, pere se to ve mně tak, že jsem sotva schopná dojíst snídani. 


-----------

Sedím ve škole a hypnotizuji hodiny. 10:40... už jsou to 3 hodiny od posledního jídla? Ano. Dobře, můžu se najíst. 
Pak si vzpomenu na tu pomazánku... proč jsem si sakra přidávala?! Mám obrovské nutkání celou svačinu zahodit, ale vím, že nemůžu. Jakmile povolím, bude zle. Sedám si stranou od spolužáků a pomalu žvýkám housku, stahuje se mi žaludek, je mi špatně. Proč na mě všichni tak koukají?

-----------

Máme biologii a kručí mi v břiše. Šíleně mi kručí v břiše. Děsí mě, jakou z toho mám radost. Děsí mě, jak moc jsem si zvykla na hlad a jak moc ho nenávidím a zároveň miluji. 
Nalévám se studenou vodou, dopíjím flašku. Ten den už asi desátou.

-----------

Nesnáším obědy ve školní jídelně, je tu tolik lidí, tolik hluku a všichni na mě civí. Nevím, co v tom jídle je, nevím, jak se vařilo, nevím, kolik to obsahuje kalorií. Přesto mi v hlavě jedou alespoň zoufalé pokusy o výpočty. Se strachem se pouštím do obědu. S ještě větším strachem zjišťuji, že mi neskutečně chutná. Dívám se po ostatních. Spolužačka vedle mě pokládá příbor a to má ještě dobrou polovinu porce na talíři. Druhá spolužačka odnáší tác. Kolik jí tam zbylo? 
Ale ne, víc než mně. Už nemůžu, nemůžu dál jíst, už nemám hlad. Je mi ze sebe špatně. Proč jsem toho jedla tolik?

----------

Máme volnou hodinu a kamarádka se mě ptá, jestli s nimi nechci jít ven. Vymlouvám se, že ne, že se musím učit. Nechci se s nikým bavit. A navíc je venku zima, příšerná zima. I tady vevnitř je mi zima, a tak si oblékám druhý svetr. Proč sakra v té škole netopí? 
Sedím před učebnou a čtu si dějepis. Pak vycházím schody nahoru, motá se mi hlava. Jsem příšerně unavená.

Celou chemii přemýšlím o obědě a bojím se večera.

----------

Po skončení vyučování spěchám domů, abych stihla svačinu. Svačina je přesně v 16:30, vždycky. Přemýšlím nad tím, co si dám. Při cestě tramvají sleduji stánky s kebabem na tržnici, projíždíme kolem cukrárny i Mc Donald's. Nachytám se při myšlence, jak to všechno jídlo jím. Snažím se si to zakázat, ale nejde to. 
Kousek od baráku míjím tlustou ženu. Je tak odporná, určitě se stravuje nezdravě. Jak tohle někdo může udělat se svým životem, jak někdo může žít v takovém těle. Je mi z ní zle. A je mi zle i ze sebe, za ty myšlenky na jídlo.

Na svačinu si dávám muller mléčnou rýži. Light. Ovofity došly, a tak křičím na babičku, proč je nekoupila. Jím pomalu, malou plastovou lžičkou pro děti. Koukám u toho na seriál, abych jedla co nejdéle.

Po svačině si musím zase zacvičit, ale tak, aby mě nikdo neviděl. Odcházím proto do pokoje s tím, ať neruší, že se musím učit. V polovině videa samozřejmě vchází do pokoje babička a ptá se, co jako dělám. 

,,Babi, když přibírám, tak chci, abych přibrala hlavně svaly, takže musím posilovat, chápeš? To není kvůli hubnutí". 
Vím, že mi to babička nevěří. A také vím, že vůbec nechci přibrat.

Po cvičení se učím až do večeře.

-----------

Máma i táta už jsou doma. Máma chystá večeři, já se snažím nakukovat, co vaří, protože mi to nechce předem říct. Snažím se vidět, co do jídla dává. Proč mi to nechce ukázat? Určitě tam naschvál dala hrozně moc oleje, hrozně moc másla, abych přibrala. Je mi z toho do breku, jsem šíleně nervózní.
Táta se mě ptá, jaký jsem měla den. A jestli jsem prý snědla svačinu. 
Jasně, že snědla.
A co prý bylo na oběd. A jestli jsem snědla i ten.
Vymýšlím si, že to bylo sice těžké, ale snědla jsem celou porci i s polévkou. Táta se trochu usmívá.
Z toho je mi ještě hůř, ale zároveň mám radost, že mi věří.


-----------

Rodiče mě volají k večeři. Přicházím ke stolu, kde mě čeká celá rodina. A mně stanovená porce, do které nesmím mluvit. 
Ale ne. Smažený květák a brambor. SMAŽENÝ.
A ta porce je obrovská, to nemůžu nikdy sníst. To nesmím sníst. 
Celá se rozklepu, neovladatelný třes postupně zachvacuje celé mé tělo.
Sedám si ke stolu a zírám na talíř. 
,,Mami..."
,,Bez komentářů. Jez."
Nekompromisní odpověď.
,,Ale já..."
,,Žádné ale, dobrou chuť."

Táta se tváří nesmlouvavě, mám z něj strach a respekt. Jenže ani to nezastaví slova, která se mi řinou z pusy. 
Tohle nemůžu jíst, smažený květák jsem vždycky nesnášela, to mi děláte naschvál, proč nemůžete uvařit něco normálního, to je porce jak pro chlapa, tohle je horší jak výkrmna v Motole, to nemyslíte vážně...
Maminka to nakonec vzdává a dovoluje mi oloupat z květáku strouhanku. Hlas v mé hlavě je o trochu spokojenější. Ale proč tolik brambor? 
Opět se ozývám s argumentem, proč má máma méně brambor než já. Prý že máme stejně. Jo, to vám tak budu věřit. Přes brambory ale už vlak nejede. Jím je alespoň co nejpomaleji a krájím je na drobné kousíčky.
Když se táta zadívá na televizi a máma odnáší talíř bratrovi, rychle strkám pár brambor do ubrousku a pod sedák na židli. Později je vyhodím.

-----------

Po večeři ještě sedíme u stolu. Rodiče mě chválí, že jsem to hezky zvládla.
Já nedokážu mluvit, nedokážu se hýbat. Jen sedím, po tváři se mi řinou slzy, třes neustává. 
Táta mi oznamuje, že za 2 hodinky si dám i druhou večeři. 
Brečím ještě víc.

-----------

Sleduji své břicho v zrcadle. Je hrozně nafouklé, ještě, že se mi podařilo vymluvit se z druhé večeře. 
Cítím se bezmocná.
Přejíždím přes trčící kosti na lopatkách. Jsem sama sobě odporná. Jsem vychrtlá troska. Jsem nikdo, jsem bez života. Vidím, že jsem nezdravě hubená, ale zároveň si připadám šíleně těžká.

-----------

Usínám.
Respektive se o to snažím, zase mi kručí v břiše. 
Peřina je těžká, tlačí mě záda a je mi zima.
Potřebovala bych někomu říct všechno, co mě tíží.
Ale nemůžu.
Jsem sama.
Nenávidím se.
A mám strach.

Strach, co bude zítra, co mě čeká a jestli to zvládnu. Co budu muset sníst, jak se vyhnu večeři, co když nebudu moct cvičit?

Strach, že už nikdy nebude nic jako dřív...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------





Teď, když to po sobě čtu, není mi zrovna nejlíp. Ale potřebovala jsem to napsat.
Čtu po sobě těch pár řádků a vybavují se mi vzpomínky, momenty, které už nikdy nechci zažít. Nikdy.
Jsem odstrašujícím příkladem sama sobě.

Omlouvám se, jestli to bylo moc ostré, ale tohle je bohužel drsná realita. Takhle to zkrátka bylo, tak proč si na něco hrát, proč předstírat?


125 komentářů:

  1. Hodne silny clanek a vazne te obdivuju, zes to dokazala takhle sepsat a zverejnit :) ja sama byla jednu dobu nezdrave hubena - na svou vysku 174 cm jsem mela 54 kg. Zacinala jsem na 77, pravidelne jsem cvicila, jedla zdraveji, ale nikdy jsem anorexii nemela. Udrzet si vahu okolo 65 kg bylo pro me nemozne, slo to furt dolu a uplne jsem se ztracela pred ocima. Ani nevim kolikrat jsem skoncila ve spitale a nikdy mi na nic neprisli a to jsem byla i na lumbalce.. Prisli take dlouhodobe silne migreny, imunitu v haji mam jeste ted a to mam vahu uz idealni. Nejhorsi je, ze se ta jezdrava hubenost zalibila kamaradce, je z ni anorekticka. Byla uz vickrat hospitalizovana, v letr byla jak chodici mrtvola a treba mi rodice z ni ,,meli,, strach. Ted uz vypada dobre, ale.. V hlave to ma furt.. Nemysli na nic jineho, nez jak hubnout, ale ted se tak neovlada.. Jeji depresivni stavy jsou neco sileneho.. Pripada mi, ze ani nechce zit.. Smutne, ze sporty dela jen kvuli hubnuti, a ne pro radost jako kdysi... :/ co z toho dostalo tebe? A mas nejakou radu, ktera by ji mohla pomoci? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, nebylo to jednoduché, ale jsem ráda, že jsem to udělala :)
      Právě to je docela nebezpečné-zhubnout totiž není tak těžké, horší je, když se to člověku moc zalíbí a chce ví a nebo když nedokáže přejít do udržovacího režimu.
      Mrzí mě, že z toho máš zdravotní komplikace, ono to není žádná sranda, také si s sebou nesu něco do budoucna, naštěstí snad nic vážného, za to jsem neskutečně vděčná. Ale s tou imunitou souhlasím, jakmile je organismus oslabený, nedokáže se bránit proti ničemu:/
      Hlavně ale, že jsi se "srovnala" na zdravou váhu, třeba to chce ještě čas a tělo se srovná.

      A bohužel s kamarádkou také vím, o čem mluvíš, já takhle nechtěně "inspirovala" spolužačku a má s tím teď také velké problémy. Horší je, že člověk se k takovému jedinci nedostane, většinou naprosto odmítají nechat si pomoct a nebo si problém vůbec připustit. Ta bezmoc, když se díváš na někoho, kdo si prochází tím samým, čím ty, je vážně šílená.
      S anorexií je potíž v tom, že se říká, že v hlavě zůstává právě napořád a nebo velmi dlouhodobě, většinou s sebou přináší právě i deprese a pocity úzkosti, což souvisí i s podvýživou a změnami v mozku.
      Mě z toho hrozného kolotoče dostala především rodina-nebýt jí, tak nevím, kde bych byla... připadala jsem si sama, také jsem nechtěla žít, ale rodiče za mnou pevně stáli a nenechali mě spadnout. Také jsem naštěstí měla dost přísný režim, docházeli jsme na rodinné terapie a navíc mi na to přišli docela brzy. Rozhodně o tom ještě napíšu někdy nějaký článek.
      A nevím, co poradit kamarádce, můžeš mi na ní klidně dát kontakt a nebo nějak přes Tebe, ale jako první krok ona MUSÍ CHTÍT. Přes to bohužel vlak nejede :/ Musí si najít něco, co jí těší, něco mimo hubnutí a sport, něco, co třeba ráda dělávala dřív...a také pomáhá se tolik neupínat na sebe a na své depresivní stavy, lepší je vypnout hlavu a jít pomoct třeba do domova důchodců, do psího útulku, zkrátka dělat něco prospěšného.
      Kdyžtak mi klidně můžeš napsat na mail ennebell@email.cz :)

      Vymazat
  2. Tyjo, tak to je opravdu hodně silnej článek, přesně jak napsala Adéla. Já teda s tímhle nikdy problém neměla. Jím hodně a jídlo mi chutná. Když nejím třeba hodinu už je mi zle... Sice na to ani v nejmenším nevypadám, protože jsem hodně hubená, ale mám prostě dobrý spalování. Hodně ráda bych nabrala nějaký to kilo nahoru, ale nějak se tím moc netrápím. Cejtim se dobře, jím všechno - nikdy jsem žádnou dietu nedržela a co si myslí ti, co mě neznají, je mi jedno. Když mě někdo zná, tak se vždycky diví - kolik toho sním a že nic nepřiberu.. :D občas se divím i já. Cvičím občas - posilování na zadek, ruce, nohy. Jinak spíš ne, protože nechci zhubnout :D .. Ale vcelku jsem se svou postavou spokojená. Dalším kilům navíc bych se nebránila, ale mám svou postavu i tak vcelku ráda. :) A vůbec si neumím představit třeba celej jeden den nejíst. To bych jako nepřežila. Nejím hodinu, dvě a už je mi zle.. :D musím mít neustále přísun jídla, jinak jsem nervózní, je mi zle a nemám vůbec dobrou náladu..

    Přeju hodně štěstí, ať se tohle neopakuje.. a hlavně se drž :) !!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji za podporu, vím, že tohle už nikdy zažít nechci!:)
      Jinak je dobře, že žiješ šťastně, zdravě a tohle neřešíš, to je vážně nejlepší přístup :) A je krásné, že se máš ráda taková, jaká jsi, však nezáleží na tom, co ti říká okolí. Mám sestřenku, která je hodně hubená, všichni jí nadávají do anorektiček a přitom baští, co jí napadne a ve velkém :) Každý člověk je unikát, proto nemám ráda lidi, co soudí :)
      Rychlé spalování Ti upřímně závidím :D A také jsem hodně zlá, když mám hlad :D

      Vymazat
    2. Já taky jím co mě napadne a ve velkym... :D
      Děkuju za odpověď a přeju ještě jednou hodně štěstí!

      Vymazat
  3. Hrozně emotivní článek, přečetla jsem ho jedním dechem a teď nějak ani pořádně nevím, co napsat, aby to mělo hlavu a patu.
    Každopádně máš můj obdiv, že jsi se z toho vyhrabala!
    A že o tom dokážeš takhle na rovinu mluvit.
    Jsi silná. :-) Ať se daří!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji, ani nevíš, jak taková podpora pomůže :) Dlouho mi trvalo to ze sebe vysoukat, ale cítím, jako by se mi ještě víc ulevilo. Věřím, že už to bude jen a jen dobré :)

      Vymazat
  4. Odpovědi
    1. Je to děs, sama bych nevěděla, co si na to říct :)

      Vymazat
  5. Tenhle článek mě dostal a zároveň donutil zamyslet se sama nad sebou. Mé problémy se nikdy nesrovnají s těmi tvými, měla bych si víc vážit života. Anorexii jsem taky byla blízko, ale snad už je to všechno pryč :)
    s tím květákem, vždycky jsem ho milovala :D ale teď co jím zdravě cca 2 roky, tak miluju vařený ve všech podobách a ze smaženého mi je blbě....
    Přeji hooodně moc štěstí, určitě to zvládneš:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejde říct, čí problémy jsou důležité více či méně, každý má ty své a ty jsou pro ně důležité :) Hlavní ale je, že si uvědomuješ, že třeba něco není úplně v pořádku...a snažíš se proti tomu bojovat :) A že jsi statečná, drž se a miluj sebe i svůj život, to je základ!
      Je zvláštní, jak se to otočí, také nesnáším spoustu věcí, co jsem dřív milovala :D
      A mockrát děkuji, jsi zlatá.

      Vymazat
  6. Hodně silný článek, řeknu ti. Je mi takových lidí, kteří anorexií a jinými PPP trpí, moc líto. Ale věřím, že ty už jsi silná a nevrátíš se k tomu! :*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to hrozná nemoc, jako ostatně všechna psychická onemocnění :/ Ale naštěstí je dost těch, co to zvládli!
      Mockrát děkuji za podporu, nikdy se nechci vrátit tam, kde jsem byla :)

      Vymazat
  7. Je to hodně silný čtení, o to těžší psaní.
    Stejně jako ty, tak ani já si ze svého nejhoršího období skoro nic nepamatuji, jako bych celý rok prospala.
    Je to boj. Boj s vlastní myslí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No musím říct, že se to nepsalo lehce..
      Také Tě to postihlo? Tak to mě mrzí a doufám, že se věci obrátily k lepšímu, máš se ráda a zvládáš to :*
      Nejhorší na tom je, že je to všechno v hlavě...a mnohdy dost pečlivě skryté.
      Boj s vlastní myslí je dost přesný pojem.

      Vymazat
  8. Je to dost drsné čtení, imaginární den je popsán s neskutečným realismem, úplně to cítím a porovnávám se svou osobní mlhou, která mě před několika měsíci zasáhla, i když to zase bylo ze zcela jiných příčin, ale přesto bych nalezla jisté společné rysy, kdy jsem trápila sebe i své okolí. Skoro si teď na to nemůžu vzpomenout, je to celé šedivé a zastřené.
    Každopádně máš můj velký obdiv, že jsi to nakonec dokázala překonat a věřím, že to zvládneš a už nikdy to toho nespadneš :)*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chtěla jsem to zkrátka napsat tak, jak to bylo.
      Je zvláštní, jak se občas člověk v cizích příbězích poznává..řekla bych, že jakmile je to problém v hlavě, příznaky jsou hodně podobné, jeden trápí sám sebe i své nejbližší a neví, co s tím. Jako by ani život nebyl životem.
      Jinak Ti mockrát děkuji za tak milý komentář a podporu, vím, že už nikdy nechci být tam, kde jsem byla :) A doufám, že i Ty se máš čím dál tím lépe a užíváš si života! :)

      Vymazat
  9. Tenhle článek je napsaný bezesporu moc dobře. Pravdivě. Popravdě si asi nedokážu představit, že by na mě byla těžká peřina, ale jinak je to skutečně napsané přesně tak, jak to asi zažilo spoustu z nás. Odporný stereotyp, všechno dokola... A je pravda, že bych si na to takhle dopodrobna nevzpomněla. Pamatuju si, jak jsem si kupovala ananasovou activii, která dřív bývala light. Nebo jak jsem ječela, když jsem si dala řízek a potom cvičila v pokoji. Nebo jak jsem hrozila ségře, že se podřežu, když nedojí svoji porci. Ale vzpomenout si na ten život úplně přesně... to už bych teď asi nemohla.
    Nevadilo by, kdybych se inspirovala? Chtěla bych napsat o Motole... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, chtěla jsem to napsat co nejvíc reálně. Je až zarážející, kolik lidí se v tom pozná, kolik holek i kluků si tím prošlo..
      Často mám také jen takové útržky, ale později, když jsem začala jíst víc, tak mi mozek začal lépe pracovat a bohužel na některé momenty si vzpomínám až moc dobře. Nejvíc si vyčítám, jak jsem trápila rodinu.
      A rozhodně by mi to nevadilo, klidně se inspiruj! Ty jsi byla v Motole? Tak o tom bych si ráda přečetla, protože to se mi naštěstí vyhnulo.

      Vymazat
  10. Tohle je opravdu silný článek, jiná slova na to nenacházím. Jsi silná osobnost, která to zvládla a dokáže se s tím vyrovnat svým způsobem i pomocí těchto řádků. U mě máš potleskt holka a už se tak nikdy netrap ;) !!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, díky a ještě jednou díky, taková slova opravdu potěší, nakopnou a pohladí na duši :)

      Vymazat
    2. To jsem ráda a není vůbec zač, sama jsi to dokázala ! =)

      Vymazat
  11. Andullinko, máš můj obdiv, že jsi to dokázala takhle otevřeně napsat. Myslím, že od odstatních neočekáváš lítost, takže tě litovat nebudu. Ale budu tě obdivovat a vzhlížet k tobě, protože musíš být neuvěřitelně silná osobnost. Z předchozích článků bych nikdy nedokázala usoudit, že jsi si prošla tímhle peklem a o to víc ti gratuluji, že jsi se z toho dokázala dostat bez velkých následků. Docela ráda bych si někdy přečetla, jak jsi se z toho začarovaného kruhu dostala, zda jsi to zvládla sama, s pomocí rodičů nebo nebo s pomocí někoho jiného. Myslím, že by to byla dobrá rada pro někoho, kdo trpí stejnou nemocí, popřípadě pro jeho okolí, aby mělo možnost pomoci mu. Jsem ráda, že to máš za sebou a že jsi zase šťastná holka plná humoru (soudě z článků, které vždycky zhltnu jedním dechem :) ), co během dne přemýšlí o hezčích věcech. Zůstaň silná!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevím, co říct, mockrát děkuji za tak nádherný komentář, zůstala jsem tady sedět s širokým úsměvem na rtech a naprosto dojatá. :)
      Dostala jsem se z toho kolotoče hlavně díky rodině-ti za mnou stáli v tom nejhorším, když jsem k sobě nikoho nechtěla pustit a připadala si sama...také jsme docházeli na rodinné terapie, měla jsem skvělou psycholožku..zkrátka se to skvěle sešlo a díky tomu všemu jsem tam, kde jsem a naštěstí bez vážných následků :) Obávám se, že sama bych neměla šanci to zvládnout. Rozhodně mám v plánu o tom napsat někdy článek, protože si myslím, že by to třeba někomu právě mohlo pomoci. Protože když už jsem si tímhle prošla, proč tu zkušenost nepředat. :)

      Vymazat
  12. Přeběhl mi mráz po zádech. Je hrozné to číst takhle na rovinu. V novinách si přečteš faktický informace, ale nikde si nepřečteš, že pro anorektičku je těžká i peřina, kterou se večer přikrývá.
    Článek přeposílám kamarádce, která si s anorexií zahrává. Je mi líto holek, co si zahrávaj s anorexií jenom proto, že je to kůl, že maj anorektičky nejvíc lajků u fotek na isntagramu..
    Obdivuju tě, že jsi zvládla nejenom se z takovýhleho pekla dostat, ale napsat o něm takhle upřímnej článek. Snad už bude jenom líp :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Právě proto jsem to napsala tak, jak jsem to napsala. Protože sama vím, že mi okolí podstrkovalo statistiky, články na netu, ale to se mnou nehnulo. Za to také životní příběhy mají podle mě větší váhu a dopad, člověk se v tom vidí a může to pak působit jako odstrašující příklad.
      Mrzí mě, že s tím má Tvá kamarádka problém, je to hrozná nemoc... doufám, že jí to otevře oči. A také doufám, že ty debility jako thigh gap a vychrtlé věšáky na oblečení, budou co nejrychleji zavrženy a doba se posune směrem ke zdravějším ideálům. Protože ta mediální masáž je šílená.
      Mockrát díky, věřím tomu, že vše bude ok :))

      Vymazat
  13. Vážně silný článek! Jsi vážně dobrá, že jsi se z toho dokázala dostat! Máš můj veliký obdiv!:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za tak milý komentář, vážím si toho :)

      Vymazat
  14. Toto napsat chtělo hodně odvahy, v dnešní době trpí anorexií spousta dívek - mám o tom také jeden článek na blogu :)
    Jsem ráda že už je to za tebou, stay strong :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel je to čím dál tím rozšířenější...
      Ale je dobře, že se o tom alespoň mluví a snaží se tomu zabránit :)
      Díky moc, upřímně jsem také ráda :D :)

      Vymazat
  15. Opravdu silný článek, obdivuju všechny holky, které se dokázaly poprat ať už s jakoukoliv formou PPP a že o tom dokáží otevřeně mluvit! :) Drž se:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji, není to sranda, ale s podporou okolí a odhodláním se to dá zvládnout :) Bohužel PPP je až děsivě rozšířené..

      Vymazat
  16. Uff, co na to říct? Asi to, že jsem na to byla podobně (ale nikdo to nedošla až tak daleko, že se nedalo vrátit) a celkem dost holek okolo mě bohužel taky. Pro mě nejhorší byly noci. Nemohla jsem spát, strašně jsem si vyčítala, co jsem za ten den snědla a bylo mi z toho až úzko, ale svým způsobem jsem se těšila na další den, že ten předcházející zapomenu začnu nanovo. Přes víkendy to bylo nejhorší, jídlo jsem si nosila do pokoje, kde jsem ho schovávala (pod postel, do stolu), a vždy v pondělí, když máma odešla do práce, jsem ho rychle vyhodila a všechno nádobí umyla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je šílené, jak se to "šíří", bohužel jsem přesně zažila situaci, že tohle někoho inspirovalo k tomu samému :/
      Mrzí mě, čím sis prošla a doufám, že už je to nyní jen a jen dobré :)

      Vymazat
  17. Nejlepší a nejvýstižnější článek,který jsem na tohle téma četla. Obdivuji tě za to :) co jsi dokázala.Stejně jako ty si z toho období moc nepamatuju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to jako taková divná mlha, podle mě vážně člověk nepracuje správně mozek..
      A mockrát děkuji za tak milá slova, doufám, že u Tebe je to už dobré a jsi šťastná! :)

      Vymazat
  18. Ja som to mala asi rovnako. Som rada, že je to za mnou. A článok sa mi veľmi páčil aj keď bol dosť drsný. Určite by si ešte niečo takéto mohla napísať!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to mě mrzí, koukám, že je nás bohužel opravdu hodně :/
      Chystám se napsat o tom, co mi pomohlo a jak jsem se z toho dostala, třbea by to někomu mohlo pomoci.
      A doufám, že už jsi naprosto v pohodě a žiješ šťastný život! :)

      Vymazat
  19. Tak to je opravdu síla! Jsi moc dobrá, že jsi se z toho dostala a že máš odvahu o tom psát.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebyla to sranda, ale snad už jsem si to zpracovala. Je potřeba o tom mluvit:)
      Díky!

      Vymazat
  20. Díky moc za tenhle článek ... Já jsem si sice neprošla anorexií, ale na mozek ji tojídlo taky chvíli lezlo a bohužel se v některých situacích trochu poznávám ... Ale zas mám pocit, že kdybych si tím neprošla, tak teď nemám k tomu jídlu tak vřelý vztah, mám pocit, že když trochu vím, jaké to je být "nemocná", dokážu si mnohem víc vážit cupcaků a podobného a toho, že je jím bez výčitek xD no doufám, že už jsi z toho venku jako já ^^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přijde mi, že ta hranice mezi zdravým životním stylem a nezdravým uvažováním, je někdy až děsivě tenká...
      Je ovšem krásné, jak jsi se "posunula", že jídlo nevnímáš jako nepřítele a dokážeš si to užít, to moc ráda slyším :)
      Děkuji, snad ano, je to běh na dlouhou trať, ale hlavní je, že se člověk posouvá stále dopředu a ne vzad :D :)

      Vymazat
  21. Nemám slov... Všechno, co bych k tomu řekla, je sepsané v předešlých komentářích, takže snad jen toto: máš můj obrovský obdiv! Dostat se z anorexie, to není běžná každodenní záležitost. Mimochodem nechtěla bys nám někdy aspoň trochu nastínit, jak jsi se z ní dostala? Jestli úplně sama nebo s pomocí rodiny, přátel?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opravdu mockrát děkuji:) Dostala jsem se z toho hlavně díky rodině, která při mě stála v těch nejhorších situacích a také jsme docházeli na rodinné terapie,-ty hodně pomohly...plus jsem měla úžasnou paní psycholožku. Rozhodně o tom někdy chystám napsat článek, prtože je toho ještě dost co říct :)

      Vymazat
  22. Any, upřímně, já jsem si myslela, že jsi takový problém měla. Z nějakých článků, ač jsi tam nic neřekla, to trochu vyplývalo. Nebo v tom o cvičení. Ale to je jedno, k věci.
    Jsem moc ráda, že jsi z tohohle pekla venku, tvoje zážitky jsou dost, dost ošklivé, věřím, že se ti to špatně četlo zpětně. Teď jsi ale krásná silná holka, rodiče už nešálíš, sebe taky ne, víš, co chceš a proč to děláš. A to je ono :)*
    I já si vzpomínám na své menší pobláznění, ale nikdy jsem takové věci nedělala, ani tak nepřemýšlela jako ty. Díky bohu, ale taky to nebylo nejlepší. S tou jídelnou jsem měla stejné zážitky, nesnesla jsem jídlo připravené od někoho, když jsem neviděla složení a jeho přípravu. No, pryč od toho :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Řekla bych, že ono je to na člověku poznat, pokud se na to zaměříš. A jakmile někdo příliš urputně řeší jídlo a cvičení, většinou to bohužel zavání něčím nezdravým :/ Uvědomuji si, že občas svým vyjadřováním a nebo myšlenkami nejsem ještě úplně "normální" člověk.
      A mockrát díky za taková krásná slova, Doni, hezky jsi to napsala - vím, co chci- a to je být zdravá a šťastná- a k tomu také mířím :)
      Mrzí mě, že jsi se s tímhle potýkala a doufám, že už to bude jen a jen lepší, budeš cvičit s radostí a budeš na sebe hledět s láskou, kterou si zasloužíš za to, jaká jsi :)

      Vymazat
  23. Je hrozně smutné, kolik lidí tohle v životě potká. :( I já jsem chvíli měla s anorexií trošku problémy, ale naštěstí jsem do ní nespadla úplně... Jsem ráda, že teď už je to jinak a máš spoustu elánu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Že ano? Kolikrát se zarazím, když potkávám stále další a další lidi, které postihla nějaká forma PPP, je to asi taková nemoc dnešní doby, bohužel :/
      Tak to mě mrzí a doufám, že jsi už v pohodě a šťastná :)
      A jinak mockrát děkuji, jsem neskutečně ráda za to, že jsem tam, kde jsem :)

      Vymazat
  24. Jsi úžasná, je neskutečné, jak dokáže být někdy lidská duše silná, přestože tělu už síla došla,viď?....můžeš na sebe být strašně strašně moc hrdá!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Napsala jsi to neskutečně krásně, lidská hlava dokáže neuvěřitelné věci :) Děkuji Ti za tak milý komentář, vážím si toho :)

      Vymazat
    2. To Ty si zasloužíš poděkování za to, co jsi napsala. Myslím, že pro mnohé holky to může být odrazovým můstkem, probuzením, aby se rozhodly bojovat a nenechat si život protéci mezi prsty!
      Jsi vážně skvělá, Tvůj blog mi začíná pomalu ale jistě přirůstat k srdci :))

      Vymazat
    3. Ještě jednou děkuji, pokud tenhle článek bude mít tu moc někoho "probrat", pak by splnil svůj účel)
      Protože život máme jen jeden, že?:)

      Vymazat
  25. :(
    Mohla bych se přidat.
    .... Ale radši ne. Některé věci je třeba pohřbít. A zatančit si na tom hrobě pro lepší náladu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je mi smutno z toho, kolik nás je, kolik lidí se s tím potýkalo nebo potýká.
      Doufám, že už jsi z toho venku a daří se dobře :) Jinak jsi mě rozesmála, pojďme si zatančit, stejně to je všelék :D :)

      Vymazat
  26. Tak to bylo strašně dejavou. Jako kdybych četla své vlastni myšlenky. Také mam z toho období hodně veci jakoby v mlze. Jen strach, stres a nervozita cely den porad a porad. Musím ricz, ze....ani Nevím co. Už to nikdy nechci zažít.
    Hlavně ze jsi z toho venku a já už skoro taky ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je mi líto, že Tě to také postihlo, PPP vážně není nic hezkého a nepřála bych to ani nejhoršímu nepříteli..
      Doufám, že jsi na dobré cestě a bude jen a jen lépe! :) Drž se!

      Vymazat
  27. Strašně tě obdivuji! Né, opravdu! Nikdy bych nedokázala to co ty. Anorexie na mě bohudík jen hrůzostrašně mávala z dálky, ale brzy jsem dostala ,,rozum". Vážím si lidí, kteří zvládli a nebo stále se snaží zvládat tento problém.
    Fakt, klobouk dolů! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji, vážně! Ale věřím, že překonat něco takového dokáže každý, jen je potřeba čas a spoustu lásky a podpory :)
      Jsem ráda, že jsi do toho nespadla úplně a zastavilo se to včas!

      Vymazat
  28. Ani nevíte, jak moc taková slova člověku pomohou, proto Vám neskutečně děkuji, jste skvělí! :)

    OdpovědětVymazat
  29. Keď si čítam tie komentáre, neskutočne ma prekvapuje koľko veľa ľudí si tým prešlo/ resp. k tomu má blízko. Nechcem ťa odsudzovať ani nič podobné,takže hocičo napíšem ber v dobrom :)
    Ja mám od anorexie asi najďalej, síce som vždy túžila po tom byť chudšia ale jedlo milujem, takže je mi to dosť vzdialená téma.
    A v minulosti som sa zvykla rozčuľovať hlavne nad spolužiačkou, čo ani nedokázala dojesť svoju desiatu, nemala žiadny zadok, prsia, brucho..proste nič. Veľa dievčať však tieto prehnane chudé postavy závidí.. a mne to príde neskutočne choré. To ako rozmýšľa toľko mladých báb v dnešnej dobe mi príde proste strašne choré. Ja síce nikdy nebudem mať tú ich "vysnívanú postavu", to je pravda :D
    Aj to čo som si prečítala od teba, mne je to úplne cudzie. A zároveň som si uvedomila, že také niečo si asi nechcem nikdy zažiť :) Takže, určite tvoj článok pomohol veľa dievčatám, aby napríklad dostali "rozum".. Nikdy predtým som netušila ako môže vyzerať deň niekoho takého, takže som po prečítaní chvíľu iba tak kukala a nemala slov.

    Po dočítaní som si samozrejme musela ešte prekliknúť aj tvoje staršie posty, a dosť ma potešilo vidieť že dnes už si taká krásna, zdravo vyzerajúca baba s pekným telom :) Máš môj veľký obdiv, že si sa cez to dostala, a dúfam že to bude len lepšie a lepšie :) Hlavne ako hovorí moja kamarátka, všetci by sme sa mali mať radi také aké sme, a neriešiť čo sa páči iným :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za tak milý komentář, taková slova potěší :) A kamarádka má rozhodně pravdu :)

      Jinak počet lidí trpící PPP je vážně zarážející.Jen v mém okolí je jich víc než dost.. Jsem ráda, že Ty sis s tím nikdy nezahrávala ani jsi nebyla něčemu takovému blízko..potíž je v tom, že anorektičky také milují jídlo. Až přehnaně. Vždycky jsem si myslela, že mě tohle nikdy nemůže postihnout, jen jsem kroutila hlavou nad tím, jak tohle někdo může sám sobě udělat. A vida, za pár let mě to postihlo také a vlastně ani nevím pořádně, jak se to všechno semlelo. Je třeba na to dávat pozor a mít kolem sebe milující lidi, kteří člověka upozorní a podrží, když je něco v nepořádku. Hrozný je ale ten nátlak okolí, mediální masáže, abychom vypadali tak či onak...pak se polovina lidstva honí za naprosto zkreslenými a nezdravými ideály.

      Vymazat
  30. Človek si myslí, že tie najväčšie problémy má práve on a ani zďaleka netuší s koľkými ľudmi má život rozohranú omnoho tvrdšiu hru.
    Pri čítaní tohto príspevku ma doslova mrazilo... no a ešte raz pri prechádzaní komentárov. Ani si neviem-nechcem predstaviť, koľko ľudí sa z anorexiou denne stretáva. No je veľmi dôležité vedieť, že existuje a nezatvárť pred ňou oči. Chce to mnoho síl, odhodlať sa a vôbec bojovať.
    Máš moje uznanie a obdiv.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za komentář, je pravda, že díky této zkušenosti jsem si uvědomila co je vážný problém a co ne a trochu si přerovnala hodnoty.
      Bohužel lidí s PPP je opravdu hodně, až jsem se zarazila, kolik lidí se zde zmínilo v komentářích, že si tím také prošli. Ale jak jsi řekla-chce to nezavírat oči a bojovat proti tomu.

      Vymazat
  31. Milá Aničko, četla jsem jedním dechem a musím uznat, že krásně píšeš a bylo by opravdu velká škoda, abys svoji dušičku i tělo zničila jen proto, že...Teď z tvých slov je jasné, že nejhorší máš za sebou a plně si uvědomuješ, že život je o něčem jiném, než o pozorování vlastního těla, počtech kalorií, množství pohybu, velikosti porcí, ale především o lásce k sobě, svojí rodině, kamarádům a tisic krásných okamžiků, které tě určitě čekají. Přeji ti milé lidičky kolem sebe a držím palečky, abys prožila štastný a spokojený život. Děkuji za návštěvu a měj nádherné jaro plné sluníčka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. tak tento koment je úplne najviac výstižný a pekný :) :)

      Vymazat
    2. Tenhle komentář mě upřímně dojal. Nevím, co víc říct, než jedno velké DĚKUJI..za tak krásná slova :) Věřím, že jsem na cestě za plnohodnotným životem..ba ne, že už ho žiji, vždyť mám vše, co ke štěstí potřebuji.
      Také přeji dny plné radosti a lásky! :)

      Vymazat
  32. síla, něčím podobným jsem si prošla, ale tak nějak jsem se z toho vylízala sama. Takže naši mě nenutili jíst. ty jsi byla někde v léčebně, nebo jsi docházela k psychiatrovi?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je mi líto, ale opravdu Tě obdivuji, jestli ses z toho vyhrabala sama, to já bych upřímně asi nezvládla. V léčebně jsem naštěstí neskončila, ale bylo to taktak. Měla jsem skvělou paní psychiatričku, což mi neskutečně pomohlo a docházeli jsme na rodinné terapie :) Napíšu o tom někdy článek.

      Vymazat
  33. jj běh je nej já na něj taky (někdy) nadávám. :D
    díky za pochvalu mé cvičební výbavy. :)

    Je dobré ,že ses už vyléčila je to těžká nemoc a já ji nepodporuju a je mi líto všech který do toho spadnou. Já sama jsem měla své období když jsem jedla jen 2x denně a strašně málo a trvalo to týden měla jsem v tu dobu blízko k anorexii a porce ještě snižovala ,ale nakonec jsem si uvědomila ,že to vlastně nejsem já a ,že to prostě takto nejde. Je to už dlouho asi 9 měsíců a teď se snažím jíst min. 4x denně ,ale někdy hold jen 3x.
    Máš můj obdiv za to ,že jseš ochotná takto o tom mluvit. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkrátka taková love-hate relationship :D
      Nemáš zač:)

      Děkuji, ono je potřeba o tom mluvit a možná tím tak dát odstrašující příklad :) Jsem moc ráda, že jsi si uvědomila, že není radno si s anorexií zahrávat a začala jíst víc, doufám, že jsi v pohodě a máš se krásně! :)

      Vymazat
  34. Obdiv, obdiv, že jsi vůbec o něčem takovém dokázala psát!! :-)
    podle mě si neskutečně silná, jestli si už z toho venku ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, podle mě je důležité o tom mluvit :) Snad už to teď bude jen lepší:)

      Vymazat
  35. Úplně si vzpomínám na sebe, jak jsem ráno z jogurtu snědla dvě lžičky a když se nikdo nedíval, zakryla jsem ho víčkem a celej vyhodila. Jak jsem večeřela půlku sucharu. Doma říkala kolikrát, že jsem jedla venku s kamarády. Kamarádům, když mě chtěli někam vytáhnout jsem zase říkala, že jsem se doma přejedla a tak si nic nedám. Cvičit. Běhat schody. Pít, pít, pít! Aaa, kručení v břiše. Tak slastný pocit. Vyloženě jsem si to vždycky užívala. Na obědech nikdy nesníst více než 1/3! Později jsem obědy začala vynechávat úplně. Místo toho třeba půlka jablka stačí. Bylo mi věčně zle, měla jsem zelenou barvu v obličeji, na tělocviku jsem se skoro pokaždé složila, vlasy mi začaly padat, nehty se třepily, byla jsem chudokrevná - neměla jsem kde vzít železo, když jsem nic nejedla, zhoršila se mi pleť. Bylo to šílené. Pak? Pak jsem z výčitků svědomí zařadila projímadlo. Jen občas, nikdo se to nedozví, neublíží mi to. Naši si po třech měsících začali dělat starosti. Zhubla jsem 20 kilo. Neměla jsem anorektickou postavu, měla jsem nějaký 65 kilo, stále pěkně oplácaná. A stále v plánu pokračovat dál! Jsem neskutečně ráda, že rodiče zakročili. I kamarádi, všichni si toho všimli. Že hubnu by bylo super, ale všichni viděli že nejím a jak jsem zničená. A všichni mi z toho pomohli dřív, než jsem to nechala zajít moc daleko.
    V rámci jojo efektu jsem pak samozřejmě přibrala oněch 20 kilo zpátky snad i s úrokem. Teď? Teď jsou dole, ale zdravě! Trvalo mi 20 let, než jsem na to přišla. A na chvíli, kdy mi bylo 15 a zahrávala jsem si se svým zdravím a životem vzpomínám nerada, ale tuto vzpomínku si připomínám často, abych věděla, co mi za co v životě stojí.
    Děkuji za ten článek. Doufám, že si ho přečte hromada těch mladých holek, co se teď tímto směrem vydává. Hrozně mě to vždycky mrzí, když si to ty holky nenechají vysvětlit a vyloženě chcou být anorektičky a vůbec si neuvědomují, o co jde.
    Jsem ráda, že jsi z toho venku! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mrazí mě, když čtu Tvůj příběh, není to vážně nic pěkného a zdá se mi, že věk kolem 14-20 je snad ten nejrizikovější, asi to souvisí i s dospíváním. Hrozné je, že si mnohdy takhle člověk může způsobit obrovské zdravotní komplikace do budoucna :/
      Jsem ráda, že si toho okolí všimlo včas a že to nakonec dopadlo dobře a teď jsi v pohodě! :) Ono asi člověk musí k lecčemu dospět, lecčím si projít, aby pochopil :)
      Děkuji za tak milý komentář! Přijde mi, že si někdy ty holky neváží života a anorexii berou jako nějaký kult, který by měly uctívat.

      Vymazat
  36. Tvůj článek jsem našla úplnou náhodou. Zrovna si ted procházím něčím podobným a jsem ve fázy "přibírání", ale moc moc se mi do toho nechce. Ale tedka se ve tvém článku uplně vidím, jako bych ho psala sama.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mrzí mě, jestli si procházíš tímhle peklem..A upřímně doufám, že se Ti podaří se z toho dostat! A neboj se přibírání, není to nic tak strašného a i když se to možná z počátku zdá děsivé, musím říct, ež s každým kilem nahoru jsem byla šťastnější a vyrovnanější, postupně se mi obalily nervy a mozek začal fungovat lépe :) Jo a ještě tip-opři se do toho pořádně a hned teď. Protože když budeš navyšovat postupně a opatrně, bude to akorát běh na delší trať a bude to horší. Jen se toho nesmíš leknout. Také doufám, že máš lidi, kteří za Tebou budou stát a budou Tě v přibírání podporovat. Hlavně mysli na to, že míříš za zdravým tělem i duchem.
      A všechno, věř mi-všechno, pak bude lepší :)
      Kdybys potřebovala s čímkoliv pomoci/poradit, tak napiš:)

      Vymazat
    2. Je to naprosto příšerný. Bojim se každýho kila a navíc mi dost silně hrozí nemocnice. A ted jsem to málem nedostala :/. Jak si se k přibíráním vyrovnala ty?

      Vymazat
    3. To je těžké říct, jak jsem se s tím vyrovnala..vyrovnávala jsem se postupně, po každém zvládnutém jídle mě ale chytal běs, hlavně ze začátku..a v takových chvílích tady byla rodina a odváděla pozornost jinam, šli se se mnou třeba projít nebo jsme si pustili film, popř. sama jsem se snažila se jít zaměstnat a dělat něco, co mě těší, abych nemyslela jen na jídlo. Postupně jsem pak zjišťovala, že kilo, dvě, tři nahoru neznamenají, že mi naroste špek na břiše, ono tělo ví "kam s tím", takže prostě budeš vypadat jen líp, věř mi :)
      A také z ženských důvodů-věděla jsem, že jestli s tím něco neudělám, může to dopadnout tak, že už nikdy nebudu moct mít děti-a to pro mě byla tak strašná představa, že mě to nakoplo. Plus miluji tancování a sport obecně a věděla jsem, že až přiberu, budu se moci začít zase hýbat, chodit ven s kamarády a tak:)

      Vymazat
    4. Hlavně se neboj a pusť se do toho-vždyť co máš teď ze života? Možná strach a nezdraví...podívej se dopředu, co Tě čeká, až přibereš, myslím, že samé lepší a krásné věci :) Představa nemocnice pro mě byla taky docela stimulant k tomu, abych něco dělala, neslyšela jsem o tom hezké věci a podle mě je lepší se takové zkušenosti vyhnout :/

      Vymazat
  37. aoj :) ja som si tým tiež prešla a to čo som prečítala, kým som to čítala...zastavil sa čas... zrazu som opäť bolo to chudučké dievčatko, čo musí každý deň chodiť len peši, všade,neexistuje víťah, autobus... to dievčatko, čo chodilo behať vždy keď bolo samo doma, to čo muselo mať v škole samé 1... bože ten strach, ten hrozný strach, nikdy viac! takmer som na to úplne zabudla...aké to je... aké to bolo... nepriala by som to nikomu... asi iba tým doktorom, ktorý sa ma snažili vyliečiť a ja som strávila pol roka na psychiatrii, oni tomu nechápali,... no na druhej strane, neexistovala iná cesta ako ma donútiť jesť... jedla som... ale v hlave som si to musela dať do kopy sama ... andulinka :) len ruky prec od tej minulosti, zbav sa strachu zo všetkého, a to že si to napísala je znakom toho, že si sa zbavila toho strachu z minulosti ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zvláštní, jak jsou ty příběhy každý jiný a vlastně v něčem všechny stejné...a všechny stejně děsivé. Ta touha po dokonalosti doprovázení věčnou neukojitelnou nespokojeností a právě tím strachem, který je úplně všude.:/
      Bohužel mám pocit, že s léčbou PPP je to víc než špatné, obzvlášť u nás v ČR a na Slovensku,individuální přístup žádný, prakticky jen vykrmit-spravit tělo, ale duše trpí, chátrá dál a možná o to víc...jenže o to už se nikdo nezajímá.
      Ale máš pravdu, někdy je lepší opustit od minulosti, vstát a podívat se zpět se vztyčenou hlavou :) A pevně věřím, že už to bude jen a jen lepší! Doufám, že jsi již v pohodě, daří se Ti a to,co bylo, Tě nijak netíží :) Drž se!

      Vymazat
  38. Chcem ti tiež pogratulovať k tvojmu úspechu a že to už je za tebou. V niektorých chvíľach som presne vedela ako si sa mohla cítiť, pretože som si prešla presne tým istým a môj dôvod k tomu bol kvôli mojim rodičom. Anorexia je doslova nepríjemná téma ale netreba sa jej už báť :) je to za nami a nás čaká ešte ovela lepší život (už nie v tej "hmle") ako doteraz :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji a doufám, že i Tobě se daří jen a jen lépe!:)
      Bohužel rodina je většinou jádrem mnohých problémů.. ale máš pravdu-není třeba se bát, je třeba o tom mluvit a pokusit se pomoci ostatním.

      Vymazat
  39. Tyjo, tak tohle mě docela dostalo, když si vzpomenu na svoje dny, jako bych to psala já.Vidím, že je to u všech úplně stejné. Všechno muselo být na puntík přesně a já musela dopředu vědět, co budu jíst. Chtěla jsem vědět kalorickou hodnotu jídel. Takovej strach. chtěla jsem být sama. Ven jsem nechodila, protože byla zima. Bylo nepřípustné sníst o sousto víc. Pamatuju si, jak jsem se rozbrečela, když jsem nechtěla večeřet a mamka mi řekla ať si dám alespoň bílej jogurt. A já brečela, kvůli bílýmu jogurtu. Nemohla jsem ho sníst, protože se mi svíralo hrdlo a já cejtila, jak tloustnu. Nerada jsem jezdila k babičce, protože jsem nevěděla, co bude k jídlu. Už dopředu jsem měla pocit, že mi jídlo nutí. Bůhví jak dlouho dopředu jsem přesvědčovala mamku, že toho tolik nesnim a že mám strach, že mě do toho někdo bude nutit. Zdálo se mi o tom, že jím a měla jsem strašné výčitky. Taky jsem schovávala jídlo, kamkoliv. Do kapes, nebo jsem "smrkala" a plyvala jídlo do ubrousku... Když si na to vzpomenu, fakt hrůza...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to tady čtu a musím jen souhlasně kývat. Teď když si na to vzpomínám, jako bych to ani nebyla já, jako by mi vážně přeskočilo. Je šílené, čeho je člověk schopný, co je schopný vymyslet a udělat...jen když si vybavím těch intrik a lží, co jsem napovídala rodičům a okolí...Zpětně jsem ráda, že mi to víceméně všechno prokoukli.

      Vymazat
  40. Děkujeme za upřímnost, takovéto články mohou pomoct dalším holčinám. Já mám opačný problém, přejídání se a tloustnutí, i to je psychické onemocnění. Když je zdravá mysl, je zdravé i tělo ... Drž se a jen tak dále!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuji za komentář a podporu! :)
      Budu držet palce, aby se Ti podařilo se přejídáním vypořádat, určitě to není lehké, ale zvládneš to!:)

      Vymazat
  41. Úplně jsi mi tím článkem vyrazila dech...Nejprve bych ti chtěla moc pogratulovat, že jsi se z toho dostala! Musí to být děsně těžký překonat samu sebe a jít si za zdravím..moc moc tě obdivuju!
    A teď už asi ke mně...jak jsem ten článek četla, u některých tvých vět jsem se zarazila, protože to dělám taky. Jak jsi mohla vidět na mém blogu, byla jsem oplácaná a chtěla to změnit. Sport miluju a zdravé jídlo taky! A vlastně....jídlo jako takové miluju :D Na jednu stranu bych od rána do večera jedla buchty, koláče, čokoládky, pečenou kachnu, smažák... ale na tu druhou stranu to mám od sebe samé zakázané. Vidím na sobě pokroky k mé vysněné, VYPRACOVANÉ, ne hubené postavě a vidím, že moje zdravé jídlo k tomu pěkně přispívá..ale děsí mě, že jsem se v tomhle článku tak trochu našla..myslím si, že vím, kde je ta tenká čára mezi tím skončit pohlcena anorexií a nebo být na zdravé stravě. Ale tím, jak si napsala, že smažený květák? A tolik brambor? V tom jsem se viděla...smažené věci už vůbec nejím a né že bych teda brambory schovávala pod židli, ale také mám připomínky, když toho na můj poměr musím sníst moc...Co se týče času, kdy má přijít svačina atd, tak to mám naplánované taky na přesnou hodinu, ale to si myslím je normální, uvádí se to všude, jíst po 3 hodinách např. :) Ale jinak jídlo miluji a nedokážu si odepřít ovesnou kaši, lívanečky, jogurty, masíčko s nějakou tou přílohou..prostě asi jo, jsem na sebe co se týče sladkostí a jídla jako takového hodně přísná a trochu jsi mě tímto článkem zarazila a zároveň nabudila, abych si uvědomila, že občas povolit a dát si tu buchtu není hřích...jsem asi moc upjatá na to, že chci vidět výsledky a už si neuvědomuji, že to řeším asi až moc :) Takže děkuju! Nemyslím si, že bych měla sklon k anorexii, já opravdu papkám o 106 :D A užívám si to a těším se na každé jídlo co má přijít.. ale je fakt, že když si dám kousek čokolády, hned mám výčitky, nebo dokonce když mamka vaří, ani tu omáčku plnou oleje a mouky a smetany a cukru atd s 5ti knedlíkama si prostě nedám... :/ Jé to jsem se zase rozepsala, moc se omlouvám za takový sloh, jen jsem se potřebovala z tohohle vypsat...každopádně jak už jsem řekla na začátku, jsi opravdu úžasná, že jsi to překonala, jsi opravdu silná :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak v první řadě děkuji za tak krásný komentář a podporu, vážím si toho a hezky jsi to řekla-překonat sama sebe...vlastně je to jen a jen boj s vlastní hlavou :)

      A k tomu, co jsi napsala... budu upřímná-srší na mě z toho trochu přehnaná upjatost a až nezdravý strach z věcí, ze kterých strach mít vůbec nemusíš. Ono je to hodně ošemetné téma...je až děsivě snadné sklouznout z cesty za zdravým životním stylem a pěknou postavou k něčemu nezdravému, ta linie co je ještě v pořádku a co už ne, je hodně tenká. Ale skvělé je, že si to uvědomuješ, dokážeš si ten problém připustit. Takře bych Ti možná poradila si občas víc povolit, za začátkui třeba jen maličko-kostička čokolády navíc, dezert po obědě...a uvidíš, že se Ti vůbec nic nestane :) A učit se trochu častěji vypnout a neřešit...a obklopit se milujícími lidmi, přáteli..mně hodně pomohlo vyrážet do společnosti, protože to jsem jídlo ani nemohla řešit, prostě přede mnou přistály brambůrky a pivo...a já si dala, protože na tom není nic špatného, když to člověk nedělá každý den :))
      Budu držet palce, ať jsi hlavně šťastná!

      Vymazat
    2. Jo máš pravdu, asi se musím pomalu ale jistě učit povolit si tu obrátku... i když je to pro mě dost ted nepředstavitelný, jsem hodně paličatá a pokud má nějaký cíl co se mé postavy týče, tak ačkoliv chci mít svalíky a ne být vychrtlina, i tak má v tý hlavě, že to je špatně dát si buchtu od babičky a tak... no.. jseš ted taková má inspirace a jdu na sobě v tomhle zapracovat, nepřipouštím si, že by to mohlo dopadnout špatně! Ale prostě potřebuju povolit.. moc děkuju!

      Vymazat
    3. Ono je rozdíl mezi paličatostí v tom smyslu, že si jdeš za svým cílem a paličatostí, která by Ti mohla ublížit...však poslouchej tělo, ono si řekne :) A navíc jsme jen lidé a žiejeme jen jednou, tak proč si občas ten jinak dost trpký život trochu neosladit? :) Třeba tou babiččinou buchtou.
      Určitě to zvládneš! Kdyby cokoliv, klidně napiš :)

      Vymazat
    4. Já začínala taky trochu oplácaná jen s cílem začít žít zdravě. Ale ono to za čáru sklouzne vážně rychle ://

      Vymazat
  42. Fakt silný článek, donutilo mě to se zamyslet, protože sama mám v sobě jakýsi blok vůči jídlu a je to čim dál horší, ale hubnout samozřejmě nechci :D. Jsem ráda, že si se z toho dostala, si skvělá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, upřímně jsem také ráda, že je to za mnou :)
      A je dobře, že si to alespoň uvědomuješ, zkus s tím něco dělat, protože je škoda, aby nám vztah k jídlu nějakým způsobem ovlivňoval život :)

      Vymazat
  43. Ahoj,článek na mě dost zapůsobil. Něco už u mě taky začalo,ale myslím,že s tím právě včas začínám něco dělat:) mám 171cm a 51kg,můžu přibrat tak 3-4kg? A jak se zbavit toho,že dodržuju ten přesný čas mezi jídly?:/
    Děkuju moc!:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, jsem ráda, jestli sis uvědomila případný problém a hlavně, že ho chceš řešit :)
      S těmi kg je to individuální, ale váhu máš rozhodně příliš nízkou na svou výšku, myslím, že bys mohla přibrat klidně 5 a více kg, nic by se nestalo a pokud k tomu budeš mírně cvičit, uvidíš, že to na sobě pomalu ani nepoznáš :)
      Já měřím asi 168, vážím cca 58 kg a jsem pořád normálně štíhlá, řekla bych a navíc se cítím skvěle, uvidíš, že Ti bude také lépe, jak psychicky, tak fyzicky. :)
      S těmi časy jsem měla také problém... nejjednodušší rada je asi zkoušet, zkoušet a zkoušet, dávat si takové menší výzvy-třeba dojíst oběd a za půl hodinky si jít dát něco menšího, třeba sladkého. Nebo se hecnout a navrhnout kamarádce, jestli nepůjdete jen tak na dort a kafe:) Nejlepší je asi poprosit rodinu, aby Ti s tím pomohla. Protože tohle přesné dodržování časů je hrozně svazující a co je to pak za život? :) Budu držet palce, kdyby jsi cokoliv potřebovala, napiš!

      Vymazat
    2. Děkuju!!!:) já právě nejsem taková ta ukázková anorektička,takže právě spousta lidí to nechápe..a říkají třeba,vždyť jsi úplně normální,pořád stejná(co se váhy týče).. je to dost hrozný,když se všichni okolo tebe naží hubnout a jedí málo..snažím se nesrovnávat se s ostatními..třeba kamarádky první jídlo je oběd..nechápu-_- dost posiluju,tak je asi normální,že mám víc hlad.. a takže se to nemusí dodržovat že po 3h,vadí,když se najím i dřív?

      Vymazat
    3. Ono obecně mnoho lidí bohužel nechápe, že anorexie není jen o vychrtlosti-to je jen jeden z jejích mnoha projevů :/ Anorexií může trpět klidně člověk s nadváhou, je to v hlavě. Teď se obecně rozmohl fenomén hubnutí, snad ještě víc než dřív...také pozoruji, že hodně holek kolem pořád řeší jídlo a jedí jako vrabci...nesmíš se s nimi právě srovnávat, je to jejich život (a navíc, kdo ví, co pak spráskají doma:D)
      Jakmile jsem začala posilovat, rozjedla jsem se opravdu hodně -když máš výdej, můžeš si to v pohodě dovolit, zkrátka jez, když máš hlad!:))

      Vymazat
  44. neskutečný článek vidět to takto z druhého pohledu. a teď si jdu přečíst těch spoustu komentářů, protože to mám taky ráda. názory od jiných. takovýchto článků nebude nikdy dost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky,snažila jsem se to právě popsat co nejvíce realisticky,protože málokdy má člověk šanci na pohled "zevnitř".

      Vymazat
  45. pripomína mi to moje bývalé bežné dni..najmä to schovávanie..kvetináče , stoličky , ale aj vrecká..skúšala som všetko len aby som toho zjedla čo najmenej..teraz je to už fajn ale keď je desiata tak sa vždy pozerám čo má ktoré dievča na jedenie a ked má jedna menej hned mi v mysli prebehne " a ty chceš zjesť celú žemlu?"..je to hrôza ale myslím že niečo z any ostane v každom dievčati aj po vyliečení...

    OdpovědětVymazat
  46. /plně se vtom vidím :(. Vždycky jsem si myslela, že se mě tohle nikdy týkat nebude, nechápala jsem anorektičky, proč kdž jous tak hubené prostě nezačnou jíst?... nakonec jsem do otho spadla taky a nevím jak ztoho ven, už mě nebaví myslet jen na jídlo, počítat jestli to jídlo není moc kalorické, přemýšlet pořád co jsem dneska snědla a jestli si můžu dát kousek toho dortu...chci být zas normální, neschovávat svoje tělo za hordama oblečení a pořát se za sebe stydět. Nevím už ani jak bych měla jíst aby to bylo "normláně", zž ani nevím jak bych měla jíst, kolik bych toho měla jíst, jak moc bych měla jíst... jsem v pasti ze které nemuzu ven, nevím co mám dělat :'(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím říct, že mi je z Tvého komentáře smutno, protože přesně takhle "ztracená" a beze smyslu jsem si připadala také. Zkus najít něco, co Tě vytáhne, ať je nepřemýšlíš o jídle. Klidně popros kohokoliv blízkého o pomoc, o návštěvu nutriční, kzerá Ti sestaví zdravý jídelníček na přibírání, pak ho zkus dodržovat a mezitím se věnovat něčemu jinému, co Tě těší a baví :)

      Vymazat
  47. Článek mě úplně rozbrečel. Úžasné, že jsi to napsala.. Připomnělo mi to moje období, kdy se dny vlekly v podobném stylu. Z anorexie jsem se dostala, ale poslední dobou si uvědomuji, že hlavně fyzicky.. Psychicky se mi pořád něco vrací a i po relativně dlouhé době mám období, kdy si strašně přeju být zase aspoň o trochu štíhlejší, vlastně pořád si připadám 'tlustá'. Připadala jsem si tak, když jsem měla o 10 kilo méně, o 5 kilo méně... připadám si tak teď. Alespoň přibližný počet kalorií zkonzumovaných přes den musím znát.. Co mě drží, je rodina, přátelé a škola, kterou jsem při hladovění absolutně nezvládala. Roky prožité s anorexií byly absolutně ztracené a jen přežité. Odnesla jsem si z toho období deprese, pocity úzkosti, které mě trápí doteď.
    Držím ti moc palce, ať tvoje výhra nad anorexií je naprosto definitivní, nikdy už se ani na skok nevrátí a jsi šťastná! A to všem holkám, co si tím prošly či procházejí. Hlavně neblbněte, není to úžasný, je to peklo, strašný období mého života, které si nese následky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji za tak silný komentář, vážím si toho. Je pravda, že co se týče anorexie - tělo se dá poměrně rychle "napravit", ale málokdo už pak vidí tu paseku, co dokáže způsobit v hlavě. Vím, že díky tomu jsem trochu psychicky labilnější, snadno se nechám rozhodit a nejsem tak bezstarostná jako dřív. Ale věřím tomu, že se to ještě srovná.
      Tobě přeji, ať už jsou dny jen a jen krásnější, ať se Ti daří a vypudíš tu mrchu ze svého života nadobro. Drž se!:)

      Vymazat
  48. Tenhle článek už jsem četla docela dávno, poprvé když si zavítala na můj web a chtěla jsem se k němu vártit, jen nějak nezbýval čas, tak konečně píšu. Doufám, že se nebudeš cítit hloupě (protože rozhodně nemusíš!), až zjistíš že ti to komentuje holka ze školy, ale na tvém článku je vše hrozně dokonale popsáno a článek jsem nedávno poslala i kamarádce, která chce hubnout kvůli modelingu jako varovný systém - jestli se náhodou v tvých myšlenkách někdy nepoznává. Je to hrozně hezky napsané a jseš borec, že to takhle prezentuješ a ještě větší borec jsi, jak na tom jsi teď když tě potkávám ve škole! :-) Vím, že když jsi byla v tom "čeném" období i s holkama ze třídy jsme si toho všimly a musely jsme se zeptat jednoho z tývch kamarádů, jestli je všechno v pořádku, protože se nám to už zdá přes míru a docela jsme se o tebe bály, i když jsme tě neznaly. :D Nemáš tu ještě nějaký článek o tom, jak ses z toho vlastně dostala a co tě probudilo? Protože v knihách co jsem četla o anorexii je vždykcy už jen to jak byly na kapačkách..to nebyl tvůj případ, žene doufám?
    Jinak musím se také podělit o svou zkušenost - sice né s anorexií, tou jsem nikdy netrpěla, ale problém s rodiči ohledně stravování...
    Asi tak před dvěma lety jsem si umanula, že bych chtěla být trchu hubenější (i jako vrcholovej sportovec by mě aspon netížil tolik zadek k zemi při výskoku na smeč) a tak jsem se snažila jíst zdravěji. Byly to docela těžké začátky, ale začala jsem si sama vařit o to mě děsně bavilo. S rodiči žádný problém. Po nějaké době jsem si pak na tréninku udělala vážný výron kotníku a měsíc jsem musela zůstat doma. Pamatuju si jak přijela babička a dovezla mi buchty, tak jsem si jednu dala a babička spustila "noo ty budeš pěkně vypasená, jeslti budeš ted měsíc jen ležet". To mě vyděsilo. :D Se štěstím v neštěstím mě ale bolela noha tak, že jsem opravdu skoro nemohla vstát z postele, tudíž ráno mi rodiče přinesli snídani do postele, pak jsem se nějak dobelhala na oběd, něco sezobla protože s berlema se moc vyvařovat nedalo a večer mi zase donesli rodiče véču do postele zdravou véču, jak jsem je vždycky prosila. Uďobávání laskomin nebylo možné, protože jsem skoro nedošla do kuchyně. Takže i když jsem byla ležák, zhubla jsem asi 3 kila (jasně že hlavně svaly, ale tuk také, neboť jsem nejedla žádné sladkosti a blafy). No a a po sundání sádry jsem vypadala fakt docela pohuble. Naučila jsme s ejíst pravidelně 3x denně přes prázdniny se to skvěle ddržovalo, když jsme vstávala v 11h. A jedla jsem zdravě, takže s udržením nebyl problém. Rodiče nic neřešili. Pak se ale všechno změnilo tím, že mě vyscoutovali a já si začala přičichávat k modelingu, kde nám přiblížili opravdu zdravou stravu - alá žádnou pšenici, míň příloh a více zeleniny. A já zeleninu ráda, rohozdně víc než suchou rejži, začala jsem pátrat na netu o opravdu zdravé výživě (ne jako předtim - moje mínení bylo že kaiserka je chelba s eidamem nějakou dětskou šunkou a rajčetem, ale ve skutenčosti je vhodnější celozrnné pečivo s např. cottagem kvalitní šunkou a rajčetem). Hrozně mě to bavilo, navíc mi taková strava chutnala víc než ta předtím a měla jsem se sebe dobrej pocit. Protože se mi uzdravil kotník, začala jsem běhat. No a najednou z ničeho nic i rodiče začali strkat hlavu do toho co jim, divili se že nechci svíčkovou a proč jim k večeři saláty -- i když jsem to dělala předtim! Mysleli si že hubnu kvůli modelingu. Je pravdou, že mi bylo doporučeno dát 3 cm přes pas dolů, což se také stalo s mým novým stravováním..ale prožila jsem si asi 3 měsíce neustálých hádek o jídle, máma mi vyhrožovala že mě vezme k psychiatrovi, byla jsme na tom ale vážně nevinně.

    OdpovědětVymazat
  49. Konečně jsem si jídlo fakt užívala, neměla z ničeho výčitky, jedla jsem hlavou a ne "sežervšechnocovidim". (znáš knížku "francouzsky netloustnou?") Když jsem přijela k babičce a nejedla její svíčkovou s tím, že si dám radši zapečený brambory se zeleninou, taky mě měla za anorektičku. Taky mě donutili jíst jejich nezdravě udělaný jídlo a já ho snědla, jen aby mi dali pokoj. Pak jsem měla špatnej pocit, ani ne kvuli tomu co jsem snědla ale z principu, že mě rodiče k něčemu nutěj a že mi něvěřej. Takže to je zase takovej můj obrácenej příběh, ale každopádně - nedůvěra rodiny je asi to nejhorší, co jsem zažila a tehdy mě hrozně zklamali. Takhle když vidím jako u tebe, že bych tu anorexii fakt měla tak za to později asi budu ráda, že mě buzerovali, ovšem když jsem věděla že jsem zdravá, do teď jim to nemůžu zapomenout. Sama jsem jednou přišla za mamkou s brekem, ať mě vezme za psycholožkou aby jí mamce dokázala, že nejsem nějakej blázen.
    No, můj příběh je asi zase z jinýho soudku, ale tvůj článek mi připomněl mé pocity rodičovské nedůvěry..
    Každopádně teď jsi super, máš super postavu a někdy musim ochutnat tvoje ovesný kaše. :D
    (bože, to jsme se zase rozepsala)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj!
      Kde jen začít - v první řadě bych Ti chtěla moc poděkovat za tak milý komentář, podporu a celkově se tady teď culím :D :) Je to trochu zvláštní pocit, když píše někdo, kdo mě vlastně od vidění zná a koho potkávám, nicméně je to článek veřejný a v dnešní době už tohle téma řekla bych mám zpracované, takže se nebojím to vyslovit veřejně, že jsem jsem se potkala s tímhle problémem. Navíc to v nejhorším období asi bylo docela zjevné, ptalo se na mě prý dost lidí, což se dozvídám teď zpětně, ale nikdo se nezeptal mě, což ovšem chápu, vypadala jsem děsivě (:D). Na kapačkách jsem naštěstí neskončila, ani jsem nebyla v nemocnici, i když mi hrozila psychiatrie v Motole, nakonec jsme to zvládli doma, za což neskutečně vděčím své absolutně skvělé rodině, která tu pro mě byla po celou dobu. Stejně si ale musí svůj problém uvědomit člověk sám a chtít se z toho dostat..došlo mi, že si akorát ničím život. Kdyby sis chtěla počíst něco o tom, co mi pomohlo, tak je celá 3.dílná sada článků -> http://andullie.blogspot.cz/2014/04/do-boje-s-ppp-cast-treti.html . A doufám, že tohle může být dobré varování pro všechny, kteří by si s něčím podobným zahrávali.

      A díky, že ses takhle otevřeně podělila o svůj příběh. Chápu, že to pro Tebe nebylo lehké ,protože co je víc a důležitější, než cítit, že za Tebou stojí rodina. A vzájemná důvěra je to nejcennější, co člověk doma může mít. Jenže asi je dobré podívat se na to z obou stran...v dnešní době, kdy jsou rozšířené všemožné poruchy příjmu potravy čím dál tím víc, je jasné, že se rodiče budou čím dál tím více obávat o své děti. Obzvlášť, pokud se pohybuješ v kruzích modelingu, o tom se podívají dost špatné věci, rodiče pak doslova panikaří, že z dcery hne dbudou mít anorektičku a kolikrát pak jednají přehnaně a jsou skeptičtí i ke zdravému stravování, protože za tím vidí něco špatného a nenormálního. Co je ale normálnější, než si najít takový způsob životosprávy, která jednomu vyhovuje a činí ho šťastným? Při které je mu dobře? :) Tohle našim také trvalo nějakou dobu akceptovat, samozřejmě ze začátku šíleli, když jsem si vyvářela zeleninu a kaše, báli se, že v tom znovu lítám, ale pak jim došlo, že vyhýbání se McDonalds a smaženým polotvarům, které neobsahují žádné živiny, není anorexie, nýbrž selský rozum :D
      Tak doufám, že už je to doma v pořádku a neslýcháš narážky, protože to dokáže s člověkem docela zamávat a může to být hodně nepříjemné. Kdyžtak nezbývá, než pokusit se vynést racionální argumenty, proč ten salát k večeři jíst a přesvědčit je o tom, že nemáš problém si tu svíčkovou dát, spíš myslíš na svoje zdraví a snažíš se pro sebe dělat maximum :)

      Každopádně - kdyby sis chtěla někdy o čemkoliv popovídat, klidně za mnou ve škole zajdi, budu ráda:)
      A přemýšlela jsem, že bych někdy uspořádala hromadné snídání-třeba v létě někde venku, aby každý přinesl svou oblíbenou dobrotu nebo variaci kaše, takže případně dám vědět! :D

      Vymazat
  50. Hehe, snídanění na Letný by bylo super!!! Počkáme na čerstvý ovoce!! :-) (jen jsem alergická na mlíko, tak ti dám sojový at mi uděláš kaši z něj :D). Mě právě zdravé stravování děsně začalo bavit, zvlášť v kombinaci buď se sportem či s modelingem, protože je těžký skloubit to, že v modelingu nesmíš mít svaly ale na sport je potřebuju, takže se snažim si vytvořit ten "vytrvalej" typ svalů. Nejradši bych v budoucnu asi na nutrčního terapeuta.
    Každopádně problematika anorexie je děsně jako zíjmavé téma, protože často se anorektičky souděj už jen tak, že jedí zdravě..četla jsem pár knih a pokaždé vypadal průběh anorexie i důvody, proč se ty holky do toho svezly, jiné. A přesně jak říkáš, tohle je problém hlavě, a to že tě dají do psychyatrické lěčebny nejspíš nic nevyřeší, myslím si. :-) Takže je super, že máš takovou rodinu, určitě teď máte ještě bližší vztahy.
    Jinak tahle situace doma byla asi před 2 lety. Vyřešilo se to tím, že jim brácha potvrdil že jím - prý si totiž mysleli že vůbec nejím - jasně, oni byli v práci z které se vraceli v 6-7 a já večeřela mezi 5-6 maximálně. Pak jsme jim taky ukázala kolik má burákové máslo kalorií. A když jsem se pak jednou naštvala, tak jsem jim udělala špenátové těstoviny s lososem a snad jim nějak došlo, proč to vlastně dělám. Je dost možný, že tím že jsem začala jíst jinak, se báli, že se změním i já... nefér jsem ale považovala to, že já zdravě jedla už předtím, než jsem začala dělat modeling a najednou předsudek - modelky jsou anorektičky. V budoucnu bych tohle ráda změnila, protože já se setkala za celou dobu působení s jednou modelkou anorektičkou a ta už modeling nedělá...jinak holky které nejsou geneticky "vyhublé" jedí zdravě a běhaj a ty, kterým příroda nadělila rychlý metabolismus, tohle vůbec řešit nemusí. No, o tom asi taky někdy někam napíšu. :)
    Tak se těším, že někdy pokecáme třeba o volný a nebo v létě na nějaký pikniky na letný! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak tenhle nápad se mi líbí čím dál tím víc ! :) A jasně, ze sojového mléka také občas dělám, hrozně mi chutná :)
      Je pravda, že si moc nedokážu představit, co všechno modeling obnáší a jak moc na člověka tlačí.. trochu by mě štvala ta omezenost - když bych si chtěla naposilovat svaly, asi by mi to zatrhli :D Každopádně je to zajímavá oblast a obdivuji všechny, kdo se v tom dokáží v pohodě pohybovat. O nutriční jsem také uvažovala, ale to by znamenalo medicínu a to by zase znamenalo přijímačky z fyziky a to prostě NE. :D

      Zajímavé téma to bezesporu je a bylo by do budoucna super, kdyby se tomu věnovalo více pozornsoti a třeba se změnit i systém léčby ala zavřít do Motola a vykrmit. A jak jsi psala- příčiny jsou hodně různorodé, proto je potřeba k pacientovi přistupovat individuálně a hledat podstatu, ne jen potlačovat příznaky.
      S rodinou máme teď vztahy lepší než když dřív, to je pravda :) A naučili jsme se obecně o všem více mluvit, aby se něco nezanedbalo.

      Chápu, že když Tě neměli pořád na očích, asi měli strach, přeci jen to mohlo působit špatně, když jsi po 6. nejedla, ale aspoň, že se Tě brácha zastal a vyjasnilo se to. Mnoho lidí má totiž také zafixovanou divnou rovnici : zdravé = dietní / nízkokalorické.No, tomu se směju, protože taková porcička kaše má daleko víc kalorií než rohlík se salámem, nicméně jde o to, co ti které jídlo dodá.
      A předsudky ohledně modelek má také leckdo, je hrozné tohle škatulkování. Mám sestřenku, která je od přírody hrozně hubená a navíc měří asi 180 cm. Často slýchá nepříjemné řeči o tom, že je anorektička a přitom toho spořádá víc než lidé v jejím okolí :D
      Určitě o tom někdy napiš, občas je potřeba trochu ostatním "otevřít oči".

      Také se budu těšit! :))

      Vymazat
  51. Úplně mi tluče srdce! Silné až mě to rozplakalo, co jsi prožívala.
    Dost dobře vím, co to je. Má nejlepší kamarádka se teď stejně jako ty dostává z bulimie. Rok a půl mi s úsměvem nalhávala, že zvrací, aby mohla sníst víc. Bohužel. Bylo to proto, že její modelingová agentura z ní chtěla mít doslova kostru. Vyvrcholilo to naší hádkou. Tehdy jsem jí poradila, aby si o svých problémech promluvila s psychologem, že to není žádná ostuda. Teď je ve stádiu, kdy pomalu, ale jistě přichází na kloub své bulimie a dostává se z toho. :)
    Pro mě jsi velmi silná osoba, která i když to neměla lehlé, tak jsi to zvládla dost dobře. Článek od článku jsi mi víc a víc sympatičtější a máš můj velký obdiv! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To s Tvou kamarádkou mě moc mrzí, ale hlavní je, že svůj problém začala řešit a konečně si to připustila a začala o tom mluvit - to je nejdůležitější krok. Jsi skvělá, že jsi tu pro ní byla, přesně taková podpora dokáže neskutečně pomoci, takže jí budu takhle na dálku držet palce, ať je z toho co nejdříve venku :)
      A jinak mockrát děkuji za tak krásná slova, cením si toho a ani nevíš, jak to potěší!:)

      Vymazat
  52. Je mi z toho uplně úzko. Chtěla bych tě obejmout a pohladit. Je mi moc líto čím sis prošla a o to více si vážím, jak jsi šikovná. Jsi statečná že jsi se rozhodla o tom mluvit, třeba to pomůže holkám, které se v tom plácají. Buď vždy statečná ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji, Veru, za tak krásný komentář :) Jsi neskutečně hodná a moc si vážím takové podpory! Doufám, že podobný článek někomu dokáže pomoci:)

      Vymazat
  53. Jste všechny zralé na pobyt na psychiatrii a to na dlouho..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujeme za toleranci, porozumění a pochopení, že se jedná o psychické onemocnění, které může postihnout naprosto KOHOKOLIV.

      Vymazat
  54. Ahoj, moc tě obdivuji, jsi velká bojovnice, muselo to být moooc těžké to překonat...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, mockrát děkuji za takovou podporu! :)

      Vymazat
  55. Uplně se v tom vidím! :( Právě teď tohle všechno prožívám a opravdu smekám, že jsi se z toho dostala. Mám pocit, že se z toho asi nikdy nevyhrabu..někdy mám den, kdy jsem motivovaná a jdu do obchodu s tím, že si nakoupím jídlo a opřu se do toho. Ale ne..dojdu tam, a stejně se na to jídlo jen dívám a nedokážu si nic koupit. Moje máma se o mě bojí, křičí na mě a hlídá mě. Ale pak je i den kdy o tom nemluví a ani se nezeptá jestli jsem si ohřála oběd. V tu chvíli vím, že jsem na to všechno sama a nedokážu se z toho vyhrabat..ale když mě hlídá tak si říkám, že bych to klidně sama zvládla.

    OdpovědětVymazat
  56. Ten článek je až geniálně děsivý. Je to skvěle jednoduše napsané, nejenže ti závidím, že jsi z toho venku, ale ještě obdivuju, že jsi to takhle dokázala napsat, četla jsem to jedím dechem s naprostým porozuměním a soucitem a bohužel jsem se občas poznávala. Za poslední půlrok jsem při výšce 174 cm zhubla z 78 kg na 53. Začala jsem zdravě jíst a cvičit, ale nějak nedokážu přestat. Nenazvala bych se anorektičkou, ale asi budu mít nějaký problém. Mám strach z toho že přiberu i když bych asi měla. Problém je že se mi poprve v životě líbí jak vypadám a proto se nechci vrátit nikam blízko toho kde jsem byla. Bojím se, že když začnu přibírat, nebudu to umět zastavit. Ale musím něco udělat, takhle to dál nejde. A ještě jednou musím říct, ten článek skvělý i když je jeho obsah přímo děsivý, hodně štěstí :)

    OdpovědětVymazat
  57. moc silnej článek, běhá mi mráz po zádech.. vím o sobě, že dělám špatný věci, že jsem s hubnutím měla skončit už dávno, a když už tak si jen váhu udržovat... ale přesně jak si psala-nejde přestat.. vidím a dotýkám se svých vystouplých kostí.. žeber, boků, sleduju mezeru mezi stehny.. líbí se mi to, ale zároven mě to stejně silně i odpuzuje a znechucuje, ale pořád-každý den to samé = "co se stane, když to ještě dneska udělám jako vždy a vynechám svačiny, oběd a budu se opět snažit vyhnout večeři? aspon pak nebudu tak naštvaná, až mě jednou k jídlu přinutí nebo mě jen chytne chut, sním zas na co přijdu, a to nejhorší, že to v 90% případů zas půjdu vyzvracet.." nikdy jsem si to moc neuvědomovala, na 15leté prohlídce jsem údajně vážila 58kg, ted jsem v necelých 17 letech na 47kg a stále nemůžu přestat, spíš se to zhoršuje a připadám si, že se každým dnem dostávám níž a níž a bojím se až si sáhnu až na dno.. nejsem od něj už moc daleko-včera jsem byla s mamkou z donucení na psychiatrii ppp, všichni (mamka i doktorka) se mě jen ptaly a nikdo nic "naštěstí" nezjištoval-váhu jsem zalhala na 52-53kg a už tak mi doktorka řekla, že jsem s BMI téměř na nejnižší hranici-těsně nad ppp :// bojím se!.. za měsíc tam mám jít ještě jednou-doktorka si myslí, že jsem se včas vzchopila a chce jen vidět týden mého jídelníčku (ha.. jistě že ho napíšu úplně jiný než bude ve skutečnosti) ale máma mě chce zvážit-těch 52,5kg mi věří, ale chce vidět můj slíbený přibírací pokrok aspon na 54kg... přibírat rozhodně nehodlám! netuším, jak dostat za měsíc 7kg nahoru, ani kdybych chtěla sebevíc... ani nemůžu vypít tolik vody aby moje váha vyskočila... jen nechci do nemocnice! nechci nikam! proč, proč nikdo nechápe, že TOHLE je můj ideál, a nic jiného? že jsem kostnatá a nejsem za co chytit?! no a co? řekla jsem snad někdy že by se mi to líbilo? je mi jedno co na to ostatní! protože ted jsem spokojená sama se sebou!
    promin za takovýhle komentář, jak jsem dočetla tvůj článek, měla jsem hroznou potřebu se z toho také někde vypsat a deníček už dlouhou dobu nefunguje jak by měl a nikdo o tom neví, jsem v tom sama ;)
    každopádně, máš i můj obdiv, že si se z toho dostala ;) snad budu jednou taky tak silná a neskončim jako ...
    :))

    OdpovědětVymazat
  58. Obdivuju, že jsi se takhle veřejně dokázala svěřit :) A hlavně, že ses z toho dostala!

    OdpovědětVymazat
  59. Ahoj holky,
    nerada někomu spamuji zdi na facebooku nebo na blogách, ale podělila jsem se na youtube se svým příběhem o anorexii.

    https://www.youtube.com/watch?v=koYpGKlqxow

    Možná to některou z Vás bude zajímat a třeba to některé z Vás pomůže najít motivaci. Do budoucna připravuji další pokračování, nejen prezentační.
    Autorce blogu se omlouvám, pokud to bude brát jako spamovou zprávu ;-)

    OdpovědětVymazat