neděle 30. března 2014

Do boje s PPP - část druhá

Hezkou neděli přeji!

Já jsem tak trochu naštvaná, protože musím ležet v posteli nemocná. Vážně mi není bůhvíjak do skoku, ale nevzdám se a tuhle jarní mrchu chřipku hodlám brzy zahnat.

Dnešní článek se bude věnovat dalším věcem, které mi pomohly se vypořádat s PPP. První část si můžete přečíst ZDE.



pátek 28. března 2014

Jak jsem se hýbala v březnu

Konečně pátek!

Bohužel to ale neznamená, že bych před sebou měla volný víkend bez jakýchkoliv starostí. Spíš je to přesně naopak, do školy je toho nad hlavu, navíc mi není vůbec dobře, takže doufám, že budu fit na zítřejší čokofestival!
Ale v takových momentech je třeba zabrat, nenechat se rozhodit a pustit se do toho s plnou vervou. Stačí pořádně chtít a navíc se nerozptylovat. Zrovna včera večer jsem si vyzkoušela, že pokud se opravdu soustředím, dokáži víc, než jsem si myslela – například pochopit matiku (zázrak na třetí!). Vypnula jsem všechny přístroje včetně mobilu, uvařila si zelený čaj a vida-během hodinky dohnala látku za čtvrtletí.



Dnešní článek bych ráda věnovala poněkud nezáživnému tématu – a to je mé cvičení – konkrétně tedy v březnu. Únor byl totiž, co se cvičení týče, dost bídný kvůli delší nemoci, která se natáhla až do začátku března. Nicméně snad jsem si to v posledních 2 týdnech vynahradila, nemoci se mi do budoucna vyhnou a půjde to takhle hezky dál.
Musím říct, že jsem po těch 3 týdnech bez pohybu byla dost rozhozená, připadala jsem si otekle až tlustě, nedržela jsem žádný režim a vážně mi to chybělo. O tom, jak šla má kondice do háje, mluvit ani radši nebudu.
Ne, to bych to příliš dramatizovala, ono to tak žhavé nebylo a svou fyzičku mám zase zpátky. Hlavně mohu říct, že jsem na sebe pyšná, jak jsem to zvládla – nepřepálila jsem to hned na začátku ve snaze to dohnat. Zkrátka jsem postupovala jistě a pomalu a přesně to fungovalo.



Styl cvičení si držím víceméně pořád stejný, šlapu na rotopedu u seriálů, ale když je hezky, ráda vyběhnu ven. Posiluji s vlastní vahou, občas přidám podomácku vyrobený „kettlebell“ alias košík s lávovými kameny (takhle to zní fakt směšně, ne-li tragicky :D) nebo „činky“ v podobě lahví s vodou. Zařadila jsem také častější trénink horní části těla, protože tu mám podstatně slabší.
Teď se vlastně nesnažím ani hubnout, ten špíček, co mi po nemoci narostl, jsem již víceméně shodila (a ten zbytek co tam zůstal, mám vlastně docela ráda) a už si cvičení spíše jen tak užívám, protože mě to baví. Také jsem snížila dobu, po kterou cvičím.



Víte co? Vlastně jsem spokojená.


středa 26. března 2014

Fotookamžiky - Ze zákulisí keramických trhů

Hezkou středu přeji!

Také je pro Vás středa takovým hrozně únavným dnem? Řeknu Vám-mám tenhle týden dost a těším se jako malá na víkend! Proč? Protože čokofestival!

Asi 3 týdny zpátky se konaly keramické trhy na pražském Výstavišti, kterých jsem se (relativně) aktivně účastnila.
O tradičně netradičním povolání mých rodičů jsem psala článek - TADY

Rozhodla jsem se tedy s sebou vzít fotoaparát a pořídit pár snímků, které by zachycovaly momenty v běžném trhovém dni a vystihovaly přítomnou atmosféru. (Což se mi tedy asi nepovedlo, ale doufám, že i přesto se Vám bude líbit tohle nahlédnutí do zákulisí)

Vítejte.

úterý 25. března 2014

Úterní návaly kreativity

Ahoj,

opět mám velmi napilno, takže se hlásím pouze s krátkým článkem. Zítra to snad již bude lepší, mám pro Vás nachystané fotky, pak něco o cvičení a uvidíme, co mě ještě v průběhu týdne napadne.

K článku - je to takový výplod, dnes ve škole jsem měla náhlou kreativní, takže jsem popadla notebook a pojala se tvořit.

První výtvor... co k němu říct, je to trochu taková obhajoba a vím, že z toho čiší egoismus, nicméně dokonce to ani tolik egoisticky psáno nebylo, spíše to byla taková okamžitá čistá myšlenka. Není to ani báseň, ani povídka, není to nic a přesto to pro mě má nějaký neznámý význam.
(A k tomu veselá malůvka v malování, aby to dodalo na vážnosti, víte.)



Lidé mi říkají, že jsem ošklivá.
Možná mají pravdu, kdo ví.
Ale já zase vím, co vím.
Dokáži vidět, dokáži slyšet. A nejen to.
Dokáži pozorovat a poslouchat.
Dokáži cítit. A cítit soucit. Umím soucítit s citlivým člověkem.
Zároveň ale umím nelitovat, protože litovat neznamená soucítit.

Lidé mi říkají, že jsem hloupá.
Možná mají pravdu, kdo ví.
Ale já zase vím, co vím.
Dokáži se radovat, dokáži milovat. A nejen to.
Dokáži rozradostnit a zamilovat se.
Dokáži býti milována. A cítit štěstí. Umím být šťastná i v neštěstí.
Zároveň ale umím nechat dýchat, protože lapat po dechu neznamená milovat.

Jsem tedy ošklivá a hloupá, když cítím, naslouchám, pozoruji, raduji se a miluji?

Lidé mi říkají, že jsem blázen.
Možná mají pravdu, kdo ví.
Ale já zase vím, co vím.
Dokáži hladit trávu, vdechovat vánek, čerpat slunce. A nejen to.
Dokáži zahřát sníh a uhasit oheň. A pak opět pozorovat. Pozorovat syčící plameny a stoupající kouř,
Pozorovat vše živé i neživé. A respektovat.

Jsem tedy blázen, když si vážím světa, který mě obklopuje?


A přesto mají možná pravdu, kdo ví. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Druhý výtvor je jen takový výkřik do tmy. Je asi o lásce. Protože o lásce často přemýšlím. Co to vlastně láska je? Mám pocit, že každý pro ni má definici trochu jinou a navíc - milovat můžeme různě - můžeme milovat jistě, vášnivě, bojácně i bezmezně, můžeme milovat ženy, muže, ale i stébla trávy nebo moře.



Ptala se mě, jestli slyším.
A já se ptal, co mám slyšet.
Hladila mě po vlasech a šeptala mi do ucha.
Poslouchej.

Ptala se mě, jestli vidím.
A já se ptal, co mám vidět.
Líbala mě na víčka a vzala hlavu do dlaní.
Podívej.

Ptala se mě, jestli cítím.
A já se ptal, co mám cítit.
Položila mi ruku na své srdce.

A já se neptal, protože jsem věděl.

neděle 23. března 2014

Do boje s PPP - část první

Hezkou neděli přeji!

Včera jsem se neozvala, jelikož jsem celý den proflákala. Původně jsem myslela, že si půjdu zaběhat, ale byla jsem úplně vyřízená po pátečním večeru...a sobotním ránu. Domů jsem dorazila asi v 5 a spala tak 3 hodiny, takže si to dokážete představit Navíc mi bylo z neznámého důvodu vážně zle a to trvá až do dnes, takže víkend absolutně nevyšel podle mých představ. Ples byl docela fajn, afterparty už tak ne, za celý večer jsem vypila asi 2 piva a nemile mě překvapili určití lidé - no jo, alkohol dokáže divy. Nevím proč, ale nějak jsem k tomu všemu najednou chytla nepříjemný odpor, když jsem viděla, co to s lidmi dělá. Ale o tom jsem psát nechtěla.

Před nějakou dobou jsem psala článek na téma anorexie, který si můžete přečíst ZDE. 
V komentářích se vyskytlo několik dotazů a proseb, zda bych nenapsala o tom, co mi pomohlo se ze začarovaného kruhu PPP dostat, jak jsem bojovala s výčitkami a podobně.
Původně jsem chtěla napsat jen jeden článek věnovaný tomuto tématu, ale zjistila jsem, že toho mám na srdci víc než dost a nedokážu sepsat vše najednou. Proto dnes přináším pouze první část, kde se budu věnovat 2 aspektům a později napíši pokračování.

Než k tomuto tématu přejdu, ráda bych jen řekla, že i když víceméně všechno zvládám, neznamená to, že jsem naprosto v pohodě, nic mě netrápí, nikdy nemám výčitky, nepřemýšlím o jídle a nenutím se do cvičení. Všechno tohle totiž sem tam pořád nastane, ale troufám si říct, že už s tím umím pracovat. A o tom to je - akceptovat situaci, smířit se s ní a naučit se s tím žít.




A ještě jedna věc: Upřímně jsem pyšná na to, že jsem to zvládla doma a nemusela do nemocnice na hospitalizaci. Zastávám totiž názor, že alespoň u nás v ČR není způsob léčení PPP dobrý. Vlastně si spíš myslím, že je úplně na nic. V podstatě Vás tam jen vykrmí, nicméně neřeší příčinu. Uzdraví tělo, ale duše zůstane nemocná a možná se tím situace akorát ještě víc zkomplikuje. Bohužel znám hodně případů, kdy se člověk vrátil z nemocnice a začalo to nanovo. Doufám, že se jednou situace vylepší a doktoři pochopí, že je to psychické onemocnění a je potřeba ho řešit jinak.


Co mi tedy pomohlo nejvíc v boji proti anorexii? 

pátek 21. března 2014

Plešu, pleseš, plesáme

Zdravím, milí čtenáři,

Vzhledem k tomu, že se dnes večer chystám na maturitní ples naší školy (zatím ještě ne jako maturant, naštěstí :D), rozhodla jsem se napsat článek věnovaný právě plesové tématice.



Plesy jsou společenská událost jako každá jiná, ale přesto se v něčem liší. Muži a ženy je vnímají obecně dost rozlišně. Pro ženy a hlavně mladé dívky je ples docela významný okamžik v životě, zvláště pokud se jedná o maturiťák. Je to příležitost, kdy se mohou pořádně „vyfiknout“, ukázat se a být na chvíli princeznou. Mnohé z nich stráví přípravami na ples dlouhé hodiny, ve kterých stihnou oběhnout kadeřníka, kosmetičku i zajít na manikúru. Ženy na plese chtějí být ženami víc než kdy jindy.
(No jsem na sebe zvědavá příští rok)

Chtějí zkrátka být DOKONALÉ.
Chtějí, aby všechno vyšlo podle plánu, podle jejich představ.

Běda když to nevyjde!



Pro muže plesy nemají takový význam, za ta léta jsem stihla vypozorovat, že ani nemá cenu po nich chtít, aby byli nadšení z našich šatů, účesů nebo dokonce tancování. Většina z nich se již do obleku souká s mučednickým výrazem a plesy tráví nejraději u baru. Teď už je jen na ženách, aby to dokázaly zpracovat a přijmout, ne se na svůj doprovod zlobit.

Jakožto budoucí psycholožka (snad) nevynechám jedinou příležitost k pozorování lidí kolem a jejich myšlení. Často z jejich chování leccos dedukuji, hledám příčiny a důsledky, pomalu mi v mozku běží celá psychoanalýza. Pokaždé doufám, že si toho pozorovaná osoba nevšimne, protože mám ve zvyku na své „oběti“ docela zjevně zírat. Je to taková má malá úchylka (a teď si o mně musíte myslet, že jsem asi blázen)



Velmi zajímavé je pozorovat, jak se k sobě chovají ženy navzájem. Mohou se přetrhnout, aby každé své kamarádce (a o to víc potencionální sokyni) co nejvíce vychválily šaty, vlasy, make-up…
Už během procesu pochlebování je ale zcela zřejmé, že i ta nejmenší špetka upřímnosti se ztratila v záplavě třpytek a pudru a dotyčná pouze kriticky laseruje svou „kamarádku“ a hledá chyby na jejím vzhledu. Pokud nějakou najde, poznáte to podle samolibého úsměvu. V opačné případě roztáhne křečovitý úsměv do enormních rozměrů a raději jde na panáka.



Naše školní plesy se rok od roku drží víceméně stále stejného modelu:
Začíná se v 7 předtančením. Následují nástupy prvních ročníků a poté maturantů. Šerpy, plachty, peníze, hudba, šaty, podpatky, kravaty…
Přibližně do 10 hodin se drží tato honosná atmosféra, dívky jsou stále na úrovni a pánové víceméně střízliví. Jakmile ale maturanti dokončí svůj výstup, křivka dobrého vystupování klesá extrémní rychlostí a z princezen se stávají ztroskotané čtyřicátnice, vyfetované rockerky nebo ehm… speciální společnice. Ze zpruzených pánů se stávají pánové ještě zpruzenější a nebo rezignují na své partnerky, posadí se na schody a hlasitě hodnotí každou slečnu, která projde kolem.

Jak tedy takový ples ustát, aniž by se stala nějaká katastrofa? Bohužel na tuhle otázku neexistuje odpověď, snad jen se snažit všechno tolik neprožívat.
 Ženy-Vy respektujte muže, nenuťte je do valčíku, nebuďte hysterky.
 A Vy chlapi-Vy zase pochopte nás ženy a nechte nás jimi být, netlačte na nás, ať spěcháme, protože v plesový večer je pro náš prostě důležité tu rtěnku nanést perfektně a i špatně trčící řasa pak může způsobit tragédii.



Co Vy? Máte rádi plesy? Chodíte na ně se svou drahou polovičkou, nebo raději vyrážíte sami? A kolik hodin strávíte přípravami?



středa 19. března 2014

Recept - Scones Nescones

Zdravím Vás!

Píši článek jen v rychlosti, jelikož za chvíli se vydávám ke známým hlídat jejich malou dcerku. Mám ji neskutečně ráda, je totiž hodná, poslušná, není uřvaná, nevzteká se a navíc skoro pokaždé hrozně rychle usne (teď zním jako opravdový milovník dětiček). Plus je s ní vážně sranda, moc toho nenamluví, ale když už se ozve - co slovo, to perla!

U minulého článku si několik z Vás vyžádalo recept na ony scones. Tedy vlastně to vůbec žádné scones nejsou, spíš s nimi nemají nic společného, aby náhodou nedošlo k omylu. Avšak právě zmiňované scones mi byly inspirací při tvoření těchto - nevím, jak to nazvat - zkrátka takových chlebíků. Byl to můj první těžce improvizovaný recept a kupodivu to nedopadlo katastrofou.



úterý 18. března 2014

Co jsem do pusy strčila 0.3

Hezký úterní večer!

Neodolala jsem, tak trochu odsunula fyziku a vrhla se na článek. Chci si dát trochu "voraz", prolétnou blogy, zjistit, co je nového a na chvíli se věnovat něčemu jinému než elektromagnetickému relé.

Za poslední dobu se mi nahromadilo více fotek než obvykle. Snažila jsem se totiž poctivě fotit téměř vše - ještě před tím, než to do sebe hladově naházím. A také jsem se snažila fotky trochu zlepšit, více přemýšlet nad aranžováním jídla...
Vlastně musím říct, že mě to donutilo na sebe víc dbát, co se stravování týče. Nejen si to hezky nachystat, ale také obědy neodbývat chlebem a salátem, nýbrž si vážně něco dobrého uvařit. Přemýšlet nad tím, co jím. Plus jsem vyzkoušela kaši vařenou v mléce a už nikdy jinak! To si ráno raději přivstanu, než abych se vracela k té mikrovlnkové verzi.
Tak přeji příjemné pokoukání a mějte se krásně!


pondělí 17. března 2014

Fejeton věnován školním jídelnám

Ahoj!

Omlouvám se Vám, ale vážně mě tlačí čas, nestíhám nic do školy a těch pár minut volna věnuji právě škole. Proto dnes nemohu napsat žádný delší článek ani odpovědět na komentáře, ale slibuji, že zítra se na to vrhnu!
Jinak Vám děkuji za to, že články čtete, i když jsem takhle neaktivní, opravdu si vážím takové návštěvnosti!

Na dnešní den jsme v rámci češtiny dostali za úkol napsat fejeton na téma školní jídelny.
Fejetony jsem vždycky ráda četla, ale nesnášela jsem jejich psaní, protože mi to zkrátka nešlo, nejde a nikdy nepůjde. Neumím být vtipná na povel, a tak jen tiše závidím spolužákům, kteří se ušklíbnou a za 10 minut vyvrhnou mistrovské dílo plné sarkasmu a ironie, nad kterým se řežu jako pominutá.

Tudíž vlastně ani nevím, proč to sem dávám. Asi abyste se mohli zasmát. A je jedno, jestli fejetonu nebo mým marným pokusům o vtipnost.

---------------------------------------------


ŠKOLNÍ JÍDELNA 

Školní jídelna je institut, na který se odjakživa objevují velmi rozmanité názory. Pro mnohé lidi je jídelna místo, kde se… no zkrátka najedí – a možná dokonce i dobře. Jakmile se ale přidá přívlastek školní, už je zle, kdekdo se pomalu křižuje a automaticky se chytá za břicho.

 Je možné, že některé školní jídelny se staly inspirací pro hororové filmy a v jejich prostorách se zrodilo mnoho příběhů a pohádek. O karbanátku a tasemnici, Jožin ze Špenátu, Vepřový plátek – dusící zabiják, Jak si chytrá horákyně z hovězího podrážky vyrobila nebo například Kterak salát po svých odešel.
Jistěže většina z těchto příběhů je smyšlená a obecně se dost přehání ohledně toxicity školního jídla, avšak je pravda, že ani samotní zaměstnanci jídelny se nikterak nesnaží o zlepšení veřejného mínění. Zřejmě si myslí, že primánkovi, který se děsí špenátu, pomohou tím, že mu tu zelenou hmotu kydnou na talíř se smrtelným výrazem a jasným varováním v očích, že pokud se bude ofrňovat, příště v jídle najde tajnou přísadu v podobě plivance.

 Abychom ale nemluvili jen o samých negativech školního stravování, je třeba připustit, že jídelna skýtá také mnoho pozitiv, například pestrost jídelníčku. Variabilita je totiž vážně neuvěřitelná, kde jinde se Vám stane, že pakliže nemáte chuť na kuřecí s rýží, můžete si místo toho zvolit kuřecí s bramborem? A nebo dokonce kuřecí salát! Jediný zádrhel by mohl nastat v situaci, kdy jste vegetarián.
Dále Vás jídelna pravděpodobně naučí nejen akceptovat, co přichází, nýbrž se také efektivně vyhýbat tomu, co přiletí. Bramborové katapulty z vidliček se totiž vždy těšily značné oblibě.
V neposlední řadě také můžete zažít svůj zářivý moment slávy. Stačí elegantně upustit tác na zem a uvidíte, že obdržíte aplaus jako ještě nikdy v životě.

 Na závěr bych ráda dodala: přestaňte být zhýčkaní a mějte rádi školní jídelny, vždyť ony nakonec nebudou tak špatné! Jen za posledních 30 let rozšířily sortiment omáček z UHO na UČO (univerzální červená omáčka) a dokonce USO (univerzální sýrová omáčka)! O tom, že si nemusíte lámat hlavu, zda je polotvar na talíři karbanátek, řízek či steak, protože to vypadá i chutná všechno stejně, nemluvě.
Tak co víc byste chtěli, vy nevděčníci? 

--------------------------------------------------------------

Když už jsme u tohoto tématu, jaký máte názor na školní jídelny Vy? 

neděle 16. března 2014

Spánek nadevše


Spánek-taková krásná věc. Moment, kdy naše tělo odpočívá, kdy se regenerujeme a na chvíli zapomeneme na veškeré starosti. Moment, kdy „vypneme realitu“ a necháme se pohltit sny, kdy nás nic nebolí a netrápí. Zní to až idylicky, že?
Proč tedy mnoho z nás věnuje takové příjemné aktivitě tak málo času?
Protože času je obecně málo.


pátek 14. března 2014

Jak vyzrát na nohy?

Ahoj! Je pátek, je krásně, mně začal víkend, během kterého se musím naučit X předmětů, ale vůbec mi to nevadí. Mám nějakou podezřele dobrou náladu a vůbec se mi nechce trávit čas doma u počítače, takže doufám, že to pochopíte. A také doufám, že si užíváte sluníčka a všech radostí, které život nabízí. J
A teď už k tématu.


Nohy, nohy, nohy.
Čouhají na nás z internetových článků, z módních časopisů, z televize…
Mluví se o nich na omlazeni.cz, v redakce ELLE i v hospodě u piva…
A i když je to možná hloupost a je zřejmé, že jsou důležitější věci na světě, přesto snad každá žena touží po těch krásných, dokonalých nohách, které by mohla hrdě ukazovat v šatech, sukních a kraťasech.

středa 12. března 2014

Drbu, drbeš, drbeme

Ahoj!
Hlásím se s trochu delším úvahovým článkem, který mi ležel v hlavě (a vlastně i na srdci) už delší dobu. Doufám, že Vás to množství textu neodradí, článek si přečtete a třeba i dodáte Váš názor na věc. 

Konkrétně půjde o drby a pomluvy.



Je zajímavé, jak přichází lidské myšlenky, jak se tvoří úvahy. Mě osobně k tomu většinou podněcují lidé kolem. Baví mě je pozorovat a nechat se jimi inspirovat. Zrovna dnes to byla má spolusedící v lavici. Klasická situace při filosofii : Já se snažím poslouchat a ona mluví. Mluví ráda a mluví hodně. Jo a taky mluví pořád. Náplní jejích proslovů jsou většinou stížnosti na okolní svět a především na určité lidi. Skoro na každém si najde nějakou chybku a tu umí krásně zveličit, přibarvit a prezentovat jako ten nejhorší prohřešek. Stačí ji chvíli poslouchat a pomalu začnete osobu, o které mluví, nenávidět.
Jenže pak je zde druhá stránka věci. Jakmile s takovou osobou má spolusedící přijde do styku, usmívá se jako sluníčko, pochválí dotyčné/dotyčnému nějaký kus oblečení a odkývá všechno, co řekne a horlivě s ní/m souhlasí.
Celou tuhle estrádu sleduji zpovzdálí jako tichý pozorovatel a nestačím se divit.

úterý 11. března 2014

Oblíbené pražské zákoutí - Stromovka

Hezký úterní den přeji!

Dneska mám obrovskou radost, protože nám nečekaně odpadly laborky, což znamená, že jsem si mohla jít odpoledne zaběhat. Venku je totiž nádherně a konečně teplo, takže snad opět nenastydnu.
Jediné, co mě trápí a stíhá je ta škola, mám toho opravdu nad hlavu, takže se až do příštího týdne nezastavím a asi na blog nebude tolik času, za což se Vám omlouvám. Zrovna na zítřek se musím učit asi 20 stránek z filosofie, nicméně částečně proto také píši článek - známe, známe ;D

Vydala jsem se tedy běhat na jedno z mých nejmilovanějších míst, kde mě napadlo o tom sepsat článek. Každý totiž máme taková svá oblíbená zákoutí, kam si rádi chodíme odpočinout, setkat s kamarády nebo se zkrátka schovat před světem.

Tudíž dnešní článek bych ráda věnovala parku 

STROMOVKA



neděle 9. března 2014

Fotookamžiky - Kouzla noční Prahy

Hezké pondělí přeji!

U mě teda není ani zdaleka hezké... někde se hold muselo projevit 3 týdenní naprosté zanedbávání školy. Uf. No nezbývá mi, než se s tím poprat. Teď to asi budu mít trochu nabitější a těžší, nevím, jak do toho všeho budu ještě stíhat cvičení, ale asi si čas budu muset najít, protože cvičit vážně potřebuji. Jak psychicky, tak především fyzicky. Říkala jsem si, že se orientačně zvážím. Číslo, které tam vyskočilo, bylo nejvyšší za celý můj život. I před tím, než jsem začala blbnout s hubnutím, jsem vážila méně. Upřímně mě to vážně rozhodilo. A když jsem prohlížela starší příspěvky, kde jsem ukazovala své fotky...no nebudu lhát, takhle po 3 týdnech válení se a jedení sladkých dobrůtek, co jsem napekla, nevypadám ani náhodou. Ale nebudu panikařit, začnu hezky pozvolna a v klidu se vrátím tam, kde jsem byla. V klidu-to si musím neustále opakovat. Nehodlám se tím stresovat, jsou podstatně důležitější věci.
Dost bylo kecání, jdeme na věc-tedy na článek.


Asi před měsícem jsem se po dlouhé době vydala večer fotit.

Nerudova ulice

sobota 8. března 2014

Nedělní ranní rutina

Krásnou neděli přeji,

včera jsem nemohla napsat článek, protože jednoduše nebyl nápad. Nebo by se snad i nějaký našel, ale nebyla jsem schopná ho zhmotnit. Ani dnes nehýřím zrovna psací náladou, spíše tou spací...

Každopádně bych se s Vámi chtěla podělit o takovou malou ranní rutinu, kterou jsem se naučila vykonávat. Vlastně není nedělní, můžete ji dělat jakýkoliv den (a nejlépe každý den), za to je ale striktně ranní, protože večer by postrádala na efektu.
Možná to bude znít jako nějaký návod z časopisu Moje Psychologie nebo z omlazeni.cz, možná se Vám to bude jevit jako absurdní klišé - také že je - ale mně osobně tohle klišé pomáhá, abych se cítila dobře, abych začínala nový den s radostí. Protože někdy je třeba se k té radosti i trochu dokopat, někdy dobrá nálada zkrátka nepřijde sama od sebe, ale kdo říká, že si ji nemůžeme "instantně vyvolat"? (teď proboha nemyslím drogy).
U nás doma s tímhle přišla maminka a já ji s tím ze začátku poslala do patřičných mezí, že to dělat teda nebudu. Ale víte co? Ona měla zase pravdu a něco na tom vážně bude.


A v čem tedy ta zázračná rutina spočívá?

V pár jednoduchých úkonech, které provedete a v pár větách, které vyslovíte. 

Jednoduché jako facka, no ne?

Ale věřte mi, že z počátku to může být obtížnější než se zdá. 

Tak jdeme na to:

• ÚKOL Č. 1: Nadechněte se.
Dobrá rada, to by Vás jinak nenapadlo, že? Ale musí to být pořádný nádech, hluboký. Při něm můžete myslet na všechny ty krásné věci, co Vás dnes čekají, na možnosti, které se třeba otevřou, na milé lidi, které potkáte...
(Jo a pak nezapomeňte vydechnout...aby tady nedošlo k nějakému nedorozumění)



• ÚKOL Č. 2: Protáhněte se.
Hezky mírně a pozvolně, pomalu a klidně protáhněte celé tělo tak, jak Vám bude příjemné. Rozproudí Vám to krevní oběh a probudí tělo.



• ÚKOL Č. 3: Opláchněte si obličej studenou vodou.
Doporučuji studenou, nikoliv ledovou (pokud nechcete, aby Vám zamrzl mozek). Krásně to člověka probere.



• ÚKOL Č. 4: Podívejte se na sebe do zrcadla a usmějte se.
Tady přichází ta těžší část - možná si budete připadat jako blázen, ale věřte, že se usmíváte určitě krásně a takový upřímný úsměv Vám moc sluší. Navíc za chvíli vyjdete ven, kde se na Vás pravděpodobně všichni budou po ránu mračit, takže věnujte tenhle malý dárek alespoň sami sobě.



• ÚKOL Č. 5: ,,Mám se rád/a."
Když už tam tak stojíte a usmíváte se na sebe, zkuste si říct, jak se máte rádi. A u toho přemýšlejte proč. Jaké jsou Vaše dobré vlastnosti a přednosti? Určitě jich je dostatek, aby jste si zasloužili tuhle větu.
Pro někoho může být obtížné tohle nahlas vyslovit, ale zkuste to překonat, protože jakmile tohle vyslovíte, tak nějak to "zhmotníte" a bude daleko snazší tomu věřit.



• ÚKOL Č. 6: ,,Děkuji."
Teď je čas poděkovat. Poděkovat můžete čemukoliv a komukoliv. Poděkujte sluníčku, že dnes tak krásně svítí, poděkujte rodičům, že díky nim jste na světě, poděkujte svému tělu, že dobře funguje a je zdravé, poděkujte svým nohám, že Vás už nějaký ten pátek trpělivě nosí, poděkujte svému srdci, že může milovat...
Uvědomte si maličkosti, které jinak berete jako samozřejmé.



Po tomto úkolu původní rutina končí, ale já si ještě jeden přidala.

• ÚKOL Č. 7: Snídaně
Nevím, jak pro Vás, ale pro mě je jíst stejně důležité jako chodit a dýchat a navíc bez snídaně mám pocit, že ani nikam nedojdu. Snídaně je něco, na co se těším už večer, když ulehám do postele a ráda si ji vychutnám.
Takže ta určitě do mé pozitivní ranní rutiny také patří.

A co je lepší než pořádná porce kašičky? 


Klepete si teď na čelo, co za blábol jsem to napsala?
Já totiž jo.

Ale stejně zítra ráno vstanu a zase půjdu tu svou rutinu vykonat, protože je to skvělý způsob, jak začít den.

Co Vy? Vykonáváte nějaké své rituály? :-)

pátek 7. března 2014

Umělé sladidlo

Ahoj,

doufám, že si plnými doušky užíváte pátek, přežili jste školní týden a plánujete něco velkolepého (třeba jako spát a jíst) na víkend!

Dnešní článek bych chtěla věnovat v poslední době velmi diskutovanému tématu a to umělým sladidlům. 
Respektive tomu jednomu, které jsem měla šanci vyzkoušet.
Bude to napsáno z pohledu naprostého laika a nevzdělance v téhle oblasti, jen se chci podělit o svou zkušenost. 




čtvrtek 6. března 2014

Návaly kreativity

Ahojte.

Dnes jsem bohužel chytla filosofickou náladu. Až moc filosofickou. Takže jsem si v rámci Vašeho dobra zakázala napsat jakýkoliv delší článek. Věřte mi, že to číst nechcete.

Takže abych uklidnila hlavu, popadla jsem do ruky brk a pergamen , dobře, tak tužku a papír,...fajn, přiznávám, otevřela jsem poznámky v mobilu - a vyplodila alespoň něco kreativního.

Zjistila jsem, že nedokážu napsat nic delšího. Naprosto mi proto vyhovují kratší povídky a nesmyslné básně, protože ten krátký úsek textu mi většinou bohatě stačí k vyjádření myšlenky.
Proto možná nemám ráda knihy, které jsou příliš rozkvetlé, sáhodlouhé popisy plnící stránky-ale proč vlastně? Na stranu druhou autory, kteří takto dokáží psát (aniž by jim po 20 stránkách došla slovní zásoba), obdivuji. A kdo ví, třeba i já jednou něco delšího napíši. Ale k tomu asi musím nejdříve dozrát a "usadit se", teď jsem příliš roztěkaná a nevydržím u jedné věci delší dobu.



Černý kůň vstříc zítřkům kluše
A člověk na hřbetě - nic netuše,
dívá se slepě a slyší hluše,
ta jeho rozpolcená duše...




Bílý kůň minulosti v plném cvalu,
ladným skokem zapomnění vyhýbá se valu,
rychle míjí trofejemi přeplněnou halu,
nepotřebuje uznání, nechce slyšet chválu.




Pase se přítomnost - plní se trávou,
obyčejný hnědák s trochu velkou hlavou,
v žaludku lačném kusy reality plavou,
pasují přítomnost na nesmírně pravou...

Pojďme si ji udělat trochu víc hravou. 



--------------------------------------------------------------------------------------------

A co Vy, také máte někdy tvůrčí momenty, kdy prostě musíte popadnout tužku a papír a něco napsat, nakreslit, něco vytvořit, jinak máte pocit, že se zblázníte, že vybouchnete?
Asi je to určitý druh uvolnění, projevení sám sebe...

Zajímalo by mě - píšete občas básně, povídky či cokoliv jiného? A pokud ano, necháváte si to čistě pro sebe?



středa 5. března 2014

Keramika - tradiční řemeslo české

Hezkou středu přeji!

U nedávno zveřejněného jídelního článku se objevily komentáře, že se Vám líbí mistička, ve které si chystám ranní kaše. A to mě přivedlo k sepsání tohoto článku.

Mí rodiče jsou totiž keramici.


Celý setík s barevným páskem


Oblíbený kočičí set 

pondělí 3. března 2014

Recept - Necheescakový cheesecake

Krásné pondělí...

Tak co, jak si užíváte školu? Teď mám trochu škodolibou radost, že já tam nemusím, i když bych vlastně radši přetrpěla 9 hodiny fyziky, než ležet doma nemocná. (Co že jsem to právě napsala? Co?!)

Volný čas = pečení a prostor na kreativitu v kuchyni. Dlouho jsem tápala nad tím, co bych tak mohla vymyslet a pak na mě vyskočily obrázky cheescaků. Bylo rozhodnuto.

Jak již z nadpisu vyplývá, nejedná se o pravý poctivý cheescake z mascarpone, nýbrž o takovou alternativu z dostupnějších a levnějších surovin, což téhle dobrotě ovšem na chuti neubírá.

Abych pravdu řekla, měla jsem z toho trochu strach, protože toto bylo mé cheesecakové poprvé. Poctivě jsem zasedla k internetu a našla X různých receptů na pečené i nepečené, tvarohové, ricottové, lučinové, mascarponové... nakonec jsem zkombinovala receptů víc-hlavně tedy podle surovin, které jsme měli doma k dispozici.  A nakonec to nebylo o nic složitější než upéct bábovku a navíc si troufám říct, že se vážně povedl. 

A proto se chci poděli o recept i s Vámi!



neděle 2. března 2014

Nákupy v Drážďanech

Zdravím, milí čtenáři!

Dnes pro Vás mám článek trochu z jiného soudku než ty předchozí a trochu více "dívčí".
O těchto velkých prázdninách jsme se totiž se sestřenkou rozhodly vyjet za nákupy do německého města Drážďany. Nakupování v německých zemích si totiž spoustu známých v našem okolí velmi pochvalovalo. Výlet to byl skvělý, spoustu zajímavého jsme toho viděly a také mnoho zajímavého přivezly domů. Pro ty, které toho téma zajímá a třeba také uvažovali o větších nákupech v zahraničí, jsem se pokusila sepsat článek obsahující informace o cestě, ubytování, Drážďanech i nakupování samotném. 



sobota 1. března 2014

Jsem to ale paličák

Ahoj!

Přeji Vám krásný víkend. Moc jsem nevěděla, jakým článkem dnes obohatit blogový svět (:D), a tak Vás dnes čeká asi jen snůška zmatených poznámek, výkřiků do tmy a nemoudrých mouder.

Takže zaprvé: Jsem opět nemocná.
A moc dobře vím proč.

Byla jsem totiž nemocná celý minulý týden, nechodila jsem do školy a konečně jsem si dopřála trochu odpočinku. V sobotu jsme odjeli na hory, kde jsme v rámci prázdnin strávili další krásný týden. Jenže někde se stala chyba. A to v mém přístupu - klasika.
Mám totiž takovou vlastnost a tou je uspěchanost. Chci všechno hned a když si to zamanu, tak to tak musí být.



No a já si zamanula, že už bylo dost flákání se, že jsem celý týden necvičila, tak to musím honem honem dohnat! 
Takže jsem chodila skoro každý den běhat. Sice jen chvíli - tak 20-30 minut, ale byla zima a byla jsem po nemoci.
Zde na blogu jste možná postřehli, že už po prvním vyběhnutí jsem se rozčilovala, že mi to nějak nejde... uběhla jsem ani ne polovinu toho, co normálně a navíc mě všechno bolelo. Tohle se mi už dlouho nestalo.
Místo toho, abych se uklidnila a dala tělu ještě zasloužený odpočinek a hlavně - začala se sportem pomalu a opatrně, klasicky jsem to přepálila hned na začátku. Jsem zamanutec zamanutý, a tak jsem šla běhat podruhé, potřetí, počtvrté, snažila jsem se přetlačit bolest svalů a dostat se "zpátky do formy".



Kdo by to byl řekl - stal se pravý opak. Tělo oslabené nemocí mi to dalo pěkně sežrat. Už včera večer jsem cítila, že mi není úplně dobře, dnes ráno jsem se vzbudila s plným nosem, bolestí v krku, kašlem...no a vlastně mě bolel celý člověk. Diagnóza jasná - chřipka se mi vrátila a přichystala dvojnásobnou dávku nepříjemností.



Má první reakce - zoufalost a vztek. Vztek, že nemůžu dělat, co jsem si naplánovala, vztek, že budu zase muset týden sedět doma na zadku, nebudu moc cvičit, nikam se nepodívám, budu meškat ve škole...
A tak jsem seděla nasraná  naštvaná a zhroucená a fňukala jsem, že je to nespravedlivé, že se celá rozkydnu, že ztratím svou fyzičku...
Až musela opět zasáhnout má moudrá maminka, která mě doslova seřvala, ať se proberu, že se chovám, jako kdybych přišla o nohy. Co asi tak mají dělat ti lidé, kteří skončili na vozíku?

Jo, zase měla pravdu.



Takže jsem se zase pěkně uklidnila a šla si lehnout. Protože mé tělo teď odpočinek evidentně potřebuje a já mu ho dopřeji. I kdybych měla ležet 14 dní. Nechci ho už trápit a přetahovat, to nevede k ničemu. Hezky mě to vypeklo a pořádně jsem se poučila. Na cvičení budu mít celý zbytek života, ostatně jako na všechno ostatní...

Takže taková malá rada na závěr : neperte se se svým tělem, mějte ho rádi, respektujte ho, važte si ho a buďte na něj opatrní. Když se necítíte dobře, vykašlete se na všechno a běžte si lehnout... ono Vás to stejně dožene.



(Je dost možné, že tohle víte, ale mně to hold dochází trochu pomaleji)