neděle 30. března 2014

Do boje s PPP - část druhá

Hezkou neděli přeji!

Já jsem tak trochu naštvaná, protože musím ležet v posteli nemocná. Vážně mi není bůhvíjak do skoku, ale nevzdám se a tuhle jarní mrchu chřipku hodlám brzy zahnat.

Dnešní článek se bude věnovat dalším věcem, které mi pomohly se vypořádat s PPP. První část si můžete přečíst ZDE.




PŘÁTELÉ


O tom, jak se v průběhu nemoci měnily přátelské vztahy, napíšu jindy samostatný článek. Tohle je pro mě docela těžká oblast a je to na delší povídání. Během mého boje s anorexií jsem byla sama, co se přátel týče. Neměla jsem žádnou nejlepší kamarádku, která by mě bezmezně podporovala. Ono se také není čemu divit. Uvědomila jsem si totiž, jak to pro ně muselo být těžké. Nemůžete chtít po 17tiletých lidech, kteří mají své problémy, aby se dokázali vypořádat s něčím takovým. 
Proč tedy zmiňuji přátele? V čem mi pomohli? V tom, že byli normální a žili si dál své životy. A právě to bylo dobře. Mohla jsem totiž pozorovat, co je normální život dospívající osoby a všechny radosti, které takový život přináší. A samozřejmě jsem pak takový život chtěla také. Nechtěla jsem plýtvat čas a prostě žít. 
Občas nastaly situace, kdy si do mě někdo z mých známých rýpnul ohledně jídla nebo mého vzhledu. Kupodivu jsem to ale nenesla špatně, naopak mě to posouvalo dál, chtěla jsem jim dokázat, že to zvládnu - takzvaně ,,jim to natřít". Pak tady byl ten jejich zvrácený černý humor a vůbec - nutili mě se usmívat a myslet na jiné věci, než své problémy. Čas od času mě třeba vytáhli na pivo a já šla-protože jsem chtěla být také normální, to pivo si dát a neřešit, kolik má kalorií. V jejich společnosti jsem zapomínala na anorexii a bylo to zapomnění sladké.
A za to jim děkuji. 

Takže rada na závěr - snažte se překonat a i když zrovna toužíte po tom být sami a utápět se ve své sebelítosti, obklopte se lidmi, kteří jsou ,,v pohodě", uvidíte, že tu pohodu snadno přenesou i na Vás.



ZÁJMY A KONÍČKY


Už odmalička mě bavilo hrozně moc věcí. Byla bych bývala schopná se rozkrájet, abych je všechny stíhala! Bavilo mě tancovat, kreslit, zpívat, hrát divadlo, sportovat... Ale pak mi tohle všechno anorexie vzala a já se cítila jako tělo bez duše. Celý můj vesmír bylo jen jídlo, cvičení a strach a to bylo potřeba změnit.
Právě má rodina a paní psycholožka mě kolikrát vyloženě nutili do aktivit, které mě dříve těšily. Později jsem se naučila se do nich přinutit sama. Věděla jsem totiž, že je daleko lepší vzít do ruky tužku, jít se projít, přečíst dobrou knihu nebo si jen tak radostně poskakovat po pokoji, než sedět a utápět se v negativních myšlenkách. Sebelítost je totiž hrozná mrcha a navíc ničemu nepomůže. A právě proti sebelítosti se nejlépe bojuje radostí.

Sport - to je při léčbě PPP dost ošemetné téma a je třeba s ním nakládat opatrně. Dle mého názoru je lepší se zaměřit na jiné zájmy a koníčky, alespoň dokud nejste z nejhoršího venku. Po nějaké době jsem dostala od rodiny i psycholožky povolení sportovat, ale pouze pod dohledem. Později už mě nikdo neomezoval, ale sama jsem občas poprosila rodiče, aby mi stanovili dobu po kterou mohu cvičit a aby dohlédli na její dodržení. Hýbat se je zdravé a dobré, prospěšné pro tělo i pro duši, pomůže Vám to na chvíli vypnout a uvolnit se, nicméně to musí být ve zdravé míře a s láskou. Pokud chcete cvičit jen proto, abyste spálili přijaté kalorie, raději s tím počkejte, až budete vyrovnanější.

Co mi hodně pomohlo, bylo se zaměřit na svět kolem - uvědomit si, že zde žijí lidé s mnohem horšími problémy, lidé, kteří se nacházejí v opravdu těžkých situacích a je třeba jim pomoci. Zvířata, která trpí, příroda, která strádá, opuštěné děti bez domova, války, smrt... nemyslím tím teď,abyste celé dny mysleli jen na negativa, myslím to tak, abyste si uvědomili, že vše se netočí jen kolem Vás a Vašeho trápení, že existují horší věci, a proto je třeba být vděční za to, co máte. 
Takže jednoduše - místo odpoledního fňukání nad kopečkem rýže se raději seberte a běžte vykydat pár kotců do psího útulku nebo převléct postele v domově důchodců.

Najděte si tedy cokoliv, co Vás těší a věnujte tomu svůj volný čas. Zaměřte se na něco jiného, než jen sebe samé, dovolte si užívat života a radovat se z maličkostí. 



ZVÍŘE


A ne jen tak ledajaké zvíře - byl to kočičák Samuel, kdo se také podílel na mém uzdravovacím procesu. Dlouho jsem za něj bojovala a přemlouvala rodiče, aby mi dovolili vlastnit kočku. Po dlouhém a vytrvalém hučení nakonec povolili a zpětně jsme za to všichni moc rádi. 
Byl to totiž tenhle krasavec, kdo mě držel nad vodou, když bylo zle. Nastaly totiž dny, kdy jsem se utápěla v těžkých depresích, nechtěla s nikým mluvit, stranila se rodině i kamarádům a chtěla být sama - a přesně v takových momentech tu pro mě ten můj mourek byl, mazlil se se mnou nebo mě kousal do ucha, dělal bordel, takže jsem ho musela uklízet, což mě vytrhlo z přemýšlení. Byl to takový tichý pomocník, kterému jsem se mohla svěřit a on nic neříkal - jen tam byl a to stačilo. 

Myslím si, že zvířata opravdu léčí a domácí mazlíček může být skvělým pomocníkem i při léčbě psychických onemocnění. Nejen, že dodává člověku pocit, že v tom není sám, ale také ho nutí se starat o někoho jiného a věnovat pozornost něčemu jinému. 
Velkým přínosem mohou být také hipoterapie či v ČR relativně nové terapie s pejsky. A nebo si prostě zajděte do zverimexu / ZOO a chvíli pozorujte ta úžasná stvoření, dokáže to zázraky. 


Třetí část nejspíše bude finální a chtěla bych v ní zmínit dva další - a velmi důležité aspekty, které mi pomohly neskutečným způsobem :-)

33 komentářů:

  1. Chudáku, už zase nemocná?
    Super článek :) Nikdy bych neřekla, že zvíře bude mít takový vliv.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naštěstí už zase zdravá! :D Ale imunita mě trápí :/
      Děkuji, nezdá se to, ale zvířátko vážně dokáže pomoci :) Hlavně má člověk pocit, že tak nějak chápe :)

      Vymazat
  2. Skvělej článek.. :) Myslím, že to rozhodně pomůže těm, kteří se s anorexií chtějí vyléčit, ale neví jak na to.. Když jsem přišla na myšlenku, že chci být "normální", rozhodně bych takové povídání ocenila :)
    Docela s tebou soucítím, tak se drž a přeju brzké uzdravení :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, přesně tohle byl můj záměr, takže doufám, že by článek mohl být užitečný :) I když stejně na každého "platí" něco jiného, hlavní je ovšem vážně chtít, pak se dá najít cesta.
      Ještě jednou děkuji, naštěstí jsem to nějak přetlačila :D Také se drž!

      Vymazat
  3. moc hezky napsaný, snad to někomu pomůže :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, upřímně v to doufám :)

      Vymazat
  4. Držím palce, ať se uzdravíš a můžeš si užívat toho krásnýho jarního počasí :) ... Hezky napsané, těším se na další část :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát díky, naštěstí jsem se z toho už nějak vylízala :)
      Jsem ráda, jestli se článek líbí :)

      Vymazat
  5. Miluju tyhle tvoje články o PPP, vždycky mi otevřou oči, celkově, jsou strašně inspirativní, pravdivé a silné. Děkuji ti za ně! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já mockrát děkuji za tak milá slova, opravdu mě těší, jestli tohle někomu dokáže byť jen trochu pomoci :)

      Vymazat
  6. Nic se nevyrovná tomu, než když člověk píše z vlastní zkušenosti. Takovýto článek má ohromnou výpovědní hodnotu a věřím, že opravdu může pomoci. Líbí se mi, jak to máš v hlavě srovnané a obdivuji tě za cestu, kterou jsi už ušla.

    A brzy se uzdrav a užívej sluníčka víc než já, zalezlá doma s učením! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemohu nesouhlasit, dokud si určitou fází nebo zkušeností člověk neprojde, těžko se o tom mluví/píše a hlavně se to těžko chápe. Proto cítím i určitou potřebu a povinnost šířit tuhle zkušenost alespoň touto formou a jen doufám, že to někomu dokáže třeba pomoci. Mockrát děkuji, Tvé komentáře mi vždycky zvednou náladu a nutí mě se usmát :)
      Naštěstí už je to dobré, takže sluníčka užívám :)) A přežij učení.

      Vymazat
  7. J to opravdu dobře napsané, muselo to být strašně těžké. :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, těžké to bylo, co si budeme povídat, ale dobře to dopadlo :)

      Vymazat
  8. Moc pěkný článek! Jsem za každý takový "bojovný proti PPP" ráda, protože bohužel pozoruju, že tím trpí čím dál víc lidí (nejen děvčat) :/ A stále mě překvapuje, jak když někdo popisuje svůj průběh anorexie, podobá se to víc než dost tomu mému. Jinak se brzy uzdrav, ať nepřijdeš o to pěkné počasí venku :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, podle mě je potřeba o tom mluvit, protože v dnešní době je to vážný problém a často mě až udivuje, kolik lidí jen zde na blogu v komentářích reaguje se slovy, že mají nebo měli podobný problém. A přesně jak říkáš-jako kdyby anorexie měla nějaký model, průběh a u hodně lidí probíhala velmi podobně.
      Ještě jednou díky už je dobře :)

      Vymazat
  9. veľmi skutočne a dobre napísaný článok. Mne tiež veľmi pomáhali tie záľuby, ale aj tak, že som vedela, že kým nebudem zdravá, nebudem sa môcť tancu venovať :) zvieratká taktiež :) a hádam sa skoro uzdravíš!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji! :) Řekla bych, že zrovna tanec dokonce léčí a pro člověka je to dobrá motivace-aby nepřišel o něco, co miluje :)

      Vymazat
  10. Andulko opět se v sobě vidím, také bych o tom měla začít psát, protože čím dál více to čtu, tím více mám pocit, že mám s PPP problém. Zrovna dneska večer jsem se neskutečně přecpala a je mi zle,bylo to trošku natruc.Jsi silná a gratuluju,jak to zvládáš!Se zvířátkama máš pravdu, měla jsem ve FR kocourka,teď jsem vážně sama.Asi zítra půjdu do zverimexu :-D určitě to ale také zvládnu :-) nemocná? Bobku a bylas na tom fesťáku? Brzy se uzdrav!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mrzí mě, jestli se potýkáš s něčím podobným a nebo cítíš, že to není úplně v pořádku.Hlavní ale je si to uvědomit, být k sobě vnímavý a případně to podchytit včas a snažit se proti tomu bojovat, popřípadě poprosit někoho o pomoc :) Kdyby jsi cokoliv potřebovala, klidně neváhej se ozvat!
      Kocourka je mi líto, je až neskutečné, jak takový malý tvoreček dokáže doma chybět, ten pocit, když Tě někdo vítá při příchodu domů-k nezaplacení :)
      Na festivalu jsem nakonec nebyla, ale prý nesplnil očekávání:/
      A mockrát děkuji za všechna ta milá slova, zdraví už je zpět!:) A naprosto pevně věřím, že i Ty všechno zvládneš, držím palce!

      Vymazat
  11. Aničko doufám, že někdy budu mít šanci Tě poznat osobně...každým článkem získávám silnější dojem, že jsi jeden z těch úžasných lidí, které je štěstí poznat :)!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vypadá to, že smýšlíme podobně! Ty jsi totiž tak neuvěřitelně milý a pozitivní člověk, že i když Tě vlastně znám jen přes blog a komentáře, jsi mi hrozně sympatická :) A každý Tvůj komentář mi pokaždé udělá radost, takže Ti děkuji, děkuji a ještě jednou děkuji :)
      Chtělo by to uspořádat nějaký blogový sraz!:)

      Vymazat
  12. Zrovna dnes jsem jeden článek o PPP napsala nezávisle na tom, že jsem až teď objevila ten tvůj.. skvělé tipy a rady pro nemocné, věřím, že to bude pro spoustu lidí přínosem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, je třeba o tom psát a mluvit, přeci jen je to závažný problém. Opravdu doufám, že to někomu může pomoci)

      Vymazat
  13. Moc hezky napsané..muselo to být těžké období

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, těžké to bylo, ale naštěstí už je to za mnou :)

      Vymazat
  14. veľmi nápomocný článok, hneď som si pozrela aj prvú časť a...ďakujem!! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neskutečně mě těší, že se článek líbí a hlavně pokud dokáže někomu pomoci! :)

      Vymazat
  15. Krásný článek :). Já měla to štěstí, že se kamarádím s lidmi, kteří mě neopustili, bohužel takových je opravdu málo. Zvířata, která při člověku stojí v dobrém i zlém, mi spolu s přáteli pak nejvíce pomohla, a proto si jich neskutečně cením.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :)
      Věřím, že taková zkušenost je pro přátelství doslova zkouška ohněm...ale evidentně máš kolem sebe lidi, kteří Tě mají rádi přesně takovou, jaká jsi a je krásné, že zůstali při Tobě :)
      Zvířátka dokáží zázraky :)

      Vymazat