neděle 23. března 2014

Do boje s PPP - část první

Hezkou neděli přeji!

Včera jsem se neozvala, jelikož jsem celý den proflákala. Původně jsem myslela, že si půjdu zaběhat, ale byla jsem úplně vyřízená po pátečním večeru...a sobotním ránu. Domů jsem dorazila asi v 5 a spala tak 3 hodiny, takže si to dokážete představit Navíc mi bylo z neznámého důvodu vážně zle a to trvá až do dnes, takže víkend absolutně nevyšel podle mých představ. Ples byl docela fajn, afterparty už tak ne, za celý večer jsem vypila asi 2 piva a nemile mě překvapili určití lidé - no jo, alkohol dokáže divy. Nevím proč, ale nějak jsem k tomu všemu najednou chytla nepříjemný odpor, když jsem viděla, co to s lidmi dělá. Ale o tom jsem psát nechtěla.

Před nějakou dobou jsem psala článek na téma anorexie, který si můžete přečíst ZDE. 
V komentářích se vyskytlo několik dotazů a proseb, zda bych nenapsala o tom, co mi pomohlo se ze začarovaného kruhu PPP dostat, jak jsem bojovala s výčitkami a podobně.
Původně jsem chtěla napsat jen jeden článek věnovaný tomuto tématu, ale zjistila jsem, že toho mám na srdci víc než dost a nedokážu sepsat vše najednou. Proto dnes přináším pouze první část, kde se budu věnovat 2 aspektům a později napíši pokračování.

Než k tomuto tématu přejdu, ráda bych jen řekla, že i když víceméně všechno zvládám, neznamená to, že jsem naprosto v pohodě, nic mě netrápí, nikdy nemám výčitky, nepřemýšlím o jídle a nenutím se do cvičení. Všechno tohle totiž sem tam pořád nastane, ale troufám si říct, že už s tím umím pracovat. A o tom to je - akceptovat situaci, smířit se s ní a naučit se s tím žít.




A ještě jedna věc: Upřímně jsem pyšná na to, že jsem to zvládla doma a nemusela do nemocnice na hospitalizaci. Zastávám totiž názor, že alespoň u nás v ČR není způsob léčení PPP dobrý. Vlastně si spíš myslím, že je úplně na nic. V podstatě Vás tam jen vykrmí, nicméně neřeší příčinu. Uzdraví tělo, ale duše zůstane nemocná a možná se tím situace akorát ještě víc zkomplikuje. Bohužel znám hodně případů, kdy se člověk vrátil z nemocnice a začalo to nanovo. Doufám, že se jednou situace vylepší a doktoři pochopí, že je to psychické onemocnění a je potřeba ho řešit jinak.


Co mi tedy pomohlo nejvíc v boji proti anorexii? 




RODINA





To byl naprostý základ.
U nás doma jsme byli vždycky velmi vnímaví, co se problémů příbuzných týče, takže se naštěstí na můj problém přišlo včas a mohl se tak i včas řešit.
Vážně nevím, kde bych dnes bez své skvělé rodiny byla. Stáli při mě celou tu dobu, podporovali mě, pomáhali mi, ale zároveň byli neústupní. Měli pochopení a milovali mě, i přes to, co jsem dělala, ale zároveň mě nenechali spadnout ještě níž. 

Jistě, že nastaly hádky, rozepře, byli jsme na nože a málem to celou rodinu rozvrátilo, ale vydrželi jsme to, drželi jsme při sobě a co je hlavní - uměli jsme o tom mluvit. Dokázali jsme si navzájem říct, co koho trápí, s čím má problém. Kdybychom to totiž drželi v sobě, akorát by se všechno hromadilo a stupňovalo a nakonec by to někde muselo "praskout".
Své rodině jsem lhala a lhala jsem často. Schovávala jsem jídlo, tajně cvičila, šálila je s váhou, říkala věci, které jsem tak nemyslela - zkrátka klasické projevy PPP. Ale co je důležité - nakonec jsem vždy řekla pravdu. I když to bylo sebevíc těžké, přesto, že jsem se neuvěřitelně bála jejich reakce, pokaždé jsem dřív či později za rodiči přišla a se vším se svěřila. Proč? Protože jsem jim věřila, že mi pomohou, že mě neodsoudí ani nebudou nenávidět. A oni zase věřili mně, že to zvládnu.

Bylo pěkné, jak si oba rodiče rozdělili pomyslné role. Maminka byla ta, kdo mi dával takovou tu jemnou, citlivou lásku a tatínek byl ten, kdo naopak dodával lásku drsnou. Věřte, že přísnost byla naprosto na místě a byla velmi potřeba. Zkrátka nade mnou byli schopní stát, dokud jsem jídlo nedojedla. Ano, v tu chvíli jsem je nenáviděla, proklínala, křičela jsem na ně, ale oni to vydrželi, protože věděli, že mi to časem dojde. A došlo - zpětně jsem za to neskutečně ráda, protože kdyby to bývali nedělali, kdyby mi bývali dali o trochu víc svobody, nemuselo by to dobře dopadnout. Sama jsem později chodívala za tátou a prosila ho, aby na mě v určitých situacích dohlédnout, jakmile jsem cítila, že nejsem ve své kůži.
A když jsem měla jeden ze svých hysterických záchvatů, či se trápila těmi dobře známými výčitkami, ihned nastoupili a donutili mě jít dělat něco jiného, přemýšlet na něčím jiným - přesně si pamatuji jednu situaci, když jsem se vztekala nad počtem brambor, mamka mě donutila je sníst a ve vteřině už mi vrazila do ruky smeták, že je potřeba uklidit (:D).
Také jsme často jezdili na výlety, chodili do divadla, na koncerty a různé akce. Avšak mělo to jeden háček - podobné aktivity jsem nemohla vykonávat sama. Jít večer na party? Zapomeň. To je další z věcí, za které jsem vděčná. Připadala jsem si totiž malomocná, nesvéprávná a omezená, takže jsem se sakra snažila, abych se co nejdříve dala dohromady.

Takže abych to shrnula:
Důvěra, láska, trpělivost, upřímnost a zároveň pevná ruka, jasné cíle a daná pravidla - to je klíč.

A Vy, kteří máte podobný problém a máte normální, zdravou a fungující rodinu - nebojte se o svých pocitech mluvit. Řekněte jim to, ať už Vám to připadá sebehorší, protože i když jejich reakce třeba nebude taková, jakou byste si přáli, pořád je to o 100% lepší, než v tom být sami. Protože kdo jiný by Vám mohl pomoci, než Vaši nejbližší? 

A až jim to řeknete, nechte si pomoct. Zkuste potlačit tu část, která se zlobí, ta část, která Vás drží v anorexii nebo jiném problému. Dovolte Vaší rodině se přiblížit, prostoupit tou bariérou, kterou kolem Vás PPP postavila a nechte je bojovat po Vašem boku. Protože o to jde - oni nechtějí bojovat proti Vám, nýbrž s Vámi. 

Tímto bych chtěla ještě jednou své rodiče moc poděkovat. Vím, že to pro ně muselo být neskutečně těžké, ale jsem ráda, že to se mnou vydrželi a hlavně - že to přijali. Existuje totiž hodně případů, kdy rodina naprosto potlačovala problém svého dítěte, protože se za něj styděla a raději dělala, že žádný problém neexistuje.


PSYCHOLOG


Tedy spíše výborná paní psycholožka. 
Musím říct, že jsem měla opravdu veliké štěstí, protože jsme hned napoprvé narazili na tuhle úžasnou osobu, bez které bych to také nezvládla. Když se to doma nedařilo, když rodiče už ztráceli síly, byla to právě ona, kdo nastupoval. Docházeli jsme k ní všichni - celá rodina, protože to nebyla klasická psychoterapie, nbrž v tom byla obsažena i terapie rodinná. (Rodinným terapiím v budoucnu chci také článek věnovat).

Zpočátku jsem z ní upřímně byla na rozpacích a nevěděla, co si myslet. Říkala jsem si, že tahle ženská mi nikdy nemůže pomoct, že je to blbost a co tam vlastně dělám. Připadala jsem si trapně, že chodím k psychologovi a odmítala si něco takového vůbec připustit. 
Nicméně už od samého začátku jsem k ní měla z nevysvětlitelného důvodu důvěru a respekt. Nevím, jak to popsat, asi jsme si prostě "sedly". 

K psycholožce jsem chodila několik měsíců - od září do června. Nejdříve docela intenzivně - tak 1x za 1-2 týdny a veškerý čas byl věnován mé osobě. V průběhu léčby se období mezi jednotlivými návštěvami prodlužovala, takže sezení jsme měli přibližně 1-2x měsíčně a zaměřila se více na rodinu jako celek.

A co se mi na ní líbilo nejvíce? 
Nutila mě přemýšlet a dávala mi prostor. Předtím jsem si psychologa představovala jako někoho, ke komu se posadím na křeslo, budu muset mluvit o svém problému, on bude zapisovat a občas dodá významné ,,Hmmm", popřípadě ,,A jaké máte pocity?". Také jsem se bála, že se ke mně bude chovat jako k bláznovi. Nic takového se nekonalo. Jednala se mnou jako s rovnocennou osobou, která je schopná racionálně uvažovat. Každá z těch krátkých návštěv byla velmi přínosná a pokaždé jsem odcházela s lepším a lepším pocitem. Pokládala mi otázky - miliony otázek, na které jsem kolikrát vůbec neznala odpovědi. Ona tam dokázala sedět a zírat na mě, dokud jsem ze sebe něco nevyplodila. Vážně se mi občas pěkně zavařoval mozek, ale o to víc jsem byla hrdá, když jsem se dokázala vyjádřit. Navíc se mi mnohokrát stalo, že jakmile jsem určitou větu vyslovila, leccos mi docvaklo. 
Byla hravá. Občas až moc, občas jsem se za to na ní někde vnitřně zlobila a říkala si, že ta ženská není normální a vůbec tu moji hroznou nemoc nebere vážně. Mýlila jsem se-ona to brala naprosto seriózně, ale zároveň nechtěla, abychom všichni jen seděli zdeptaní a trápili se. Často vtipkovala, nutila mě se smát nebo vzpomínat na určité hezké momenty v životě, odlehčovala situaci a učila i rodiče, aby uměli některým situacím čelit s humorem a nadhledem. Snažila se, aby naše životy nebyly jen o mé anorexii, ale abychom i v tom nejhorším období uměli hledat pozitiva a užívat si. Navíc mě za každých pár přibraných kil čekala odměna, kterou jsme si předem domluvili, což se mi samozřejmě moc líbilo. 
(Taková úsměvná vzpomínka : Při poslední návštěvě prohlásila, že má pro mě naprosto parádní odměnu - už tam znovu nemusím :D)
Byla chytrá. Sakra, ta ženská byla tak zatraceně chytrá! Nejdříve jsem si myslela, že jí budu moci lhát, přetvařovat se a pěkně ji vodit za nos. No jo, spletla jsem se tedy řádně. Pokaždé, když jsem vytáhla i sebemenší lež, bylo mi okamžitě jasné, že mě prokoukla a moc dobře ví. Fascinovalo mě, že i přesto mě nechala si na to přijít sama, pěkně se v tom vykoupat a pak až se přiznat. V listopadu jsem jí tvrdila, jak už jsem naprosto v pohodě, v prosinci už jsem tam pokorně seděla znovu a pozorovala její šibalský úsměv. Později jsem jí už ani lhát nechtěla, právě díky tomu přirozenému respektu, který si u mě vybudovala. 

Opět rada pro Vás - pokud máte problém a nedokážete se s ním vypořádat sami, popřípadě to nedokážete sdělit naplno svým blízkým, zkuste psychologa. Vážně je to velmi dobrá volba a nemusíte mít strach ani se za to stydět. Je to odborník, který Vám chce pomoci. Jen to opravdu chce najít toho pravého. Ne s každým si sednete, ne každý Vám může být sympatický, proto vybírejte pečlivě. Ale pamatujte - dokud si nebudete chtít nechat pomoci, ani ten nejlepší psycholog Vám nebude připadat dost dobrý. 

-----------------------------------------------------------------------


Upřímně doufám, že tohle někomu pomůže nebo alespoň otevře oči, kdybyste měli jakýkoliv dotaz, můžete mě kontaktovat na email ennebell@email.cz


Budu ráda, když mi dáte v komentářích vědět, zda Vám tento článek přišel něčím přínosný a jestli mám pokračovat. 

46 komentářů:

  1. hezkou neděli, Aničko:), občasný odpor k "paření" je fajn, až půjdeš příště (po delší době), tak si to spíš užiješ :P
    taky nejsem naprosto v pohodě, nikdy už nebudeme "úplně normální", ale ta snaha je k nezaplacení.. s odstavcem o hospitalizaci v ČR taky nelze jinak než souhlasit! bez rodiny by to nešlo, vždycky na ně nadáváme, ale jsou to oni, co vše nakonec vyřeší. psycholog mě osobně vůbec nepomohl, naopak jsem od něj chodívala ještě vydeptanější... 2x a dost.... hezky napsaný!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tobě dodatečně také, Zrzu, i když jsem tedy dost opožděná! :D Takže možná raději krásné úterý :)
      Možná máš pravdu, ale asi k tomu celkově tolik "netíhnu" jako dřív.
      Asi je prostě potřeba se s tím naučit pracovat no, jen mě mrzí, že jsem s tím kdy začínala :)
      Přesně tak, já si své rodiny hrozně vážím.
      A s psychologem mě to mrzí, evidentně jsi nenarazila na toho správného, v tomhle jsem asi měla obrovské štěstí!
      Děkuji :))

      Vymazat
  2. Tyjo, na tohle se dá vážně napsat málo. Snad jen držím palce ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Určite pokračuj! Aj ja som si tým prešla a tiež som chodila k pani psychologičke ale aj psychiatričke... Teraz tam chodím asi 1x za tri mesiace len na kontrolu. Ale tiež to nebola prvá psychologička. Najprv som chodila k inej, ale tú som vôbec nemala rada, proste mi nesadla, ale tá druhá je fakt super :)...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to mě mrzí, že Tě to také potkalo. Ale je moc dobře, že jsi nakonec našla takovou psycholožku, která Ti pomáhá :)) Hodně štěstí!

      Vymazat
  4. Musím říct, že tě obdivuji v tom, že dokážeš toto sdílet s internetem a v podstatě cizími lidmi, protože tohle už je hodně niterná záležitost. Ale chápu, z jakého důvodu to děláš! Jsem ráda, že jsi měla takovou podporu od rodiny, protože spousta holek tohle nemá. Naopak rodina je to, co to odstartovalo. Ať už to bylo narážkami na jejich postavu, tak i třeba cílevědomostí rodičů, aby jejích dítě bylo to nejdokonalejší...moje kamarádka skončila v nemocnosti. Tehdy pomáhala příbuzným, které postihli povodně a místo, aby děda byl rád, ještě do ní prudil tak, že kromě nejezení, přestala i pít, jak byla vystresovaná a selhaly jí ledviny :(

    No, není to zrovna ideální příležitost, ale zvu tě na svou giveaway :)
    http://thedecadenceofdecay.blogspot.cz/2014/03/slavici-post-darek-pro-vas-giveaway.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nějak jsem s tímhle neměla problém, protože mám pocit, že je dobře o tom mluvit. I když někdy si říkám, jestli o sobě neprozrazuji moc, nicméně se za to nestydím a patří to ke mně :) A mockrát díky za ta milá slova. Ano, s tou rodinou je to složité a hraje obrovskou roli a bohužel někdy je právě v roli spouštěče problému, to je pak asi ještě daleko komplikovanější situace:/
      Mrzí mě, co se stalo Tvé kamarádce, někdy je ten nátlak vážně hrozný...doufám, že je již v pořádku!

      Vymazat
  5. K tomu alkoholu, jo, taky se někdy divím, jak se po něm lidi dokážou změnit :/
    Moc hezký a přínosný článek, zaujala mě ta část s psycholožkou, obdivuju psychology. Přesně jak píšeš, člověk tam tak sedí a vše je úplně v pohodě, až na ty otázky, odpovědi na ně jsou složitější než si kdo dokáže představit. Já po sezení byla vždycky úplně hotová z toho přemýšlení. Respekt těm dobrým psychologům, kteří jsou na svém místě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to až děsivé, proto se tomu raději vyhnu.
      A děkuji, já mám k psychologům také takovou úctu, i když jsem jich zatím moc nepotkala. Je to obdivuhodné povolání:) A jak říkáš-je to vážně vyčerpávající, víc než kdejaký 20 km běh :D

      Vymazat
  6. Andulko jsi neuvěřitelně silný člověk! Máš být na co hrdá!
    Musím však uznat, že jsi rozhodně měla i veliké štěstí, nemám zkušenost s žádným psychologem, ale znám lidi, kteří mají a rozhodně žádný z nich nemluvil jako Ty- nadšeně a spokojeně...byla to klika, narazit na tu správnou osobu,viď? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty Tvé komentáře mi vždycky tak neuvěřitelně zlepší náladu, jsi skvělá, děkuju :* :)
      A ano, máš naprostou pravdu, štěstí jsem v tomhle měla vážně velké, co se týče rodinného zázemí i právě toho psychologa. Také bohužel znám dost případů, kdy psycholog nepomohl a nebo naopak situaci ještě zhoršil.

      Vymazat
  7. Nemám na to období hezký vzpomínky, jsem ráda že už sme zase o kus dál! Taky nemůžu říct že jsem v pohodě, asi už nikdy nebudu uplně 100000% ok, nad jídlem a cvičením přemýšlím pořád ale už v té zdrvaé rovině :) Rodina, no to je hodně důležitý, dost nás to spojilo .)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak tak-hlavní je to držet v nějaké zdravé normě :) Jen si říkám, jaké by to bylo, kdyby tohle všechno nebylo-občas se trochu zasním :D
      To je krásné, nás právě také :)

      Vymazat
  8. Já jsem měla naopak hrozný problém s přejídáním, rodina mi oporou vůbec nebyla, nedokázala jsem se jim ani svěřit, o psychologovi jsem taky přemýšlela, ale moje milá paní doktorka mi tenkrát řekla ,,vždyť vy na to vůbec nevypadáte, na co psychologa? pssst! " takže jsem si prošla měsíce zvracením, kvůli tomu přejídání, než jsem poznala přítele a všechno bylo ze dne na den pryč. Do teď nevím, proč jsem se vlastně tak přejídala...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přejídání také není hezká záležitost a mám pocit, že se dost podceňuje. Určitě je to problém, který je potřeba řešit, takže mě mrzí, že při Tobě rodina nestála..A také mě mrzí fakt, že hodně lidí soudí jen podle vzhledu, jenže PPP jsou právě o tom, co si člověk nese s sebou uvnitř. No, každopádně jsem moc ráda, že je to pryč a jsi šťastná a přítelem, láska je všelék :)

      Vymazat
  9. Nemám k tomu co dodat. Prostě skvělý článek! S anorexií jsem nikdy moc problémy neměla, až na jedno takové období, kdy jsem odmítala jíst mamčina jídla, lhala o váze a tak. Ale anorexie to snad nebyla. A bez fungující rodiny by to taky nešlo :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji:)
      Ona je ta hranice mezi tím, co ještě anorexie není a co už ano, dost tenká a tyhle projevy mi zní jako projevy právě nějaké PPP, takže doufám, že už je to dobré)
      Tak, v rodině všechno začíná a dost věcí se od toho odvíjí :)

      Vymazat
  10. Prvně k zmínce o plesu - kolikrát nestačím zírat, co alkohol s lidma udělá a jsem ráda, že se u mě na programu už moc často nevyskytuje a pokud ano, tak v dostatečně rozumné dávce. Ta ostuda mi za to opravdu nestojí.

    K hlavnímu tématu článku - určitě pokračuj! Článek je skvělý, myslím, že může hodně lidem pomoci! Rodina je základ! Taky mi pomáhala rodina se z toho mého náběhu dostat. Díky bohu mě nikdy nenchali do toho spadnout.
    A psycholog - nikdy jsem u žádného nebyla, ale kolikrát jsem už tu potřebu měla. Zatím ale díky bohu stačí ta rodina. Bojím se totiž, že právě najít toho správného a mít štěstí, jako jsi měla ty, není tak jednoduché.

    Nicméně, článek skvělý a jsem opravdu ráda, že jsi z toho venku :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mluvíš mi z duše, je to až zarážející, najednou jako by člověk vůbec nebyl sám sebou a to nemluvím o tom, co jsou pak někteří schopní v afektu udělat nebo říct.

      Děkuji, jsem moc ráda, že se článek líbí a pokud pomůže byť jednomu člověku, pak splnil svůj účel :)
      A také jsem ráda, že při Tobě rodina stála a podchytilo se to včas, kéž by to takhle fungovalo všude. Najít dobrého psychologa určitě lehké není, je pravda, že v tomhle jsem štěstí vážně měla obrovské.

      Vymazat
  11. Rodina je strašně důležitá, i když me pomohly stránky o cvičení a pochopení, že když chci mít sílu, tak musím adekvátně jíst. Ale je to běh na dlouhou trat a taky se někdy přistihnu, že nad tím přemýšlím, ale většinou to rychle odvane :D heslo kterým žiju je ´´Fuck it up, I´m young so let´s enjoy this life´´ a to mi vždycky pomůže zahnat blbý myšlenky :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to klobouk dolů, jestli jsi se z toho dokázala takhle vyhrabat sama a srovnat si to v hlavě :)
      Důležité je si to uvědomit a nepoddávat se tomu no, i když byla bych ráda, kdyby mi to dalo pokoj úplně :D
      To je hezké, takové pozitivní :) Je pravda, že žijeme jen jednou a byla by škoda si to neužít naplno.

      Vymazat
  12. Jak už bylo zmíněno v komentářích výše, ta rodina je opravdu základ. Když máš zázemí, kde tě podrží, hned se s něčím tak složitým jako je PPP snáz bojuje.
    Obdivuji tě, že ses z toho dokázala vyhrabat "sama" bez pomoci ústavů. Četla jsem zpoustu zkušeností českých dívek s nemocničními ústavy, a jak píšeš, jenom tam ty lidi vykrmí a tím to hasne. Určitě by se mělo zapracovat na zlepšení v této oblasti, protože ti lidé potřebují hlavně psychickou pomoc, jak píšeš.
    Držím pěsti, aby ses už nikdy s ničím takovým nemusela potýkat. Hodně zdraví a duševní pohody ti přeji. Jsi statečná holka! :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, ať už je to PPP nebo vlastně jakýkoliv jiný problém. Bohužel ne každá rodina funguje dobře jako celek a od toho se pak leccos odvíjí:/
      Díky, já jsem za to upřímně také ráda, protože takovou zkušenost jsem si ušetřila. Právě ty příběhy z nemocnic mě nakoply k tomu, abych se začala snažit, protože skončit jsem tam vážně nechtěla. Doufám, že se to do budoucna opravdu zlepší, mám takový malý sen, že bych tomu také nějak přispěla.
      A ještě jednou mockrát děkuji, neskutečně si takových milých slov vážím!:)

      Vymazat
  13. Jsi dobrá! Byla jsem na praxi v brněnské Anabell a ty příběhy jsou vážně smutné... proto smekám! Přeji Ti hodně štěstí! Sleduji :)

    http://breakfastatevvies.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát díky za milý komentář a podporu!:)
      A smutné....to je hodně výstižný pojem, není to hezký pohled na tak smutnou duši.

      Vymazat
  14. Držím ti palce, moc obdivuju lidi, kteří se dokážou takovým vážným věcem postavit čelem. Že se nezhroutí a nepřestanou hledat smysl bytí, jak to spousta lidí dělá:( Určitě o tomhle tématu piš dál, myslím, že jsou to rozhodně cenná slova. Kor v dnešní době, narazila jsem na blogy, které anorexii dokonce propagují, dávají rady, jak jí získat...je to hrůza, ty holky si asi vůbec neuvědomují, po jak nebezpečné věci touží....
    Abych to odlehčila...taky mám PPP - ale v opačným smyslu, tzv. bodová dieta - co vidím, to zbodnu:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, je potřeba se tomu čelem postavit, jinak to nejde. Protože utápět se v sebelítosti nikdy nikam nevede, to je cesta akorát tak do hlubokých depresí a záhuby:/
      Doufám, že by právě podobné články někomu mohly trochu otevřít oči.
      A ohledně těch "pro-ana" blogů...to je hotové zlo, vážně nepochopím holky, které anorexii chtějí, snaží se udělat všechno pro to, aby tomu propadly, vážně zvláštní komunita a kdyby to šlo, normálně bych to zakázala, protože to dokáže pěkně zamíchat s psychikou, když si to přečte nějaká mladá slečna.

      Hehe a díky za odlehčení, však s humorem jde všechno lépe :D Moc se mi taková dietka líbí.

      Vymazat
  15. krásný článek :) dřív bych nevěřila, že psycholog dokáže pomoct, měla jsem ohledně těchto lidí dost skeptický názor, ale z vlastní zkušenosti to můžu jen potvrdit, vážně je skvělé někde něco vyjádřit, než to držet v sobě! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc:) Já právě také o psycholozích neměla příliš valné myšlení, ale opravdu to člověku pomůže, získá tak odstup a pohled zvenčí :) Proto je dobré o tom mluvit, aby se lidé nebáli případně nějakého psychologa vyhledat.

      Vymazat
  16. Máš úžasnou rodinu ! :) Já se z toho musela bohužel vyhrabat sama :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To bezpochyby mám, také ji miluji nadevše :)
      A to mě moc mrzí, podpora je totiž hrozně důležitá :/ Tak doufám, že jsi to všechno zvládla a klobouk dolů za takovou samostatnost!

      Vymazat
  17. Jsi vážně dobrá a nejen proto, že jsi to takhle dokázala,ale také obdivuju ty, kteří o tom dokážou takhle mluvit jako ty! K těmto lidem mám velký respekt a tleskám jim!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opravdu mockrát díky za tak milá slova a podporu ! :) Je potřeba o tom mluvit, protože není radno podobné problémy podceňovat.

      Vymazat
    2. přesně tak a myslím si, že když člověk o tom mluví,píše a vidí, že je nás víc,tak ho to povzbudí a ví,že v tom nejede sám :-)

      Vymazat
  18. Ďakujem :) ohladne článku, veľmi dobre spracovaný !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuji za tak milý komentář,:)

      Vymazat
  19. A co řekli doma mě když jsem si s nimi o anorexii atd pokecala ? to si jen vymýšlíš..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je mi líto...zrovna od rodiny totiž člověk čeká největší pochopení :/ Bohužel když si tím člověk neprojde, málokdy chápe.

      Vymazat
  20. Už k nějakému článku jsem ti psala, jak velký máš u mě obdiv :-) Musím se ale opakovat. Jsi strašně silná. Neznám tě sice osobně, ale tvé články mě vždy chytnou za srdce :-) Dáváš do toho kousek sebe a jde to vidět. Tebe,holka,už anorexie nedožene. Utíkáš daleko před ní, zvyšuješ si šance na výhru a jí dochází síly :-) Jen tak dál. Budu držet palce.
    V rodině mám zkušenost s anorexií. Byla to doba, na kterou nikdy v životě nezapomenu. Proto mě samotnou nikdy úplně PPP nedostalo. Ano, bylo období pochybností ale.. člověk si hold musí projít peklem aby pochopil, co je v životě opravdu důležité.
    Trošku jsem odbočila :-D Prostě tě strašně chválím, plácám tě po zádech a podporuji :-))
    Hezký den
    P.S.: Míluju párty o jedné skleničce Frisca a super kamarádech. Ve 12 domů a těšit se na snídani :-)) Takže chápu tvůj odbor :-) Taky už jsem nejsem ve formě :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani nevíš, jak taková slova dokážou zasáhnout...mockrát Ti děkuji za podporu :) I kdyby byl člověk úplně na dně, přesně komentáře jako je tenhle, ho zase zvednou a povzbudí ! :)
      Jinak mě mrzí, jestli to Vaši rodinu také potkalo, bohužel to většinou zasáhne právě rodinu celou. Ale s těmi prioritami máš pravdu, dokud jeden nezažije opravdu něco vážnějšího, má priority trochu jinak uspořádané.
      A s těmi párty také souhlasím-už mi stačí jen ta dobrá společnost, možná trochu vína a jsem spokojená :D Holt bouřlivé období už je asi za mnou.
      Ještě jednou díky a měj se krásně!:))

      Vymazat
  21. Anorexie je svině, taky jsem si jí bohužel prožila a už to nikdy nechci zažít! Mě nejvíce pomohl osobní trenér. Donutil mě začít sportovat a jíst a mít radost ze života. Jsem taky ráda, že jsem jí zvládla pokořit doma a za tebe jsem ráda taky:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš pravdu, nepřála bych to ani největšímu nepříteli.
      Je hezké, že Ti trenér pomohl,o tom jsem také uvažovala, protože pak člověku dojde, že jestli se chce hýbat a být fit, musí k tomu i pořádně jíst :)
      Děkuji, skládám poklonu za porážku té potvory a přeji hodně štěstí a radosti do budoucna!:)

      Vymazat
  22. Mně nejvíc pomohl přítel a celkové změna způsobu života - přechod na veganství. Najednou jsem o všem přemýšlela jinak a hlavně jsem si začala vážit jídla. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je hezké, je pravda, že láska je asi všelék :) A vážit si jídla je důležité, také jsem ho přestala brát jako samozřejmost :)

      Vymazat