úterý 22. dubna 2014

Demotivující okolí

Hezký den!

(nějak si teď nevzpomínám, co za den je, takže tak.)

Vždy mě k sepsání článku inspiruje nějaká událost, mnohdy je to konkrétní osoba a nebo například jedna jediná vyřčená věta, která mi uvízne v hlavě. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Dnes bych se chtěla rozepsat na téma motivace - respektive spíše demotivace...rovnou k tomu připojím pár ufňukaných stížností, protože je to něco, co mě poslední dny docela trápí.



Najeli jsme na zcela jiný režim. Stravujeme se zdravě, snažíme se vyhýbat zbytečným dobrotám, alkoholu, fast foodům, poctivě si doma vyvařujeme, případně krabičkujeme. Do toho urputně cvičíme, pořádně makáme, snažíme se posouvat své hranice.
Máme ze sebe radost, daří se nám, jsme na sebe pyšní, protože to dáváme, i když se nám někdy nechce a musíme se dost přemlouvat. Jsme hrdí, protože si prošlapáváme vlastní cestu za zdravým duchem i tělem, přestože je někdy trnitá. 
Začínáme cítit ten pocit naplnění a štěstí.
Zkrátka nás to děsně baví. 

V takové situaci bychom asi čekali, že se nám dostane určitého respektu, ba dokonce třeba i uznání od okolí, že někdo ocení naši snahu. Místo toho se ale často dočkáme pravého opaku.

Okolí na nás divně kouká a často nás hlasitě komentuje, na jídlo v krabičkách civí jako na vetřelce z Marsu. Jsme častování nepěknými a rýpavými poznámkami. Podle babiček jsme moc vychrtlé/í, zbytek rodiny úspěšně sabotuje pokusy o zdravé stravování svíčkovou 3x týdně a plnou spíží čokolád. Kamarádi se nám vysmívají, klepou si na čelo, když se místo odpoledního pivka jdeme domů potit a jakmile nevyrážíme každý pátek za zábavou (čti alkoholem), jsme asi už úplně retardovaní. K čemu to jako všechno je? Proč to děláme? Proč si tu svíčkovou sakra nedáme?
Zkrátka jsme za exoty. 






Teď jsem to možná hned na úvod pojala poněkud extrémně, ale nejspíš chápete, co jsem tím chtěla naznačit. Určitě se najde mnoho báječných kamarádů, rodičů a podporujících  jedinců, kteří Vás naopak budou držet nad vodou, když z cesty sejdete! Ale asi každý z nás se setkal s určitou negativní reakcí okolí na svůj režim / životní styl / jakkoliv to nazvete.

Jistě, děláme to především pro sebe a to je dobré si uvědomit. Nemůžeme čekat, že nám někdo bude denně tleskat za to, že jsme nesbaštili tu čokoládku na stole nebo že jsme udělali o klik víc než včera, nemůžeme čekat, že nás každý pochopí a vyjde vstříc. Ani nikomu nemůžeme náš systém nutit.
Ovšem pořád jsme jen lidé a lidé někdy potřebují cítit podporu, souznění, že v tom nejsme sami, trochu toho uznání, ujištění, že děláme správnou věc. A nejlepší je, když taková podpora přichází od těch nejbližších.



Co tedy dělat, když žádná podpora nepřichází, spíše naopak? Když slýcháme jen nemístné poznámky, urážky, výsměch. Když už posté prosíme babičku, aby nám nedělala řízek, ale dala maso stranou a ona ho stejně udělá. Když do nás rýpou, že už vypadáme moc namakaně / moc hubeně / moc nespokojeně, proč nejíme tu čokoládu a jen samé zelí, proč si neužíváme života?
Tohle všechno se časem v člověku nahromadí a dokáže to pěkně rozhodit a rozesmutnit. Mnozí z nás pak motivaci ztrácejí, připadají si bezcenní, beze smyslu, popřípadě dají ostatním zapravdu a vrátí se zpátky tam, kde byli předtím.

Proč?
Protože je to jednodušší. 

Je jednodušší nevzdorovat, nebojovat, splynout s davem, podlehnou těm narážkám a vzdát se.




Přesně s tímto problémem poslední dny bojuji. Znovu. Vlastně s tím bojuji už od září, kdy jsem se do sportu a zdravého jídla pořádně opřela. A od té doby jsem se s nějakým povzbuzováním moc nesetkala. Slýchám jen ,,s cvičením to přeháníš, co blbneš." ,,jez pořádně, radši si dej knedlík místo toho salátu!" ,,proč na sobě tak dřeš, když stejně nikdy nebudeš vypadat tak dobře jako (náhodné jméno)", nebo naopak ,,už jsi moc hubená, vypadáš jako chlap, předtím jsi byla daleko hezčí."

No, nebudu lhát, že mě to pokaždé pořádně nevykolejí. Již několikrát se mi stalo, že mě takové věty rozhodily natolik, že jsem začala uvažovat, jestli náhodou nemají pravdu. Jestli jsem předtím vážně nebyla šťastnější. A tak jsem jedla, co jsem chtěla, necvičila a samozřejmě přibrala. A dál? Byla jsem šťastnější? 
Nebyla. Vlastně mi bylo akorát mnohem hůře. A tak jsem začínala znova, abych zase spadla na hubu.
Chápu, že především rodina má starost, aby se to nezvrtlo opět v něco špatného, ale díky zkušenosti s anorexií vím, že tohle už nikdy nechci zažít. Ano, anorexie mě vlastně dovedla tam, kde jsem dnes - ke zdravému životnímu stylu, ale nelituji toho, protože jsem v tom našla kus sebe a nenechám si to vzít.
Tentokrát ne, tentokrát se nevzdám jen tak snadno a půjdu si za tím, co chci. 

Proč?
Protože to miluji a jsem takhle šťastná.




Všichni, co se pohybujeme kolem zdravého životního stylu to milujeme. Evidentně nás baví vymýšlet nové recepty, zkoušet nové potraviny, cvičit, zlepšovat se, pilovat kondičku, vidět výsledky, vařit, chystat, fotit, dělat pro své tělo maximum.

Pokud jste se tohle cestou vydali, věřím, že Vás to naplňuje a dodává pocit radosti. A to je přeci to, co chceme, no ne? Není štěstí a spokojenost to, co člověk neustále hledá?
Možná má naše okolí strach, abychom byli v pořádku, možná nám i závidí naše odhodlání a pevnou vůli, možná se sami obávají vystoupit z davu a začít žít jinak... a proto se nám občas může okolí zdát silně demotivující.
Vždy se ale dá najít podpora - ať už formou různých společných stránek, blogů nebo třeba na běžeckém závodě. Určitě se kolem najde mnoho nadšenců a "bláznů", jako jsme my.



Proto se nenecháme rozhodit a vykolejit, půjdeme si hezky dál za svými sny s hlavou vztyčenou!


Beru si svou růžovou sladkou výbavičku a jdu si zaběhat. Tak.

72 komentářů:

  1. Já nevěřím na žádné diety a omezování. Nechápu co je špatného na čokoládě nebo svíčkové. Když nechci jíst s***, připlatím si za kvalitní čokoládu a klidně si dám půl tabulky. Svíčkovou si uvařím doma, bez glutamátů, bez zahušťovadel a karlovarský knedlík není nic, z čeho by se mělo šílet, jinak je to vesměs zdravé zeleninové jídlo. Pokud ho nedokážu uvařit a ochutit tak, aby chutnalo celé rodině, je někde chyba.
    Člověk co žije zdravě by měl umět uvařit tak, že už když jen vypráví co bude připravovat, ostatní sliní a točí se jim palce u nohou, jinak bude vždycky vypadat jako ten pošuk, co chroustá slámu.
    Se sportem je dobré si najít nějaké zpřízněnce - vždycky vypadá líp, když se doma nahlásí "jdu si zablbnout s holkama" než "teď se zavřu v pokoji a budu se mořit s činkama". Samozřejmě je dobré si najít i jiné a nesportovní koníčky, člověk potom pořád někde lítá a má zkrátka "aktivní životní styl" a nevypadá že "furt jen cvičí". Následkem toho pak jsou většinou i kamarádi, co mají v pátek večer zajímavější program než jích chlastat a tím jsou problémy vyřešeny.
    Pro mě je je dobré jídlo a pohyb cíl, ne cesta jak se stát hubenější/vyrýsovanější/bůhvíjaká. Dělám co mě baví a to by měl každý. Pak už neexistuje žádné "polevování" protože dělat to, co člověk skutečně chce, není žádná námaha.

    Tam ale očividně ještě přád nejsi a ženeš se za chimérou. Hodně štěstí, snad ji jednou doženeš.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevím, jestli čtenář dobře pochopil smysl článku. Nechtěla jsem, aby to vyznělo tak, že držím nějakou bláznivou dietu a snažím se být hubenější a vyrýsovanější. Mám vážně i jiné zájmy a cíle, dny netrávím jen plánováním jídla a cvičení. Jde spíše o to, že se pohybuji mezi lidmi, kteří odpoledne tráví u počítačových her a nebo v hospodě, takže je docela těžké najít někoho, kdo by si šel "ven zablbnout" se mnou.
      Navíc jsem neřekla, že svíčková je peklo na zemi, nicméně zrovna u nás ji babička vaří klasicky pořádně mastnou a jasně - jednou za čas si ji ráda dám, ale nemusí to být pořád, navíc mi je lépe po lehčích jídlech, každý jsme nastavený jinak. Čokolády jím také, ale asi je dobré najít tu zdravou míru a necpat se tím pořád že jo.
      Abych to shrnula - zdravý životní styl pro mě neznamená se omezovat a cvičit do úmoru, chroustat jen zeleninu a dělat scény nad gulášem. Znamená to pro mě cítit se dobře, cvičit, být vnímavá ke svému tělu a dát mu vše, co potřebuje. Bohužel ani s touhle filosofií se ale spoustu lidí kolem neztotožňuje, a proto jsem občas za "blázna".

      Vymazat
    2. Sama píšeš: "Vlastně s tím bojuji už od září, kdy jsem se do sportu a zdravého jídla pořádně opřela.... jez pořádně, radši si dej knedlík místo toho salátu...proč nejíme tu čokoládu a jen samé zelí, proč si neužíváme života.....A tak jsem jedla, co jsem chtěla, necvičila a samozřejmě přibrala..."

      Tohle zní pořád tak, že se musíš hlídat. Ono není to jen o tobě, podívej se na komentář Veroniky D. dole, taky má problém s čokoládou....Hodně holek co píše, jak žijí zdravě má panickou hrůzu z různých potravin. Pořád píší jak "musí" cvičit.
      Možná že zrovna ty s tím problém nemáš, ale pořád tak ještě nepůsobíš a proto ti to okolí "dává sežrat".

      Vymazat
    3. Dobře, už chápu, je pravda, že to tak vyznělo. Napsala jsem to asi špatně...bylo to tak, že jsem se začala přejídat, jedla jsem toho moc v tom smyslu, že jsem s tím sekla a řekla si, že je to stejně jedno. Nedokázala jsem najít tu rovnováhu mezi tím jíst extrémně zdravě a bát se určitých potravin (což se - nebudu lhát - občas u mě také ještě projeví) a mezi tím se přejídat a jíst jen samé prasárničky. Hlídám se víc než lidé kolem mě, ale takhle mi to vyhovuje a baví mě to, neženu to do žádných krajních mezí.
      Nevím, jak to popsat, zkrátka se snažím "srovnat", abych byla v naprosté pohodě a měla zdravý vztah k jídlu a cvičila proto, že mě to baví a konečně se mi to vážně daří, proto bych jen chtěla trochu pochopení a podpory okolí (přestože chápu, že třeba vážně mají jen starost), to je asi to, co jsem chtěla vyjádřit.
      Jinak díky za komentář a pardon, že jsem trochu vyjela, občas špatně snáším dobře mířenou kritiku:)

      Vymazat
    4. Já nemám problém s čokoládou - jen ji opravdu nechci zařazovat do svého pravidelného jídelníčku, to neznamená, že si jí občas nedám. Ale proč mi jich má někdo nakoupit takové množství, které by normálně nikdy nekoupil, jenom proto, že jsem řekla, že jím zdravě?

      Vymazat
    5. A to je nějaký problém, mít doma dvě kila čokolády? Oni ti ji násilím cpou do úst? Snad ne.

      Ale najdou se určitě nenechavci, co ti s ní co pět minut budou mávat před obličejem, chápu. Já na to vidím takový fígl. Třeba s čokoládou - rodina většinou koupí nějakou řekněme "méně kvalitní". Na to je nejlepší se k ní s chutí přihasit, že si člověk dá, otočit na zadní stranu a začít číst složení... a potom už stačí říct, že takovou hromadu náhražek jíst nebudete a a vám laskavě příště koupí něco kvalitnějšího, když už. On totiž těžko někdo domů donese dvě kila čokolády, co stojí přes 80Kč za tabulku, že.
      Výborně uděláte z lidí blbce taky tím, že si přečtete např. složení jejich kupované pomazánky: "Cože, ty máš cukrovku???"
      "Ne, proč?" nechápavě...
      "Tak proč jíš pomazánku s umělými sladidly???"
      ...a ono to rodině nedá a časem pomalu začne trochu přemýšlet nad tím, co vlastně jí.

      Na druhou stranu je třeba se vcítit taky do rodiny, co si asi babička pomyslí, když nechceš řízek? Že ti její vaření není dost dobré a urazí se. Když si budeš chtít uvařit svoje jídlo sama vadle říkáš tím, že opovrhuješ její prací a ještě ke všemu budeš zaclánět v kuchyni se svým vařením - z toho by neměla žádná hospodyně radost.
      Nejlepším kompromisem je asi nabídnout se, že uvaříš pro všechny, to ovšem vyžaduje onu schopnost přesvědčit je, že jim to bude chutnat, a to není jen tak.

      Zkrátka nejdřív si člověk musí být vždycky jist sám sebou a pak uvěří i ostatní.

      Vymazat
    6. Tohle zní rozumně,až idylicky, ale jde o to, že ne každý se doma s rodinou domluví. Také se může stát, že nabídneš uvařit pro všechny a oni Ti řeknou, že ty Tvoje hnusy nebudou jíst. A nejde mi ani o to dělat z ostatních blbce kvůli tomu, co jedí. Je to jejich věc. A moje věc je to, že jím zdravě, o to jde - o vzájemný respekt, nic víc, nic míň.

      Vymazat
    7. Ano, není hezké dělat z lidí blbce, ale pak jim třeba dojde, jaké to je, když dělají oni blbce z tebe.

      Jo, když je rodina, co ani ochutnat nechce, tak je to těžký, ještě můžeš zkusit, jim to tajně podstrčit a prozradit, až se budou oblizovat...

      Vymazat
    8. Hehe, je pravda, že jednou jsem takhle upekla zdravé sušenky s cuketou a nikdo ani neměl tušení, že je v nich nějaká zelenina a jak jim chutnaly :D

      Vymazat
    9. Ale tady přece vůbec nejde o tu čokoládu (sama jsem si v Bruselu té kvalitní nakoupila zásoby), ale o princip, že někdo, od koho bys čekala podporu, protože je to tvůj blízký člověk, se ti nějakým způsobem snaží "házet klacky pod nohy" a třeba i zesměšňuje nějaký tvoje rozhodnutí. Fakt si nemyslim, že proto, že se člověk rozhodne žít zdravě hned musí mít nájezd na nějakou PPP a ty evidentně taky hledáš problémy, který ani nemáme - viz že já mám problém s čokoládou.

      Vymazat
    10. Veroniko, podívej se na to i z druhé strany, tvoji rodiče tě celý život živí, šatí a starají se. Pomalu dorůstáš do věku, kdy bude čas vypadnout z domu a pro změnu se postarat o ně. A oni by určitě rádi, kdyby z tebe vyrostla zdravá silná žena, co si najde dobrou práci, hodného muže a porodí nějaká ta vnoučata.
      Z jejich strany to patrně vypadá, že ses chytla jen nějakého trendu a pubertálně to s tebou tříská (a řekněme si upřímně, foto s duckfacem není zrovna representativní). Boom všelijakých diet je obrovský a spolu s kultem štíhlé mladé slečny způsobuje, že mnoho mladých žen se rozhodne žít "zdravě". Jenže byla některá z vás u lékaře? Vypočetl vám někdo odborně jídelníček a sportovní zátěž? Většinou ne. Jak tedy můžete říct, že to, co děláte je správné a lepší než to, co vám dávají rodiče? Pro ně je to jen pitomost, kterou jste viděly v televizi.
      A přitom by si moc přáli, abyste vyrostly v ženu:

      http://artforsaleamerica.com/paintings-image/flamenco-dancer/flamenco-dancer-sttabladoflmcoii-85748.jpg

      nechtějí skončit s něčím takovým:

      http://thumbs.dreamstime.com/x/flamenco-woman-dancer-posing-red-fan-17449370.jpg

      Bohužel, dnes není hitem žena, ale slečna - všimly jste si toho?

      Vymazat
    11. Fakt mě fascinuje, jak si o mě děláš obrázek, aniž bys o mě cokoliv věděla. Šest let žiji sama a starám se o sebe bez jakékoliv finanční a jiné pomoci rodičů, pracuji, studuji vysokou školu, věnuji se svým zájmům, mám několik let přítele a jsem plnohodnotný dospělý zodpovědný člověk bez nějakých úletů apod. Fakt poslední, co by se mi dělo, je že by to se mnou "pubertálně třískalo". Jsem naprosto zdravá a naopak díky tomu, že jsem začala jíst zdravě a cvičit se cítím lépe. Mimochodem jsem začala cvičit právě ze zdravotních důvodů kvůli ochablému svalstvu středu těla. Takže bych byla ráda, kdybys mě (a pravděpodobně nejen mě) přestala škatulkovat do nějakých svých tabulek.

      Vymazat
    12. Já tě nikam nikam neškatulkuji, jen jsem navrhla, proč by se blízcí mohli chovat tak, jak se chovají, což zjevně zde hodně čtenářek štve. Mrzí to i tebe, jak uvádíš a to přitom dávno bydlíš sama. Přesto si se svou rodinou asi spjatá a ona zase s tebou, třeba se doma tak docela nesmířili s tím, že už jsi z hnízda vylétla, nebo se jim nelíbí způsob, jak jsi to udělala...
      Jen popisuji lidské stereotypy, díky kterým vznikl tenhle článek.

      Vymazat
    13. Možná už jsem mimo, ale tahle diskuze mě pobavila. Je mi 41 let a taky jím zdravě, vlastně Clen Eating, moji nejstarší synové (21,19) se taky vrhli na zdravější stravu a vůbec způsob života. Můj nejmladší syn a manžel až tak "zdravě" jíst nemusí, ale to neznamená, že si na něco budeme hrát. S klukama si vaříme pro sebe zdravější verzi (nechodí na obědy) a manžel, který má obědy se buď přidá nebo se nají podle své chuti. Kluci chodí s manželem do posilky a ještě všichni cvičíme doma. Nedovedu si představit, že by si museli na něco před náma hrát. Pak je vidět, že bysme jako rodina moc nefungovali. A pro KRIZA: jsem si jistá, že z nich vyrostli zdraví, silní kluci, kteří se dokáží o svoji rodinu postarat a jsou a budou tolerantní k jiným. Přála bych vám v rodině co největší toleranci. Vlaďka

      Vymazat
  2. Bohužel tohle z okolí slýchávám často, hlavně moje máma, která když někdy vidí co čtu za články o cvičení, nebo videa na která koukám, tak hned má keci, že nechci být ženská atd. Ale už jsem si na to zvykla, prostě to beru tak, že každý má své koníčky a baví ho něco jiného. Růžová výbava se mi děsně líbí!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, ať si každý dělá to, co je mu blízké.) A hlavní je, že Tě to baví.
      Děkuji!

      Vymazat
  3. Zas a znova skvělý článek. A ty máš tak dokonalou postavu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji za tak milá slova!:))

      Vymazat
  4. Psala jsi mi z duše. Vlastně je mi celkem jedno, co si o mém životním stylu myslí lidé, já jsem se pro něj rozhodla a jsem za to ráda, ale právě ve chvíli, kdy necítím podporu od nejbližších, naopak, když vnímám shazování, podhodnocování významu jíst zdravě a cvičení, nebo když se snaží někdo mi to "zkazit" tím, že mi nakoupí čokolády... to mě potom mrzí asi nejvíc. potažmo když někdo řekne, že přece když jim tolik, tak bych nemohla hubnout, takže to určitě zvracím apod. (jo i s tím už jsem se setkala), to má pak člověk chuť prostě se vším seknout. Ale vždycky se v sobě naopak snažím najít sílu, hodit to za hlavu, překonat to a doufám, že mě to zase posune o kousek dál. Jinak růžová výbavička super! :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také mě ani tolik nerozhodí poznámky lidí, na kterých mi nezáleží, ale právě názoru blízkých si cením.
      A bohužel přesně s tím, že prý zvracím a jsem bulimička, jsem se setkala také, tomu se snad už člověk může jen smát.
      Držím palce, at to všechno ustojíš, třeba brzy přesvědčíš okolí o tom, že na zdravém životním stylu je mnoho pozitiv:) Navíc jsi velkou motivací pro nás ostatní,řekla bych!:)
      A děkuji!

      Vymazat
  5. Ano, přesně toto znám. Když jsem se loni v létě pořádně zažrala do zdravého životního stylu a cvičení, doma jsem se setkala akorát s blbýma řečma...že si vařím sračky, že skáču jako opice, že nejsem normální, Protože si nechávám změřit tuk a piju protein, po kterém rostou jenom škaredé svaly...když jsem si na večeři místo vepřo knedlo zelo udělala kuskus, byla jsem za tu nejhorší...prostě hrůza a děs. Teď, jak bydlím s přítelem, je to mnohem lepší :-) Podporuje mě a jede v tom se mnou, tak je to nejlepší :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hrozné je, když pak člověk stavěn do té situace, jako kdyby činil největší zlo, když nechce jíst to, co zbytek rodiny...je to smutné. Hlavní je, že jsi teď spokojená a s přítelem se navzájem podporujete, to je super!:)

      Vymazat
  6. Uzasny clanek, mockrat za nej dekuju!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já mockrát děkuji za komentář a jsem ráda, že se článek líbí!:)

      Vymazat
  7. Nemůžu nic jiného než jen souhlasit, super článek! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, je to fajn pocit, že v tom není člověk sám:D :)

      Vymazat
  8. výborný článek...andullie...občas taková kousavá reakce dokáže pěkně zkazit náladu a vždy by po tom bylo fajn přečíst si tyto tvé věty a připomenout si, že je úplně normální žít zdravě, hýčkat si své tělo a dopřávat mu více to lepší...což se samozřejmě projevuje následně na fyzickém a hlavně psychickém stavu...

    máš krásnou postavu, je hodně vidět, že na sobě makáš a ti praví lidé to dokáží ocenit...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji mockrát!:) Napsala jsem to také z části proto, abych sama sebe přesvědčila, že opravdu dělám správnou věc. Protože tahle změna mi právě přinesla nejen fyzickou, ale především psychickou úlevu :)

      Vymazat
  9. Presne Toto Počúvam doma. Že ako to preháňam s cvičením a daj si ešte! Ešte si naber. Keď si vezmem nadesiatu ovocie, tak na mňa spolužiaci čumia ako na blázna a nechápem prečo. Proste asi je najlepšie to ignorovať fakt ma to vie vytočiť také blbé reči...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná je tam i určitá starost ze strany rodiny, ale vím moc dobře, jak je to občas nepříjemné:/ To, že na mě lidi civí jako na cvoka, když jím jogurt, už je celkem standart. Přitom je to naprosto normální.

      Vymazat
  10. Presne viem o čom hovoríš! :D Babička na mňa zazerá, že som strašne chudá, rodina sa čuduje, čo zdravé zase varím a kamaráti tiež niekedy prevrátia oči so slovami "nechcelo by sa mi"... :D Ale musím uznať, že im to občas aj vyjde, lebo už som párkrát kvoli tým rečiam prestala cvičiť, zdravo jesť.. To bolo ale v čase, keď mi išlo len o to "byť chudá", dnes chcem skôr spevniť, žiť zdravšie, pretože ma to baví, milujem sledovať pokroky a tak :) A zdravé predsa neznamená hnusné, a tiež to neznamená STÁLE si odopierať to sladké a čokoládu, takže sa tak dá žiť úplne normálne :)
    Inak som vždy zistila, že keď som s tým prestala, začala som sa prejedať a mala som z toho oveľa oveľa horšiu náladu ako z toho že si tú čokoládu nemôžem dať každý deň :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Babičky jsou zkrátka babičky, pro ty asi budeme vždycky až moc hubené :D Líbí se mi, jak se Ti změnily cíle, že jde především o zdraví a spokojenost, než o to být hubená:) Pak je totiž jasné, že takový styl člověku vydrží dlouhodobě.
      A přesně tak, rádi si dopřejeme, ale chce to všeho s mírou)
      Vlastně mě docela i baví si čas od času tu čokoládku zakázat, trénuji vůli a o to víc se na ni pak těším :D

      Vymazat
  11. na tý fotce bych tě snědla:D a demotivaci jsem nikdy neřešila, byla jsem ráda že jsem jiná než okolí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ooo, děkuji :*
      Někdy je fajn se trochu lišit, ale o to víc to pak člověk schytává:D

      Vymazat
  12. Napsala jsi to opravdu moc krásně, mám to úplně stejně. Ostatní mě nechápou, co tak blbnu, rodina mi říká, že mám hezkou postavu, ale mě se moje postava prostě nelíbí a chci na ni zapracovat! Už se chci konečně cítit hezky v plavkách v létě a nosit jakékoliv oblečení. Chci se denně zlepšovat, dělat pokroky, pozorovat na sobě ty změny. Mám tento životní styl ráda, ikdyž si občas zahřeším. zamilovala jsem si cvičení, prostě každej den vstat od počítače a od všeho jinýho a jít si prostě zacvičit a vypotit u toho duši :D tento článek sem i opravdu moc líbí, píšeš krásně a držím ti pěsti ať zase nepropadneš depresím a nevzdáš to. Přece jenom jsi už ušla kus cesty a nemá to smysl, aby jsi to vše zahodila za hlavu ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji mockrát za takovou podporu, vážím si toho:)
      To je právě ono - člověk se vnímá trochu jinak a náhodou mi přijde hezké, že vlastně neustále posouváme své cíle. Není to o tom být věčně nespokojený, ale spíše neustále mířit dál. A o radosti z pokroků ani nemluvě! Když si vzpomenu na sebe před tou změnou, šťastná jsem o nic víc nebyla a zdravá už vůbec ne.

      Vymazat
  13. Naprosto s tebou souhlasím...takovéto řeči slýchávám dosti často. Mám problémy s žaludkem, už jsem byla i na operaci se žlučníkem, takže se vlastně ani stravovat normálně nemůžu..možná si za tyhle problémy můžu z části i sama, protože když jsem byla děcko, tak jsem byla oplácaná a v pubertě jsem rychle během prázdnin zhubla díky cvičení a dietě. Dneska už moc necvičím, protože mi bývá furt zle a cvičení to mnohdy ještě zhorší. Není sranda si s tělem takto zahrávat, většinou to nechává negativní následky...ale jak říkám, v tvém případě v tom nevidím nic špatného. Okolí si nevšímej, jen ti závidí tvou odhodlanost, pevnou vůli a chuť žít zdravě a naplno! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mrzí mě, čím sis musela projít a doufám, že jsi v rámci možností v pořádku a žaludek Tě nějak netrápí. Je pravda, že jsem neskutečně vděčná za prožití anorexie bez (snad) větších následků.
      A mockrát děkuji za tak milý a povzbudivý komentář!:)

      Vymazat
  14. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  15. Napsala jsi to krásně a pěkně si to vystihla. Ale je opravdu hodně důležité na takovou demotivaci kašlat. Je zbytečné se tím zabývat. Nevím, nikdy jsem nepátrala po tom, co by mohlo vést ostatní lidi k tomu, aby to těm dotyčným kazili a snažili se je demotivovat, ale asi každého, kdo se s tím setkal, okamžitě napadne, proč mu to ten určitý člověk někdy pověděl. Nechci tu z toho vyvozovat závěry, ale podle své zkušenosti soudím, že je to pravděpodobně jen taková závist, protože se k tomu sám nedokáže dokopat a není tak silný, aby se dokázal vzdát určitých věcí, změnit je (tím myslím třeba kamarády, pokud tyto věci říkají rodiče a babičky, vede je k tomu něco jiného, možná strach, že je to skutečně trochu přehnané a v dnešní době se zrovna moc nedivím). Ale to tu pravděpodobně už zaznělo, něco takového píše Natty výše a já s tou její poslední větou naprosto souhlasím.Je asi těžké překonat tuhle demotivaci, když to člověk slýchává často i od svých blízkých, ale myslím, že by si to člověk neměl brát příliš k srdci. Je fajn, když člověk dělá, co ho baví, má z toho radost a je pak mnohem šťastnější a spokojenější. Na tom není vůbec nic špatného, naopak :))


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji! Je pravda, že je asi nejlepší si to zkrátka tolik nepřipouštět. A nebo se snažit pochopit důvody, proč ostatní reagují tak jak reagují-třeba zrovna strach příbuzenstva o člena rodiny, protože v dnešní době, kdy se čím dál tím víc šíří různé PPP, je to pochopitelné. Bohužel závist je potvora a hodně lidí se jí nechá ovládnout..

      Vymazat
  16. Hrozně se mi líbí tvé články, dokážeš vždy vše tak skvěle vystihnout :-) Po přečtení mě potěší, že existuje někdo, kdo se na různé věci dívá hodně podobně jako já :-) Mám to štěstí, že rodina mě celkem podporuje, ségra si někdy rýpne ohledně jídla, ale to neřeším :-) Horší je to ve škole. Vyhýbám se jezení s nimi (ne že bych nejedla), hrozně mi vadí ty jejich spalující pohledy, když si vytáhnu třeba krabičku s jídlem, které oni neznají. Zčásti mě to mrzí, že mě nechápou a nemají porozumění, ale na druhou stranu je mi to jedno - já se cítím o 100% líp, než když jsem kdysi pila denně energiťáky, jedla brambůrky, koblížky, večer třeba snědla 5 rohlíků s nutellou, polovinu pizzy a tak dále.

    A mimochodem. Máš úžasnou postavu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji, jsem opravdu ráda, že se Ti mé články líbí!:) A těší mě i vědomí, že v tom nejsem sama. Za podporu rodiny jsem také vděčná, občas sice mají námitky, ale víceméně to respektují. Horší je to právě s kamarády. Hodně lidí odsoudí jen kvůli tomu, že se člověk nějakým způsobem liší, to se netýká jen jídla, ale mnoha dalších věcí. Hlavní ovšem je to, co jsi napsala-cítit se dobře a dělat, co Tě baví!:)

      Vymazat
  17. Úžasný článek, jeden z nejlepších :) naprosto s tebou souhlasím, taky mívám dny, kdy přemýšlím, proč to dělám, stejně nikdy nebudu mít nikdy tak úžasnou postavu, například jako ty :) ale když se podívám na mou motivační nástěnku, hned vím proč! Baví mě to, a jsem tak šťastná. Motivace je strašně důležitá, bez ní bych ještě seděla na gauči s koblihou v ruce :) jsi úžasná, ty jsi taky jedna z mých "motivací" nebo jak to mám říct :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji, jsem ráda, že se líbí a je fajn cítit takovou podporu! Opravdu si toho vážím a nikdy by mě nenapadlo, že bych pro někoho mohla být motivací! Hlavní je vydržet a vědět, že to člověk dělá pro sebe a být spokojený. Drž se a přeji hodně úspěchů!:))

      Vymazat
  18. Já tě podporuju! ♥ Jsi úžasná, bojuješ, jsi silná, jsi svá! A postavičku máš nádhernou :) A pokud jsi v ní spokojená, tak pak - co je komu do toho? :))
    Ale chápu, taky jsem se s tím setkala, hlavně na začátku. Doma si z toho nic nedělali, brali to jako další můj pokus zhubnout (a vzhledem k tomu, že těch milion předchozích nevyšlo, asi nikdo nevěřil tomu, že teď to vyjde), kamarádi na mě čuměli jak na debila, že odpoledne vytáhnu prostě celou papriku a chroupu na přednášce svou svačinku. Měli mě za dementa. Tedy, od některých holek mi to občas spíše přišlo, že se mě snaží přesvědčit, že je to hrozně hloupé, protože se bály, že budu vypadat lépe než ony (ano, opravdu, takové slečny v dnešní době jsou.)

    Teď je všechno ale jinak. Tedy, ty slečny mi hrozně závidí. Doma mě podporují, ikdyž občas nevěřícně kroutí hlavou, s čím jsem to zase přišla (jako třeba teď, že nejím pšenici :D no čuměli na mě jak na blba :D ). Ale kamarádi mě za to dost uznávají, chápou to, respektujou. Už jsou pryč ty doby, kdy mě tahali na pivo, smáli se mi, že si dávám v hospodě džus a podobně. Chápou to, respektujou to, obdivujou mě. Koukají na mě úplně jinak. Vidí, že mi to prospívá, že prostě kvetu a že jsem šťastná. Vypadám lépe, vyzařuje to ze mě a cítím se skvěle. Moje sebevědomí stouplo a to změnilo celkově přístup lidí ke mně - někteří se mě začali bát a straní se mně (ale to jsou přesně ti, co si stavěli na tom, že jsem ta horší), ostatní lidé mě začali bát mnohem lépe, protože už ve mně prostě něco vidí. A o tom, že se začali kluci otáčet ani nemluvě :D

    Takže ať si říká kdo chce. I přesto, že má taťka kolikrát hloupé poznámky a občas začneme diskutovat o jídle tak, že se to zvrhne v jakousi výměnu názorů, tak vím, že mě podporuje. I přesto, že se mi občas kamarádi smějou, že su králík a chroupu si mrkev, tak vím, že mě obdivují. A hlavně, jsem na sebe hrozně pyšná a baví mě to. A proto si jdu dále za svým!
    Věřím, že ty také! :)

    Fuu, tak to jsem se zase rozepsala :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jsi nejlepší, mockrát děkuji za tak milý komentář! :* :) Vždycky mám hroznou radost, když se někdo takhle rozepíše k danému tématu!

      Je úžasné, jak jsi se s tím poprala,šla sis za svým cílem a změna je neskutečná, však jsem Ti to už psala. A je krásné, jak se karta obrátila a ti, co Tě dříve možná odsuzovali a nevěřili tomu, že něco dokážeš, se teď nestačí divit a dokonce se ptají, jak jsi to dokázala :) Hlavně je na Toěb vážně poznat, jak jsi spokojená a šťastná, vyzařuje z Tebe taková síla a energie, že musíš nabíjet široké okolí:D Je vidět, že jsi si čím dál tím jistější sama sebou a to asi také hraje velkou roli, protože pak tak působíš i na ostatní.
      Přeji hodně úspěchů do budoucna, jsem přesvědčená, že zvládneš všechno, do čeho se pustíš!:)

      Vymazat
  19. Článek na téma demotivace je vlastně docela motivující :D

    A jinak, děkuji za komentář, kniha je opravdu povedená, jsem asi v půlce a je bezchybná, Samantha píše úžasně. :) Brzy písnu recenzi :). A co rozhovoru týče, ano, vyjadřuje se moc hezky, její styl a osobnost se hodně promítá do knihy :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha, to jsem ráda, jestli takhle působí! :D

      Vymazat
  20. Mám ten samý problém s mamkou, sem tam mi prostě v obchodě něco koupí, co bych si sama nekoupila a nebo si koupí pro sebe - a je normální, že na to člověk prostě dostane chuť. Je docela těžký žít v domácnosti, kde jsou dejte tomu 4 osoby a jen jedna se snaží jíst zdravě. Až budu bydlet sama (s přítelem), rozhodně to bude mnohem jednodušší. Samozřejmě, že je to jen a jen o vůli. Ale jsme přece jen lidi. Tím nemyslím, že se v jídle nějak omezuju, naopak jím jako král. Když čokošku, tak s dobrým složením. Ostatně jakékoliv jídlo. Ale jíst toho kvanta - no zkrátka, všeho moc škodí.

    Andy, myslím si, že drtivá většina narážek pochází od lidí, kteří sami pro sebe nic nedělají a nebo o tom neví dostatek informací. A závist, co si budeme nalhávat, je silným zdrojem nenávistných a zahořklých narážek.

    Piješ protein? Hned jsi sypač a sypeš (steroidy).
    Fuj, proč si místo těch chemikálií nedáš raději přírodní zdroj proteinu?
    Máš moc svalů.
    Nepřeháníš to s tím cvičením trochu?
    Stejně nikdy nebudeš hubená.
    Zhubla jsi akorát tak prsa, to je škoda, ne?

    --> Toto všechno slýchávám já, nic z toho není pravda. Naučila jsem se, že praví přátelé Tě podpoří a ti ostatní? Nemá cenu jim něco vysvětlovat.

    Nejdřív se Ti smějou a pak se Tě zeptají, jak jsi to udělala. Je to zasloužené, nikdo nám to nedal a museli jsme pro to bojovat a stále bojujeme. Ať si každý dělá co chce, hlavně, že je šťastný.

    Obdivuju Tě!

    E.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je ono. Jasně, člověk to normálně nejí, protože to tělu nedodá nic potřebného, ale pořád tento fakt neznamená, že ono jídlo není dobré, většinou bohužel naopak :D Takže někdy mám pocit, že takto úmyslně dotyčného akorát druhý "trápí". Také jsem na to doma sama, nicméně alespoň občas něco uvařím/upeču, co chutná i ostatním.
      Chce to najít tu rovnováhu a věřím, že když na to budete s přítelem dva, hned to půjde snáz )

      Je super, že k tomu takhle přistupuješ a podobné poznámky si nebereš k srdci. I když je to někdy pěkně těžké, je třeba si stát za svými cíli a rozhodnutími.

      Mockrát děkuji za takový komentář a přeji hodně štěstí a úspěchů do budoucna!

      Vymazat
  21. Jako by jsi psala myšlenky z mý hlavy...naprosto tě chápu, je to neskutečně demotivující! Taky se mi to stává, zejména u rodičů, když poslouchám, že bych měla jíst pořádně, že jsem moc hubená a bla bla bla...moc hubená nejsem, prostě mám jen víc svalů, míň tuku, tak vypadám třeba hubenější, ale váhu mám ok.
    A víš co u nich pomohlo? Prostě je neřešim, ať si řeknou všichni svoje, ale já vim, že zelenina je zdravá, oříšky, vločky, maso, vajíčka a že to co oni jedí je hnus (např. párky s 10% masa..fuj!) a hlavně vim, že když jsem tak skoro před 10lety jedla taky, tak mi líp nebylo, byla jsem nemocnější, smutnější, unavenější, tohle jsem prostě já a můj život a už si ho nikdy nenechám od nikoho vzít. Naštěstí mám toho nejúžasnějšího přítele pod sluncem a on mě chápe a když mám chuť třeba začít míň jíst nebo si nevím rady, on tu pro mě je a pomůže mi.
    Tak se na ně Andulie vykašli, podle mě jen závidí. A my ostatní z tohohle světa vidíme tu dřinu, to odhodlání, a gratulujem ti za každej dřep a klik navíc! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji mockrát za podporu:) Je fajn to vědomí,že člověk není jediný s tímhle názorem a pohledem.
      Je super,že máš podporu přítele:) Mně ten můj (teď už tedy bývalý) také pomohl,někdy stačí se jen mít komu vypovídat( a nebo vyvztekat :D)
      Jen si hezky stůj za tím,co máš ráda a přeji hodně úspěchů a pokroku!:)

      Vymazat
  22. super článek, úplně s tebou souhlasím:D) Já teda nějak příliš necvičím ( v poslední době skoro vůbec -.-), ale tak nějak zdravě jím pořád.Dřív mi vadilo, jak to každej komentoval, dneska je mi to jedno:D Taky slýchávám věty typu: "Nemůžeš se prostě někdy normálně najíst?" a tak:D Ale nějak se tím nezaobírám, protože je to moje rozhodnutí a můj život :) Je fakt, že třeba tomu alkoholu se teda moc nevyhýbám(:D), takže zas za takového "exota" nejsem:D. Jinak naštěstí mám kolem sebe lidi (spíš jen pár lidí) co rádi sportují a občas si dají rádi i zdravé jídlo:D, ale třeba na běhání pravidelně taky žádného parťáka nemám:D

    OdpovědětVymazat
  23. Teda, mám velký problém něco napsat, protože jsem ohromena tvou postavou. Wow. O_o
    Když vidím fotky tvých jídel, vážně nemám pocit, že bys nějak trpěla a byla o něco ochuzená, jak si můžou myslet právě ti, od kterých slýcháš ty řeči. Jíš krásně, pestře, chutně. Umíš si dopřát. Vše v rozumné míře. Takhle to vidím já... Myslím, že jsi si v tomhle už našla své místo a víš, co ti vyhovuje. Že cvičíš, je na tobě vidět, máš krásnou postavu, kterou ti jistě kde kdo (i já) závidí. Hlavně si to drž, jez pořád tak hezky a nehubni ani o gram. :D

    OdpovědětVymazat
  24. Pěkný článek, myslím, že se s určitou demotivací každý někdy setkal.
    Tak například mě dneska děsně demotivovaly kabinky v HaM. V pátek jsem si tam koupila kalhoty (250 no nenech to tam :D) a dnes jsem tam šla s kamarádkou, čekala na ní před kabinkou, pozorovala se v zrcedle, na sobě ty nové kalhoty a najednou jsem zjistila, že mi vůbec nesluší, že mám nějaký velký stehna, to jsem přece nikdy neměla atd...
    A tak jsem si dala potom raděj zmrzlinu! A večer si šla zaběhat. A demotivace byla naštěstí pryč.
    P.S. Ty zrcadla stejně rozšiřujou! :D

    OdpovědětVymazat
  25. Ja by som poslala odkaz respektive dala precitat tento clanok kazdemu co ma nieco proti. Inak mam ta hrozne rada si najmilejsia bloggerka. Nie si namyslena a clanky su skvele keby si mohla pisat aj dva za den... ;)

    OdpovědětVymazat
  26. Skvelý článok Andulinka! :) naozaj si mi písala z duše, týmto si prechádzam každodenne a teraz, keď mám ráno kardio a poobede silový tréning, keď jem len uhorku a ladovy salat, tak to sa este stupnuje... preco ides cvicit? vsak uz si bola, preco nejes uz ani tu ryzu? vsak vcera si ju mala, to akoze pojdes domov o 2 z party lebo musis ist spat? ... a pod... po rokoch som si na to zvykla aj keď to boli stale rovnako, jedine co skutocne pomaha je vybudovat si stit a jednoducho "jednym uchom dnu druhym von" ... vzdy si poviem, ze oni nemaju svoj ciel, ja ten svoj mam a idem si za nim... sice v ich v mysli riadne podkopem, ale je to moja mysel a ak mi to pomoze udrzat sa na spravnej vlne mozem si mysliet co chcem a okom chcem :D nikomu tym neublizim narozdiel on tych, co svoje myslienky bez problemov vypustia a mna tym zrania :)

    OdpovědětVymazat
  27. Super článek:)
    Já teda musím na všechno zaklepat, ale já v tomhle měla fakt štěstí.. doma, kde mám i plnou podporu (teď i v nejezení masa), tak obecně jí zdravě, vždy je to maso a nějaká příloha, máma miluje saláty a cvičí, nevlastní taťka býval trenér fitness..jasně,že občas máme v lednici nějaký prasárničky, ale to si nemusím brát:D v bytě,kde bydlím přes týden se spolubydlící si nakupuju sama a ona se nechává inspirovat.ve škole na gymplu jsem měla kluky kamarády sportovce a holky to brali úplně v klidu:) Babička mi vždycky připraví salát (a kupuje mi pořád suchary, nechápu proč:D), jen děda si rýpnu, že jím jako králík, ale bere to ze srandy..
    Přítel mě taky podporuje, jen mě někdy lákají jeho pizzy atd, ale to si i ráda kousnu:)
    takže děkuju komukoli, kdo tohle zařídil..protože tohle by mě demotivovalo a štvalo určitě strašně:(

    OdpovědětVymazat
  28. ááhasjdh, nesnáším jak lidi čuměj na krabičky a pak ho hlasitě komentujou - a to úplně pokaždý -_-
    stejně tak jako ta spíž čokolád :D nebo když to někdo komentuje tím: ty držíš dietu?! ne prostě nikdo nemůže pochopit, že je to zdravej životní styl :DD
    tak ale hlavně, že tomu kdo to dělá to vyhovuje a to co si myslej ostatní jde stranou :D

    OdpovědětVymazat
  29. Souhlasím Jillian je skvělá ;)
    Krásně napsané,naprosto souhlasím se vším. Ty lidí co na mě ve škole, na ulici civí když vidí ,že jím něco zdravého ,že když jdu kolem fast foodu ,že si nic nekoupím, to když si do školy přinesu na svačinu 2 jablka místo bílého rohlíku s máslem a čokoládu, to když nejdu na oběd když je v jídelně šíleně tučné a nezdravé jídlo nebo když nejdu na tříšť nebo pizzu s kamarádama. Prostě to okolí jak se k nám tkhle chová to je občas strašné, člověk by spíž čekal respekt a úctu když se nám podaří shodit pár kilo a centimetrů z obvodu.

    OdpovědětVymazat
  30. Úplně mi mluvíš z duše! Pro svoje okolí jsem vždycky jen moc tlustá, a pak zas moc hubená. Nedokáží pochopit, že jíst zdravě mě baví a chutná mi to, že nedržím žádnou dietu. (Proto ve škole vymýšlím strategické načasování, kdy je dobré sníst můj oběd/svačinu bez žádných udivených pohledů a následného vysvětlování, co že to tam mám a proč jím tam zdravě.) Jím bez omezení, takže v klidu spořádám najednou tabulku čokolády a jiné prasárničky, ale také se to snažím kompenzovat jinými věcmi. Přestala jsem se už zajímat za tu dobu o názory a kritiky druhých, protože to mě akorát sráželo dolů a byla jsem smutná. Takhle jsem mnohem šťastnější, a díky své minulosti jsem tam kde jsem, a za to jsem moc ráda. Já také nikoho nekritizuju za vysedávání u televize a za pojídání mekáče.

    OdpovědětVymazat
  31. Dokonalý článek :) Já naštěstí nijak demotivovaná nejsem, jelikož rodina mě v životním stylu podporuje, mamka se dokonce naučila už před nějakým časem vařit zdravě :) I lidi z vesnice berou jako samozřejmost to, že chodím pravidelně běhat a zdálky se už na mě smějí. Ve škole se sice někdo občas diví, že běhám nebo že jásám, když v tělocviku posilujeme, ale troufám si říct, že je to spíš obdivem a závistí. Mamka má sice někdy připomínky, že cvičím moc, ale většinou jí dám za pravdu. Je to spíš tak, že okolí si na mě už za ty čtyři roky, co jím zdravě a sportuju, zvyklo a berou to jako přirozenou součást mě. Na začátku jsem se setkala s nepochopením a zrazováním, ale úspěšně jsem se přes to dostala, a když viděli, že mě prostě nesrazí, přestali se o to pokoušet a místo toho se radši začali ptát, jak to dělám a proč to dělám. Myslím, že hodně záleží na vůli jedince, jestli chce svého vytyčeného cíle dosáhnout, anebo splyne s davem. Já se ale vždycky snažím z davu naopak vybočovat...

    OdpovědětVymazat
  32. K napsani clanku me vetsinou taky neco postouchne a ty jsi tohle tema naprosto vychytala! Uplne presne jsi to napala, bohuzel to takhle je..

    OdpovědětVymazat
  33. Měla jsem taky takové "starostlivce" okolo sebe v praci. Spíš někteří čekali, že to nevydržím. Zpočátku se mě ptali, co jím a cvičím, ale protože odpovědi: přežírám se a vůbec necvičím, se nedočkali, tak se snesla kritika, že teda asi nic nejím, když hubnu. Já jedu jen na sebe a za sebe. Podporu mám jen v rodině u manžela a dětí. Už nikomu nic o svém jídle a sportu nevysvětluju - měla jsem tendence se pořád omlouvat a všem vysvětlovat, že toho vlastně sním víc než oni. Teď, po roce, už je to přestalo bavit. Asi si na můj vzhled zvykli. Pro mě je to ale obrovská motivace k udržení si své váhy a vzhledu těla :)

    OdpovědětVymazat
  34. Jsem ráda, že mám kolem sebe takové lidi, kteří mojí "cestu" respektují a nikdy mi v podstatě neřekli křivého slova (až na dědu, že ovesná kaše je sračka, tak jsem mu řekla, že on si maže sračku na chleba - taveňák a bylo to :D) ať už na jídlo nebo cvičení. Ale samozřejmě bylo tu pár upozornění jíš málo, moc cvičíš, ale měli pravdu. Mám naštěstí rodinu, která to taky trochu podporuje, babička, mamka, sestra, taťka je milionovej :), takže no problem. Cizí lidi ať si říkají co chtějí a spolužáci taky nemají žádný kecy, teda doufám, věřím jim. Jen mě trošku občas štvalo a byla jsem kvůli tomu smutná, že nevypadám na to, že něco dělám, že tak cvičím a jím zdravě, ale to se trochu změnilo, když jsem viděla svoje benefity při tělocviku, že opravdu nějaký kus cesty za sebou mám :)
    Na fotce ti to hrozně moc sluší!

    OdpovědětVymazat
  35. Taky to od lidí někdy slyším, ale snažím se to ignorovat. Důležité je dělat to, co člověka dělá šťastným:) tečka

    OdpovědětVymazat
  36. tak presne tohle posledni tydny prozivam! Musim rict, ze me opravdu hrozne prekvapilo, jak ty negativni reakce v okoli prevazuji, to jsme necekala... Ale mas naprostou pravdu - delame to pro sebe a meli bychom delat to, co nas dela spokojenymi a stastnymi! Ve finale zijeme svuj zivot, ne zivot druhych, ze? Diky za sdileni, ze v tom nejsem sama :)

    OdpovědětVymazat
  37. Ti druzí tě skrytě obdivují, protože sami by to nedokázali a budou tě nutit k tomu, aby ses chovala jako oni ;) To nikdy nedopusť. Tvoji nejbližší by při tobě měli stát a podporovat tě a i když tomu tak není, určitě to nevzdávej :)

    OdpovědětVymazat