pondělí 16. června 2014

Válka uvnitř nás

Zdravím!
Opět po dlouhé době, já vím... nechci se už posté omlouvat, zkrátka jsou teď důležitější věci než blog a mám neustále napilno, ale již se blíží konec roku a ve škole bude podstatně uvolněnější režim, takže mě čekají volná odpoledne. Nyní ale k tématu - dnes trochu vážnějšímu. 




Ve středu jsem opět měla možnost žít kulturně. Tentokrát to ale nebyl zážitek pouze kulturní, nýbrž i velmi silný, emocionální, a vím, že ještě dlouho zůstane živý v mé paměti.
Nevím, zda se mi podaří pomocí virtuálních písmen vyjádřit, co všechno se mi v hlavě odehrávalo a stále odehrává, co vím ale jistě, je fakt, že jsem za tuto zkušenost neskutečně vděčná a jsem ráda, že jsem se mohla stát součástí něčeho takového.




A o co tedy vlastně šlo?

O vernisáž v pražském DOXU, věnovanou tematice 1. a 2. světové války.

Očekávala jsem něco zcela jiného, klasickou – trochu sentimentální výstavu zaměřenou na známé oblasti jako židovská otázka nebo koncentrační tábory. Již při příchodu do prostorné, vzdušné galerie jsem však věděla, že tohle bude naprosto jedinečné.


Celá akce je situovaná do jedné 2. patrové místnosti. A obě patra zanechají v člověku hluboký dojem. 1. patro je zaměřeno na materiál, 2. patro spíš pak na vzpomínky a lidské osudy.

Ve spodní části jsou pro porovnání ukázané barikády z 1. světové války ve formě stovek těžkých pytlů s pískem, které jsou vyskládané do úzké uličky. Je těžké popsat, jak se člověk cítí, když tou uličkou prochází. Ten pocit stísněnosti, zoufalství, nemožnosti úniku, nepatrnosti a pomíjivosti lidského bytí oproti velkému světu…
Naproti tomu stojí speciální betonové kopule 2. světové, ve kterých se ukrývali vojáci, když došlo k ostřelování nebo náhlým útokům. Stojíte nad tou masivní betonovou koulí a představujete si sami sebe, jak se v ní krčíte, s minimálním přístupem kyslíku, potmě, stíněně, bojácně… a čekáte na smrt…





K tomu všemu byl doprovodný text, jehož hlavní myšlenka mě velmi zaujala. Mezi oběma světovými válkami uplynulo cca 20 let, mezitím došlo k poměrně radikálnímu technickému pokroku.
Ale jaký je rozdíl mezi tím, když člověk umírá mezi plátěnými pytli a nebo ve vyztužené betonové konstrukci?
Co bylo hlavním materiálem obou světových válek? Nebyl to ani písek, ani dřevo, ani beton… byl to lidský materiál. A bylo ho potřeba hrůzné množství.

Horní část byla věnována především pamětníkům a jejich rodinám. Portréty, kresby, deníky, krátké citáty, vzpomínky příbuzných, pozůstatky jako roztavené hodinky a tabatěrky.
A tady si člověk uvědomí, že každá z těch rodin má svůj příběh, každý z padlých ho měl. A kolik takových příběhů je? Kolik dramat, tragických osudů, zmařených životů a uplakaných očí zbylo po válce.
Nemůžeme říct, kdo byl důležitý a kdo ne. Ve válce jsou si všichni rovni. Střela do hlavy zabije statkáře, řezníka i vysoce postaveného politika.
Ve válka obyčejní lidé zabíjí obyčejné lidi, navzájem si nic neudělali, ale přesto jdou a usmrtí svého protivníka, aby sami nebyli zabiti.





Zajímavá byla vzpomínka jednoho pamětníka, která zněla přibližně takto: 
Seděl jsem na zemi na místě bojiště, naprosto vyčerpán jsem se opíral o svou pušku, když kolem projížděl jeden z Kozáků. Jel na koni a silně krvácel z ramene. Díval jsem se na něho a on na mě, dva nepřátele, z očí do očí. Ani jeden z nás nesáhl po zbrani. Jen jsme se na sebe dívali.



Mnozí z těch, co přežili a vrátili se domů, již nedošli jakéhosi vnitřního klidu. Věřím, že válka dokáže zcela změnit vnímání světa, priority člověka a pohled na všední skutečnost. Na frontu odjížděl Pepa Novotný, ale vracel se úplně jiný Pepa. Tak jiný, že by ho ani vlastní rodina nepoznala.
Takoví lidé najednou nabyli tolik životních zkušeností, kteří ostatní nenasbírali za desítky let studií na těch nejlepších univerzitách.
Prostí lidé z vesnice psali úžasné romány, básně hodné Francoise Villona.

Největší zásah byla ale velká bílá stěna, které jsem si prvně nevšimla.
A na ní nápis:



V roce 1914 začala Velká válka… a už nikdy neskončila.

V tu chvíli, kdy jsem si tuhle větu přečetla, zůstala jsem stát s otevřenou pusou, hlava mi jela na plné obrátky. Takový ten moment, kdy Vás to trkne, a Vy si řeknete: AHA.
Neuvěřitelné, kolik pravdy se v tomhle výroku skrývá.

Války, rozepře a neshody byly na našem světě již od samého počátku, avšak jako by se to posledních pár desetiletí stále stupňovalo, nabývalo na síle a rozměrech, šířilo jako vlna plná nenávisti. Jako bychom se z historie vůbec nepoučili.
A člověk se jen ptá proč.
A kdy to skončí.
A jestli vůbec někdy.

Hrajeme si na velkou demokracii, ale kde je skutečnost.
Kde se bere ta nenávist? Odkud pramení ta touha po tom zabíjet, vlastnit, mít moc, kontroloval a vládnout? Je to něco zakořeněné hluboko v lidské rase?
Válka totiž nevzniká sama od sebe, vzniká v nás samotných. Všechna zvěrstva konaná ve jménu náboženství, všechny ideologie, které se zvrhly ve fanatické šílenství, pramení z lidského myšlení a jednání.





Těžko říct, jak jsem se cítila, když jsem prostory Doxu opouštěla. Byla jsem rozpolcená a stále jsem, toužím něco udělat, něco změnit, ale zároveň si připadám tak malá a bezmocná.
Jenže každá věc se dá rozložit na menší části – a každá z těch částí má vliv na celkovou podobu a vlastnosti oné věci – na každé jednotce záleží, protože dohromady tvoří celek.

Nehodlám proto rezignovat ani přispívat do celku násilím a zlobou. Chci žít tak, abych neubližovala lidem kolem ani sama sobě.

Vím, že jedna malá Anča nezmění svět, ale může změnit pár maličkostí ve svém životě, které přispějí do celku.
Vím, že jsem jen naivní mladá studentka, ale to neznamená, že musím jen nečinně přihlížet.

Na závěr bych chtěla říct, že jsem nesmírně vděčná za skutečnost, že jsem nezažila válku v plné síle a doufám, že nic podobného nečeká ani mé budoucí děti.
Pokud to ale přeci jen přijde, vím, že se budu snažit udělat maximum pro to, aby bylo zmařeno co nejméně lidských životů.


Budu moc ráda, pokud rozvedete na toto téma diskuzi, zajímal by mě Váš názor a pohled na věc. 

19 komentářů:

  1. Mně je z těchto věcí, co se týkají válek a hlavně 2. světové války, vždycky hrozně slabo. :( Ani nedokážu pořádně popsat ten pocit... Je neskutečné, co se na tom světě dělo a stále děje.

    OdpovědětVymazat
  2. Vždycky se mi z podobných témat podlamují kolena :(...nesnáším války, jsou to pro mě taky strašně nepochopitelné věci, které postihují lidi, kteří s těmi ''počátečními konflikty'' mají úplně nejmíň společného....ach jo :(

    OdpovědětVymazat
  3. Je mi z toho všeho špatně, hlavně z 2. světové. Byla jsem v Osvětimi, viděla film o Arnoštu Lustigovi (který byl jako malý kluk v koncentráku), viděla a slyšela co se v těch koncentrácích dělo, je to něco, co si nejde představit, musí se to zažít, vidět...

    OdpovědětVymazat
  4. Války budou dokud lidi budou toužit po moc a penězích. O ničem jiném to není. Pak to odserou obyčejní lidé. 1. světová musel nastat, jelikož svět se potřeboval nějak rozdělit, bohužel se vše nevyřešilo a tak přišla 2.světová. Upřímně já z války neobvinuji Hitlera, Stalina atd., ale lidi co je bezmyšlenkovitě podporovaly pro svůj vlastní prospěch.

    OdpovědětVymazat
  5. Chápu, že na tebe vernisáž takhle zapůsobila, u mě by to nebylo určitě jinak. A jsme také ráda, že jsem si válku jako takovou sama nezažila. Jak píšeš, že pořád trvá, zamyslela jsem se nad tím a máš pravdu. Nejmenuje se to válka, ale je to vlastně "válka" mezi lidstvem, ve které jde jen o peníze, moc a postavení. Bylo to tak vždycky a asi se to už nezmění. A jedna Anča svět nezmění - přidají se dalších padesát Ančí a hned to bude jiné...

    OdpovědětVymazat
  6. Výstavy, které v člověku vyvolají tak silné dojmy jsou ty nejlepší, a když ke všemu dokáží otevřít oči mnoha lidem, kteří si pak spoustu věcí uvědomí, tak klobouk dolů. Téma války je pro každého určitě citlivé. I když jsme ji nezažili tak jen představy všeho co se dělo, vyvolávají odpor, smutek a nepochopení. Myslím, že si článek napsala skvěle. I ten, kdo výstavu neviděl, mohl prostřednictví tebe mnohé cítit a o spoustě věcí začít přemýšlet.

    OdpovědětVymazat
  7. Tak válka je stará jak lidstvo samo. Vždycky šlo o zvětšení území, lepší zdroje obživy, lepší obranné pozice, velikost celku, víru... Samozřejmě, je i mnoho důvodů, proč udržovat mír.
    Jsem ráda, že v našich zeměpisných šířkách není důvod válčit. Zatím. Máme tu skvělou Evropskou unii, která nám říká, co a jak dělat, a nemáme zde silné politiky. Pokud tedy nedojde k nějakému rapidnímu překabátění se vlád, myšleno ve většině Evropy.
    Když se podíváme na Ukrajinu, na Syrii... všude jsou ty pytle s pískem. A také to podle toho vypadá.
    Válka sama o sobě je špatná, bezpochyby. Ovšem každá mince má dvě strany. Tu útočící, zabírající území, uzurpující si moc... a tu druhou, která si brání zemi i svobodu. Kdyby se lidé nebránili, nebylo by válek. Ale bylo by to tak správné? Nestaly by se pak oběti viníky?

    OdpovědětVymazat
  8. Moc krásně napsaný článek. Nedávno jsme byli se školou na exkurzi v Osvětimi a zanechalo to ve mě podobný pocit...

    OdpovědětVymazat
  9. Myslím, že válka je něco, co si lidé neumí vůbec představit, dokud to opravdu nezažijí. Jsem ráda, že se nám tahle válečná doba vyhnula, i když kdoví, jestli naše doba není ještě daleko horší....Výstava vypadá víc než skvěle!

    OdpovědětVymazat
  10. Já si pamatuju, že jsem v Imperisl war museum v Londýně brečela ... :D říkám si, že lidi, co mocpřemýšlejí (jako já a očividně ty) to mají v životě o mnoho těžší, protože si tak nějak uvědomují, že svět je prostě od základů tak nějak na*ovno :D na jednu stranu "jakzý si to uděláš, takový to máš", ale ludská blbost a "osud" nám s tím stejně pořád bude míchat ^^ a to jsem nezdolný optimista, jinak byvh už dávno následovala Hemingwaye, který to viděl tak nějak podobně (akorát na to neměl sílu xD) moje východisko je taková "uvědomělá ignorance", jak tomu říkám - vědět o těch problémech, mít k nim stanovisko, ale stejně se radovat ze svých pitomých maličkostí a moc si to ostatní nepouštět k tělu :) nesnažit se překopat svět, ale žít s čistým svědomím, že ho aspoň nezhoršuju a trochu se ho snažit vylepšit :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V té uvědomělé ignoraci se vidím. Po přečtení článku jsem nevěděla, jestli si mám připadat hloupě, jako barbar nebo necita.
      Jakákoliv zmínka o 1. nebo 2. válce ve mně vyvolala smutek a další myšlenky o naší budoucnosti. A to je na zbláznění.
      Celkově se na tohle téma nerada bavím (ale téma je to pro mě hodně zajímavé, měla jsem období, kdy jsem četla hlavně válečnou literaturu), asi před tím radši klopím hlavu do písku, protože jinak začnu přemýšlet, jaká muka ti lidé museli prožít a jaké by to bylo, kdyby to potkalo nás. A jaké by to bylo, kdyby vypukla další válka.

      ,,V roce 1914 začala Velká válka… a už nikdy neskončila." tahle krátká větička toho nese hodně. A mně přejel mráz po zádech.

      Vymazat
  11. V doxu jsem byla asi před třemi týdny na výstavě politických plakátu a bylo to moc zajímavý :) obecně mě docela zajímá historie 20. století, tak se na tuhle výstavu asi zajdu podívat :)

    OdpovědětVymazat
  12. na podobnou výstavu se brzy chystám jít, do Ostravy..mě to hrozně fascinuje, války..ne, že by se mi to líbilo, jen se o tom vždycky chci dozvědět co nejvíc..nedokážu si ani představit, jaké to muselo být..trochu z toho naskakuje husí kůže :/

    OdpovědětVymazat
  13. Wow, děkuju. To je prostě takový ten článek, co mi něco dá, jen si rozhodně teď nepročtu ty ostatní. Potřebuju chvilku na zpracování myšlenek.

    Ten výrok o nejdůležitějším materiálu je tak trefný a tak hrozný. Ale to nejhorší - jen ti nejvyšší mají tu touhu zabíjet a touhu po majetku... nás, vojáky... žene pouze pud sebezáchovy. Snaha ochránit sebe, svou rodinu. Nic víc, nic míň. Strašné, k čemu ten strach v člověku vede. Je to tam stejné jako tady - říkáš si "Jsem sama, jedna z mnoho mnoha lidí - sama nic nezměním." myslím si, že stejně tak si každý říkal, že je sám, jeden z mnoha a sám proti svému pánu nic nezmůže...

    Myslím si, že je jedno, jak velkou změnu člověk může udělat, důležité je, že ji chce udělat a že na ni pracuje. To máš tak, použiju trochu blbý příklad, ale asi to na něm půjde myslím si vidět.
    Půjdeš po ulici a v ruce budeš mít obal od bonbonu. Zahodíš ho se slovy "Jeden papírek se ztratí." A tohle stejné si pomyslí dalších 1000 lidí procházejících stejným místem. Jak to místo za chvíli bude vypadat?
    Stejně tak se mohou naakumulovat naše změny. Tvoje jedna změna se ztratí, ale pokud se najde více odvážných, kteří si nebudou říkat, že se to ztratí, pak za chvíli máme obrovskou změnu! A to je něco, nad čím stojí za to přemýšlet.
    Když už nic, žijme tak, abychom umírali spokojení s tím, co jsme pro sebe, svou rodinu a svět udělali. Každá maličkost se počítá! Vždyť - život je složen z maličkostí.

    Ještě jednou, díky za článek.

    OdpovědětVymazat
  14. Napsala jsi to skvěle .. Ve mně taky každá zmínka o světových válkách zanechává podobné pocity .. Nakonec se ještě cítím provinile, že si žiju naprosto v pohodlí a hrůzy, kterými si ti lidé museli projít, si zdaleka neumím ani představit .. Taky si vždycky v konečném výsledku řeknu, že vlastně nemám, čím bych pomohla, když nás je na světě několik miliard a jeden člověk, který má plné zuby toho, co se kolem děje, že nic nezmění. Ale když každý člověk z těch několika miliard začne u sebe, tak už se s tím dá něco udělat .. :)) To bych ale chtěla moc, o mé naivitě zase jindy .. :D Ale naprosto rozumím tvým pocitům a asi bych se cítila úplně stejně. A jak se tak znám, určitě by mi nějaká ta slza na výstavě ukápla ..

    gettingfit.blog.cz

    OdpovědětVymazat
  15. Byla jsem v Osvětimi... a dodnes vidím ty zaryté nehty a nápisy na zdech, pryčny, díry v betonu jako záchody, hromady a hromady vlasů, bot, kočárků a panenek. Tenkrát jsem fotila, i když se to nesmělo. Bohužel fotky skončily nevím kde. Pokud budu mít možnost, pojedu znovu. Sice jsem z toho asi měsíc nespala, nicméně takové skutečnosti je třeba si připomínat a vážit si života.

    OdpovědětVymazat
  16. Dobry clanok ako vzdy. Podobny emocionalny zazitok som mala po navsteve polskeho koncentracneho tabora osviencim. Poviem ti, ist tadial, strach a hroza! vsetko co nam sprievdca hovoril som si predstavovala, napr. ked sa zene narodilo tam dieta ttak jej ho pred ocami hadzali o stenu, vacsinou tie zeny isli potom na droty= spachali samovrazdu na elektrickych drotoch, .... ludia vedia byt horsie ako zvery ! ... sprievodca povodom poliak po kazdom svojom vystupe povedal len = ano toto bol clovek schopny urobit inemu cloveku .... ludske duse nie su zle, len lahko ovplyvnitelne, nasledne slepo veria ze konaju vo vyssie dobro, no opak je pravdou

    OdpovědětVymazat
  17. To je vážně síla. Krásně pojatá výstava.

    OdpovědětVymazat
  18. Jsem moc ráda, že jsi tenhle článek napsala. Mám z něj sice husí kůži, protože válka byla neskutečné zvěrstvo a bohužel ta hrozná doba není tak daleko, jak bychom si asi všichni přáli, ale je dobře, že jsi tady tohle téma otevřela. Každý si může popřemýšlet a třeba si i uvědomit, jak křehký je život a jak důležité je prožívat každý den naplno - dneska, teď. Protože zítřek je vždycky nejistý.
    Děkuju Ti, Vivi.

    OdpovědětVymazat