pátek 31. října 2014

PPP: Z extrému do extrému

Znovu ahoj!

(Zase po ostudné době, ale to víte - maturita, maturita, vysoká, budoucí práce, děti, rodina, zabezpečení, peníze... a tak)

Předem se omlouvám, dnešní článek může být poněkud krkolomný. Zjistila jsem, že i psaní blogu je aktivita, která je třeba neustále trénovat, jakmile vypadnete ze cviku, najednou zjistíte, že se neumíte vyjádřit a píšete jako barbar.

Dlouho dobu jsem se v žádném článku nezaměřila na problematiku PPP, která se, mám pocit, v posledních letech až nepěkně rozšířila, a je tedy velmi aktuální.
Konkrétně mi už nějaký ten čas leží na srdci jedna myšlenka: Jak snadné je přejít z jednoho extrému do druhého.

A co tím extrémem myslím? V podstatě jakýkoliv přechod z PPP (ať už se jedná o anorexii nebo bulimii) k jiné věci, ke které se člověk příliš upne. 

Řekla bych, že nejběžnější je velmi známý přechod od anorexie k fitness. (Aneb hashtag na instagramu #fromsicknesstofitness).
Na tom přeci není nic špatného, když se člověk stará o své zdraví, sportuje a jí správně, no ne?
Samozřejmě, že ne, pokud to ovšem nepřežene. Opět. 

Především lidé, kteří si prošli anorexií, mají vysoké sklony k perfekcionalismu. Ať už se jedná o výsledky ve škole, v práci a nebo na vlastním vzhledu. Proto je pro ně velmi jednoduché sklouznout do víru posiloven, svalů, proteinů a činek. Najednou je to zcela pohltí a začnou toužit po dokonale vyrýsované a vysportované postavě, ideálně s minimem tuku, chtějí po sobě až nadlidské výkony, zvedat co nejvyšší váhy...

A kam se poděla ta zdravá míra? 



středa 15. října 2014

Udělám to někdy potom, třeba zítra...


…a nebo taky ne.
Ono to počká, ono se to nějak zvládne, ono se to udělá.
A proč to dělat dnes, když to můžu odložit na zítra?



Odkládání povinností – známe to všichni. A všichni to děláme (ne vážně, pokud se najde někdo, kdo dělá povinnosti zásadně v tu dobu, kdy má, tak má u mě kotel arašídového máslíčka).
A děláme to, přestože moc dobře víme, že tím ničeho nedosáhneme. Přestože tušíme, že pak se z toho pravděpodobně zblázníme. Jenže je zkrátka jednoduší si dneska hodit nohy nahoru a pustit si seriál a až zítra ve stresu pobíhat po bytě, hystericky si rvát vlasy a nadávat si Že já blbá to neudělala včera.“



Umět si efektivně rozložit čas je dovednost, kterou bych vážně chtěla mít. Pakliže dovedeme splnit povinnosti včas, v ještě lepším případě s předstihem, uleví se nám nejen fyzicky, ale především psychicky. Teď nemluvím jen o zbavení se zátěže v podobě pomyslného balvanu sedícím na našem srdci, ale také o onom pocitu překonání sám sebe, vlastní lenosti a pohodlnosti. Ten pocit je k nezaplacení.
O to víc, pokud jde o činnost, do které se nám opravdu nechce.

Často se ptám (a googlím na internetu), jak se sakra donutit do včasného plnění úkolů a jak obelstít vlastní línou mysl. Motivačních článků je hodně, lze v nich nalézt všemožné rady a způsoby, jak se efektivně učit, jak být produktivní a jak neztrácet víru, když se v plnění úkolů nedaří.
Nevím, jak u Vás, ale u mě vnitřní motivace tak úplně nefunguje. (Spíš vůbec). Jasně, jsem hrozně chytrá a zodpovědná, všechno si parádně odůvodním, najdu tisíce způsobů, jak daný úkol vykonat dobře a hned…

Ale praktická část už většinou decentně pokulhává.



Zkrátka zůstanu u přemýšlení nad tím, jak všechny ty povinnosti splním s předstihem. A přemýšlím nad tím i když už mám měsíční zpoždění (viz. mé odpovídání na maily).

Jediné, co na mě někdy funguje, je metoda odměny a trestu. Zkrátka nad sebou musím mrskat takovým pomyslným bičem. A řeknu si, že pokud daný úkol splním dnes, dám si potom něco dobrého a nebo si o víkendu koupím něco na sebe. (Pokud budu tento styl přípravy praktikovat neustále, asi ze mě bude kulička na mizině.)
Abych si ještě dostatečně pojistila, že před tím zase elegantně neupláchnu a neskončím u Family Guye, musím uplatnit velmi drastické metody jako – vypnout počítač, wi-fi na mobilu a říct si, že se na internet podívám až po práci, schovat čokoládu a někdy dokonce odstranit rotoped, protože v krizových situací jako nutnost studia matematiky se ráda uchyluji i k hodinovému cvičení navíc. (Protože ujet kombinatorice je geniální nápad!).

Když je vše připraveno a pojištěno, konečně zasedám k úkolu a začínám ho plnit. No a vida, ono to vlastně není tak složité. A najednou je hotovo. A ani to netrvalo tak dlouho. A já si můžu dát pomyslného placáka (a tu čokoládu, na doplnění energie, kterou mozek spotřeboval, žejo). A najednou se cítím daleko uvolněněji, mám dobrý pocit sama ze sebe, vzrostlo mi sebevědomí a teď už zvládnu cokoliv, co se mi postaví do cesty! (přehnaná reakce po uklizení pokoje? NEMYSLÍM SI!).

Toto se samozřejmě netýká pouze studia, úklidu či jiné práce, ale také sportu. Pokud chcete dosáhnout kýžených výsledků, nejlepší doba, kdy začít, je teď. Hned. Je totiž hrozně pohodlné odsunout to na pondělí, protože je to přeci začátek týdne...jenže v pondělí to přesunete na 1. v měsíci, protože to se bude začínat líp... a pak je tu nový rok a ono předsevzetí je stejně chatrné jako loni. 



V tu chvíli, kdy se donutíte a zjistíte, že to vlastně tolik nebolelo, je důležité si ihned stanovit další cíl, neusnout na vavřínech a neupadnout zpět do své pohodlnosti. Pakliže to uděláte, bude Vás totiž čekat ono sebepřemlouvání znovu a znovu…
Zkuste tedy setrvat v onom nastartovaném módu. Protože jednou to stejně udělat musíte.

Oblíbená argumentace na toto téma je například: Lépe se mi pracuje pod tlakem, nejproduktivnější jsem večer, ráno moudřejší večera a tak dále. Jasně, mnoha lidem se lépe pracuje, pakliže jim takzvaně hoří koudel za prdelí, ale pořád se nedostávají do situací, které by jim byly vyloženě příjemné. Stresu máme v životě už tak až až, tak proč si neulehčit a naopak si další stres přidávat?

(Tento článek jsem napsala přemýšlíc nad tím, jak bych měla pokročit s maturitními otázkami.
No co, začnu zítra.)

A co Vy? Dokážete se donutit a plnit povinnosti průběžně? Nebo preferujete systém odkládání „Do nekonečna a ještě dál“ (Buzz Rakeťák, 1995)


---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dodatek: Po blogu a hlavně po Vás všech se mi začalo stýskat víc, než jsem si kdy myslela, že by mohlo... A proto jsem se rozhodla, že maturita sice bude na prvním místě, nicméně každý čtvrtek (=jediný volný den) a případně o víkendu se budu snažit sepsat nějaký článek, ať to tu nezeje prázdnotou a ať má hlava není přeplněná všemi těmi hrozně důležitými poznatky, o které se chci podělit (:D). Vaše články jsem stíhala pročítat pravidelně, třeba při přesunech po Praze, takže o Vás vím všechno (Andulka-stalker se zase provařila)!