pátek 31. října 2014

PPP: Z extrému do extrému

Znovu ahoj!

(Zase po ostudné době, ale to víte - maturita, maturita, vysoká, budoucí práce, děti, rodina, zabezpečení, peníze... a tak)

Předem se omlouvám, dnešní článek může být poněkud krkolomný. Zjistila jsem, že i psaní blogu je aktivita, která je třeba neustále trénovat, jakmile vypadnete ze cviku, najednou zjistíte, že se neumíte vyjádřit a píšete jako barbar.

Dlouho dobu jsem se v žádném článku nezaměřila na problematiku PPP, která se, mám pocit, v posledních letech až nepěkně rozšířila, a je tedy velmi aktuální.
Konkrétně mi už nějaký ten čas leží na srdci jedna myšlenka: Jak snadné je přejít z jednoho extrému do druhého.

A co tím extrémem myslím? V podstatě jakýkoliv přechod z PPP (ať už se jedná o anorexii nebo bulimii) k jiné věci, ke které se člověk příliš upne. 

Řekla bych, že nejběžnější je velmi známý přechod od anorexie k fitness. (Aneb hashtag na instagramu #fromsicknesstofitness).
Na tom přeci není nic špatného, když se člověk stará o své zdraví, sportuje a jí správně, no ne?
Samozřejmě, že ne, pokud to ovšem nepřežene. Opět. 

Především lidé, kteří si prošli anorexií, mají vysoké sklony k perfekcionalismu. Ať už se jedná o výsledky ve škole, v práci a nebo na vlastním vzhledu. Proto je pro ně velmi jednoduché sklouznout do víru posiloven, svalů, proteinů a činek. Najednou je to zcela pohltí a začnou toužit po dokonale vyrýsované a vysportované postavě, ideálně s minimem tuku, chtějí po sobě až nadlidské výkony, zvedat co nejvyšší váhy...

A kam se poděla ta zdravá míra? 





Bohužel (a to může být jen můj úhel pohledu) se mi toto jeví jako další extrém. Jaký je totiž rozdíl mezi vyhublostí a totálním osvalením s minimem tuku (které pro ženy vážně dlouhodobě zdravé není)? Jaký je rozdíl mezi počítáním kalorií z každého jablka a snahou jíst co nejméně oproti zběsilému počítání makroživin a snahou jíst co nejvíc clean? Jistě, že je to méně nebezpečná varianta a samozřejmě zdravější varianta....
Tak či tak je to ale posedlost vlastním tělem. 




Samozřejmě teď nemluvím o profesionálních závodnících pod dohledem profesionálních trenérů, to je zase jiný příběh. 

Jakmile člověk jednou prodělá PPP, měl by se spíš zaměřit na způsoby, jak se naučit přijímat vlastní tělo v jeho přirozené podobě, jak mít rád sám sebe. Ne se trestat za nedokonalosti a hnát se za "vysněnou" či "perfektní" postavou. 
Nestát hodiny u zrcadla a pozorovat, jestli má víc svalů a jestli mu náhodou nepřibyl nějaký ten tuk. Namísto toho by se měl pochválit, že všechno zvládl, radovat se z každého dne, usmát se na sebe a říct si onu magickou formuli: Mám se rád.

Protože si to přeci sakra zaslouží! 

A zaslouží si to i tělo takového člověka. Po všech útrapách, strádání, hladovění, úmorném cvičení či zvracení je načase mu dát dostatek živin i lásky. Dostatek klidu a odpočinku. Tělo totiž máme všichni jen jedno a je třeba se o něj starat. Ke správné péči jistojistě patří i správná strava a sport, ale všeho s mírou.
S PPP souvisí nenávist k vlastnímu tělu, která se může projevit i nedostatkem péče o vlasy, kůži, nehty, celkové zanedbávání sám sebe. Je načase napravit i tohle. Hezky se namalovat, učesat, udělat si peeling, namazat se krémem. Pohladit se, trochu se hýčkat.

(Cenzurovaná vsuvka: Četla jsem i jeden krásný článek o zvláštním způsobu doléčování po PPP a přijímání sám sebe - konkrétně sebeláskou - neboli sebeuspokojováním. Zkrátka naprosto přirozený způsob, jak poznat svoje tělo a naučit se ho mít rád. Rozhodně to bylo čtení zajímavé :))


Takový přechod do dalšího extrému se ale netýká pouze fitness a posedlosti vlastním tělem. Existují i případy, kdy se lidé po PPP začali zanedbávat, přestali se úplně hýbat a začali se stravovat absolutně neracionálně. Neříkám, že je nutné se pořád 100% držet a vyvarovat se všeho ,,nezdravého jídla", to vůbec, ale je dobré zachovat si zdravý rozum a reálný pohled na to, co je v míře a co už je moc. 
Když už jste jednou ušli hubnoucí cestu a dosáhli jste určitých (byť přehnaných) výsledků, proč se na to vybodnout úplně, svalit se na gauč a cpát se chipsy? Tohle totiž rozhodně není varianta, kterou si tělo zaslouží. Je to pro něj další špatný výkyv, akorát opačným směrem než předtím. I sport patří ke zdravému životu, každý chce být schopný vyjít schody bez srdeční příhody a uběhnout nějaký ten kilometr bez toho, aby vykašlal plíce. Je třeba nezapomínat, že obezita také zabijí. 




Co jsem tímhle celým článkem vlastně chtěla říct?
Asi v podstatě jen to, že ti, co si zakusili natolik těžkou zkoušku, jako je PPP, si zaslouží jen to nejlepší. Pro sebe, pro své tělo, ale i pro svou hlavu. Měli by si dopřát lásku, klid, sebeuznání, dělat, co je baví, trávit čas s lidmi, kteří mají rádi. A ne setrvávat v posedlosti svým tělem a v kritickém vnímání sám sebe.

Budu moc ráda, pokud se na toto téma rozepíšete v komentářích :)

24 komentářů:

  1. Přečteno jedním dechem, tento článek sedl jako pr... na hrnec! Bohužel toto jde vidět i u hodně blogerek..podle mě člověk, který přejde k tomuto, ale i např k nějakému jinému přílišně se omezujícímu stravovacímu stylu (veganství, raw,..), není vyléčený..Pořád je to, jak jsi psala, posedlost vlastním tělem, přehnaná a "nezdravá" pozornost věnovaná jídlu..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda,že to někdo vnímá stejně. K sepsání článku mě právě vedlo dlouhodobé Pozorování i v blogovem světě...
      Ideální je zkrátka objevit tu rozumnou hranici:)

      Vymazat
  2. Snad se vším souhlasím, opravdu to šílenství do fitness, kdy spousta holek napodobuje fitnessky a tak je hrozná. Život není jen o tom mít nízký procento tuku a sixpack a podle mě toho budou jednou litovat, třeba až za deset, dvacet let. Jelikož se to prostě nějak musí projevit jak fyzicky tak psychicky ta jejich touha po dokonalosti. Jinak moc nesouhlasím s tím, že by se PPP nějak rozmohlo až ted, jenom se o tom více mluví a pomalu každá ženská která vyzkouší nějakou šílenou dietu na delší dobu má PPP.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak,jako kdyby nemyslely do budoucna,že třeba jednou budou chtít mít děti a nebude to možné. Plus teď každá druhá chce byt bikinka.
      A možná máš pravdu,je fakt,že dneska se mluví otevřeněji o všem. A asi jsem k tomu i vnimavejsi.)

      Vymazat
  3. Článek určitě velmi přínosný. Sama jsem si založila blog s cílem ukázat dívkám této doby, jak se zdravé může lehce přehoupnout v nezdravé, ani nebudou vědět jak. Sama jsem si tím prošla, momentálně procházím léčbou a co třeba mně hrozně pomáhá, je psát si deník, kde se každý den chválím za to, jak jsem nepočítala, co jsem snědla, a jak jsem snědla nezdravou buchtu po obědě a rovnou několik kousků. Trestání za "zhřešení" jsem vyměnila za pochvalu. Je to boj každičký den, obzvlášť když vím naprosto přesně, v čem je kolik sacharidů, tuků a kalorií. Kdysi jsem ti psala email, na který si mi odpověděla moc krásně a i tím mi hodně pomohla. Tvé články mám moc ráda, dobře se čtou a nepodléhají nejrůznějším bláznivým "trendům" této doby. Přesně jak jsi řekla, chtít perfektně vyrýsované tělo je stejně nezdravé, jako chtít být hrozně moc hubená, a ne že ne. Stále více a více záleží v této době na vzhledu a všichni dávají za vinu věci, co se jim dějí, svému vzhledu.

    http://roxyshealthyland.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že článek shledáváš nějakým způsobem obohacujícím. Bohužel, ta hranice mezi zdravým životním stylem a extrémem je až strašidelně tenká, je určitě dobře, když se o tom mluví a třeba upozorní prostřednictvím internetu.
      Mrzí mě, že si tím také procházíš, ale pevně věřím, že se všechno obrátí, vypadá to, že jsi na dobré cestě. Pochvala je skvělou motivací - a když člověka nikdo nepochválí, musí to holt udělat sám :) Neskutečně mě těší, jestli Ti email alespoň trochu pomohl, od toho tu jsem! Tak moc držím palce v léčbě, ať je jen a jen lépe!
      Ohledně trendů...je třeba to brát trochu s nadhledem, každá doba má svoje a vím moc dobře, za za chvíli zase přijde něco jiného, tak je zbytečné bláznit a měnit starou dobrou klasiku :)

      Vymazat
  4. Táto myšlienka mi chodí po rozume už niekoľko mesiacov a kedže som si prešla anorexiou asi pred 10 rokmi, mám na to rovnaký pohľad ako ty. Sociálne siete to podľa mňa ešte viac umocňujú a podporujú. Vidím to na sebe, že aj keď už som vyliečená, posledné mesiace sa aj ja niekedy zarazím a porovnávam sa s ostatnými, že fúha, tiež by som možno mala menej jesť a pridať na cvičení, ale chvalabohu po pár sekundách si uvedomím o čom je život a čo som všetko musela urobť preto aby som tu dnes bola :)
    Je to veľmi smutná situácia aj keď väčšina ľudí je presvedčená, že robia len to najlepšie čo môžu pre seba a svoje telo..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš naprostou pravdu, co se sociálních sítí týče - na jednu stranu je skvělé, že se můžeme o různé poznatky podílet s celým světem, ale na druhou stranu to mže být až pohlcující a nebezpečné. Zrovna na instagramu je to vidět ukázkově - fotky fitness modelek na každém druhém profilu s popisky: ,,my biggest motivation". Místo toho, aby jejich motivace bylo zdravé tělo spokojený život. Žijeme ve světě neustálého porovnávání se s ostatními a to nepřináší bohužel nic jiného, než stres a znovu stres.

      Vymazat
  5. Achjo, smazal se mi komentář! grrr...
    U mě se sřídají období záchvatového přejídání s obdobím počítání a přemrštěné snahy v jídle a cvičení. Připadám si už jako magor. Dokonce jsem se v tom svém šílenství přihlásila na kurz fitness instruktora a teď v půlce zjišťuji, že se mi to všechno pěkně zprotivilo a já to fakt začínám nesnášet. Vím, že si za to můžu sama. Mám olajkované kdejaké fitness motivační stránky, bikiny a trenérky na FB a instagramu, youtubu atd... Teď si teprve uvědomuji jak moc mi to leze na mozek a jak moc mi to krade mládí a běžný život. Pořád v mírné panice řeším co budu mít k jídlu za hodinu, zítra...a co si sakra počnu až někam pojedu s přítelem na výlet...:-( Chtěla bych žít někde v tom středu, najít rovnováhu a být úplně normální holka, co si jde občas zasportovat rekreačně , jídlo má na háku a přiměřeném množství a složení. Nejlépe restartovat mozek a odstranit z něj všechno to současné proteinové svalnaté šílenství s minimem tuku na těle. Nechala bych si jen ty zdravé návyky - přiměřeně přirozeného pohybu, dostatek zeleniny a ovoce a neřešit občasnou koblihu k snídani. Bohužel moje okolí (rodina, přítel) si myslí, že tím žiju a je to můj sen v tomhle oboru pracovat a absolutně netuší co se mi 24 hodin honí hlavou. Čekají, že za chvíli přijdu šťastná s certifikátem. Zkrátka se nechávám už tak minimálně 5 let strhnout do víru zdravé výživy a fitness a vymklo se mi to z rukou tak, že se mi myšlenky netočí kolem ničeho jiného a to už asi porucha bude...stále si ale nechci přiznat, že je to na psychouše i když je mi často kvůli tomu všemu do pláče :-/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To znám a nesnáším! O to víc si cením, že jsi měla nervy ho sepsat znovu, děkuji! :D
      K tomu co jsi napsala: Je vidět, že padáš z extrému do extrému a myslím, že by sis rozhodně zasloužila oddych, klid, pokoj od všechno fitness, jen tak se svalit na gauč s přítelem a nic neřešit. Naprosto vím, co myslíš tím, že toho máš víc než dost a jako by se ti to zprotivilo - takhle jsem to jedno období měla se cvičením. Jakmile se do toho totiž člověk příliš ponoří, začne mu pravděpodobně utíkat svět kolem. Zároveň se z toho kolotoče ale bojí vystoupit, protože má zažité určité postupy, rutiny, bojí se, že se to projeví na postavě...a tím pádem je vlastně pořád nervózní, napjatý a nespokojený.
      Pevně však věřím, že si jednou k té rovnováze dojdeš, zkus to postupně - když se TI nebude chtít cvičit, vykašli se na to, za nějaký koláč či koblihu k snídani se netrestej ani si to nevyčítej, naopak si řekni, že je to přeci úplně normální. Možná by se hodila i celková očista - na chvíli vypnout mobil, na fb nelézt, neprohlížet fitness stránky, obklopit se milujícími lidmi, kamarády, rodinou...užívat si zkrátka všeho, co život nabízí :) Držím palce!

      Vymazat
  6. Naprosto s tebou souhlasím, s každou větou. A myslím, že v "blogovém světě" si všímáme stejných věcí.
    Jak jsem psala nedávno v jednom článku, kolikrát mám ze čtení některých fitness blogů spíš smíšené pocity až špatnou náladu, tím, co to "vyzařuje" a radši už pak takové články ani číst nechci.
    Pokud se někdo léčí z anorexie a přejde k tomu, že přesně váží každý gram a všechno přesně počítá a je zaměřený jen a jen na svou postavu a sportovní výkon, ve skutečnosti vyléčený zdaleka není, jen je to jiná "verze".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že to vnímáme stejně. Ono si toho v blogovém světě snad ani nejde nevšimnout, přijde mi to téměř do očí bijící, spoustu bloggerek se snadno nechá ovlivnit a už se leccos šíří jako vlna. Nic proti nikomu - však je každý svého štěstí strůjcem, jen mě to vlastně mrzí..
      Poslední věta je neskutečně pravdivá - prostě jiná verze posedlosti,ale ve své podstatě stále stejný problém.

      Vymazat
  7. Taky mi často připadá, že to všichni až moc hrotí..občas si až připadám divná, že nechodím do posilovny (raději vyrážím někam na hory :-)),nedržím žádné vlny, klidně si dám na večeři koprovku s bramborama a jako zákusek ještě ("nezdravou") buchtu. A takto jsem prostě spokojená, nejsem žádná fitnesska, tak co :-) Ráda cvičím a jím zdravě, ale proč to přehánět... :-) A takto si aspoň víc užívám život :-)
    Taky si myslím, že když někdo přejde z anorexie do fitness s tím, že to až přehnaně řeší, není zcela v pořádku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím říct, že se mi právě hrozně líbí Tvůj přístup, jak sis to po hubnutí hezky srovnala a ne že bys to přehnala :) Sluší Ti to, evidentně žiješ spokojeně a nestresuješ se, tak to má být! :)

      Vymazat
  8. Souhlasím a přiznávám, že mi článek připomíná sebe. Anorexii jsem sice nikdy neměla potvrzenou, ale nějaké kořeny tam budou. A šílenství do fitness a honba za dokonalým tělem, každý kdo mě zná asi ví :D snažím se nad to povznést, ale bude to dlouháá doba :(
    Žádná závislost není dobrá a chci se ji zbavit, ale zároveň u fitness a zdravého jídla zůstat, jen v trochu rozumnější míře. Vyjít si s kámoškama na párty nebo dát oběd s přítelem v normální restauraci, dát si zákusek když někdo slaví narozeniny. Snad se někam tam někdy dohrabu.
    Kdo nezažil neuvědomuje si jak je tohle všechno stresující. Pořád stresuju jestli stihnu odjet všechny tréninky, nepřekočit limity makroživin apod. A stres je zabijákem č.1, to už všichni víme...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je hrozně fajn, že si to uvědomuješ a od té doby, co Tě sleduji, Ti moc držím palce, aby ses dopracovala k tomu, že budeš vážně spokojená sama se sebou (protože tedy navíc máš sakra proč!:D), šťastná, užívat si života naplno.. :) Na jednu stranu klobouk dolů, co v posilovně a jídle dokážeš, za tu disciplínu, ale nedokážu si představit, že bych takhle fungovala dlouhodobě.

      Vymazat
  9. Souhlasím. Ať už člověk prodělal PPP (či prodělává), nebo je naprosto normální vždy by k sobě měl přistupovat s láskou, dělat to či ono prvotně pro své zdraví a ne po svůj vzhled, nezbláznit se z toho a brát to s mírou, tak aby se z toho nestalo 'mučení'. :)

    OdpovědětVymazat
  10. Také nemohu nesouhlasit. Sama jsem cvičením a ultra perfektní stravou byla jednu dobu posedlá. Nikdy jsem PPP netrpěla, ale nakonec jsem s jídlem začala problémy mít. Posledních pár měsíců bylo šílených, protože navzdory té dokonalé stravě a všemu dokonalému jsem se začínala přejídat samými sra*kami, takže mám nahoře pěkných pár kilo a přidadám si bídně. Na druhou stranu jsem pochopila, že život opravdu není jen o tom, sledovat denně své vlastní tělo, hlídat si kalorie a pravidelný pohyb. :))
    Je super, že se nad touto problematikou zamýšlíš...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je skvělé, že sis to nakonec uvědomila a myslím, že jsi na správné cestě k té příjemné rovnováze bez stresu a výčitek :)
      Držím palce, ať se to srovná a určitě ty kila nejsou nijak moc vidět :) Avšak ten pocit znám, není to nic příjemného:D

      Vymazat
  11. Strašně mi chybí tvoje časté přispívání :-) Tvé články čtu jedním decheme a tímhle jsi mi to zase potvrdila :-)
    Všechna tahle mánie je v téhle době prostě ,,IN". Ale to zase zmizí.. za půl roku poletí jiný styl a všichni budeme chodit v kloboucích a pantoflích s bambulí, třeba. :D
    Ano, také cvičím 6x-7x týdně. Ano, taky se snažím o ,,clean" stravu. ALE.. mám přítele, s kterým trávím celé víkendy, rodinu, s kterou neustále komunikuji a práci, do které každý den na 8 hodin chodím zaúčtovat pár papírů :-D Co tím chci říct? Miluju pohyb a hodiny v posilovně, ale miluju taky život mimo ní. Našla jsem si rovnováhu. A tu by si měl najít každý.
    A tobě zase děkuji za super článek co mě dostal! :-)))))
    Hezký den :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, o tu rovnováhu přesně jde a je krása (a hlavně klid), když ji člověk najde :) Tobě se to evidentně poštěstilo, k čemuž Ti gratuluji :))
      A moc jsi mě potěšila, děkuju, jsem neskutečně ráda, že se někomu mé články líbí. Maturita mi sice šlape na paty, ale budu se teď snažit přispívat trochu častěji :)
      Měj se krásně!

      Vymazat
  12. Amen !!! Taky mám pocit, že u pár holčin to vidím !!! Na jednu stranu je obdivuju za jejich píli a disciplínu, protozě já díky/kvůli tomu, źe jsem zvolnila, tak nevypadám podle svých představ, na druhou stranu ale zjišťuju, že i když vážím a na cm mám všude čím dál tím víc, vůbec nic se neděje, až na to, źe mám občas záchvat, že jsem tlustej vorvaň :D ale svět se točí dal a já si "užívám života" mnohem víc neź dřív :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Obdiv za tu dřinu rozhodně, ale nechtěla bych tak žít :) Přijde mi, že by se pak člověk zbytečně ochuzoval o ty všechny ostatní radosti :) A Ty vypadáš pořád úplně bezvadně, takže určitě není důvod se trápit a je hrozně dobře, že žiješ zkrátka naplno :))

      Vymazat