čtvrtek 27. listopadu 2014

Méně je někdy více - dochucování jídla


Méně je někdy více.

Tohle rčení známe asi všichni a jeho kouzlo spočívá mimo jiné i v tom, že se dá uplatnit v mnoha oblastech. Dnešní článek bych ráda zaměřila na jídlo a především jeho přípravu, někdy příště se pokusím uplatnit výše zmíněné heslo ve sportu.



Když u rodinného oběda / večeře pochválíte jídlo, pronese někdy Vaše maminka či babička ten slavný výrok: „Však je vařené s láskou?“. V téhle větě se skrývá mnoho pravdy. Pokud děláte cokoliv s láskou a citem, je to vždy ve výsledku poznat – a to přesně platí i u vaření.

 S radostí a láskou u plotny ale souvisí také určitý cit pro množství užitých dochucovadel, soli, cukru a koření. Během staletí se však lidé bohužel naučili všechno dochucovat až příliš. Používat náhražky a chemické produkty namísto čerstvých bylinek ze zahrádky. Nebo takové to – s kečupem se dá sníst cokoliv, třeba i podrážka.
Své chuťové buňky jsme v podstatě povraždili jídly příliš kořeněnými, slanými nebo sladkými, přestali jsme vnímat drobné rozdíly a přirozenou chuť jídla.

A to je škoda, nemyslíte?

úterý 25. listopadu 2014

Když je potřeba zabojovat.

Opět zdravím po delší době,

Konečně jsem našla čas na sepsání článku. Dnes to bude něco mimo jídlo i cvičení, spíše taková drobná úvaha (rozepsaná 1000 slovy).

Blog jde poslední měsíce stranou a na přední příčky hodnot se posouvá maturita, přijímačky na vysokou a budoucnost. Najednou má přednost zodpovědnost před pohodlností.
K tomuto přeřazení hodnot nedošlo ale pouze v rámci školy, nýbrž i celkově v životě.

Díky nedávným událostem jsem si uvědomila, že nám občas osud staví nepříjemné překážky. To ale není důvod pro to, abychom se stáhli a vzdali to. Případně se zoufale snažili překážku obejít.
Přiznala jsem si, že jsem často v životě před svými problémy utíkala, snažila jsem se tvářit, jakože neexistují, ignorovala jsem zcela zřejmé skutečnosti a tiše v koutě čekala, až odezní.
Snadno jsem proplouvala životem, nikdy se mi nestalo nic vyloženě hrozného a nikdy jsem nemusela za něco urputně bojovat. Vlastně by se dalo říct, že mi všechno samo padalo do klína.

Až do momentu, kdy do mého života vstoupila anorexie. Nyní se na to dokáži podívat s odstupem a vnímat i jiné stránky, než ty negativní. Tato životní zkušenost pro mě byla více než cenná, naučila mě totiž bojovat. Překonávat překážky. Stát si za tím, kdo jsem. A neustoupit z cesty za tím, co chci.

Nicméně povahou jsem odjakživa byla spíše submisivní, přizpůsobivý a laxní typ. Proto jsem se znovu pohodlně vrátila do zajetých kolejí a proplouvala si životem. Stěžovala jsem si na věci, které nemám nebo na skutečnosti, které mě otravují (například bydlení s rodiči), ale nebyla schopná udělat byť maličkost pro to, abych to změnila. Až donedávna.

Stala se totiž velmi nepříjemná událost – kocourek nám spadl z balkonu ze 4. patra. Dnes je to přibližně měsíc a půl a léčba snad konečně skončila.
¨
A co mě to naučilo?

Musela jsem poprvé v životě skutečně převzít zodpovědnost za něčí život (byť zvířecí), musela jsem být neústupná, musela jsem máknout, zatnout zuby a zabrat. A musela jsem jít a něco OPRAVDU udělat pro to, aby Samuel neumřel.

Cca 5 dní po pádu

středa 12. listopadu 2014

Typy běžců

Hezkou středu přeji!

Našla jsem volnou chvilku mezi seminárními pracemi, tak jsem se rozhodla ji využít k něčemu hrozně užitečnému jako napsání článku. Dnes to nebude tak seriozní téma jako obvykle (a že normálně to bývá HODNĚ seriozní, haha).
Je to jen taková hloupost, kterou jsem vypozorovala za ta léta poletování (ta čeština je krásná!) po parcích v teniskách, za těch několik stovek naběhaných kilometrů. 

Při běhu totiž můžete potkat vážně širokou škálu lidí - mladé, staré, hubené, tlusté, zamračené i usměvavé... Je velice zajímavé pozorovat ostatní běžce - jak běží, jestli poslouchají hudbu, jestli jsou zadýchaní, jaké mají tempo... Když běháte déle jak hodinu a v půlce cesty se začnete trochu nudit, je tohle naprosto ideální způsob zábavy. Stalkovat Vaše běžecké kolegy. (Čekám, kdy po mě někdo hodí kamenem za to, jak blbě čumim.)

Běžce jsem si rozdělila hned do několika kategorií.



neděle 9. listopadu 2014

Co jsem do pusy strčila 0.8

Krásné nedělní odpoledne přeji,

a rovnou Vás vítám u dalšího dílu speciálně nazvané rubriky (už jsem byla nařčena, že prý pohoršuji mládež...to tedy nechápu proč.).

Zjistila jsem, že poslední příspěvek tohoto typu se zde objevil přibližně v červnu, za což jsem se málem do země propadla.
Takže dnešní fotografie bude taková směs všeho možného domácího kuchtění i cestovního dlabání z Paříže. 

Karobové lívanečky s tvarohem a oříšky

Podzimní perníková ovesná a jablky a oříšky


pátek 7. listopadu 2014

Každý den může být krásný

Ahoj ahoj,

dnešní článek bude asi poněkud netypický. Normálně se totiž přehnaně rozepisuji, ale dnes - dnes se budu šíleně vykecávat. 

Rozhodla jsem se natočit video s takovým krátkým zamyšlením, s myšlenkou, která mi dnes ukotvila v hlavě a chtěla jsem se o ni podělit.
Video se jevilo jako nejlepší způsob. Najednou jsem měla potřebu to sdělit jinak než textem. A tak jsem překonala nepřekonatelné a svůj ksicht (a hlavně hlas) zvěčnila v takovém poněkud filosofickém snímku.

Prosím, berte to s rezervou, je to spíš takový výkřik do tmy, ale znáte to - občas Vám něco tkví v mozku a musíte to dostat ven! 

Bohužel nedisponuji žádnou kvalitní kamerou a fotoaparátu mi bůhvíproč nejdou nahrávat videa do počítače, takže jsem byla odkázána na poněkud ubohou webkameru s opožděným obrazem (proto se směju se naprosto kamenným výrazem ;D), ale snad mi budete rozumět.
Ještě prosím o pochopení mého zevnějšku - video bylo natočeno asi půl hodiny po cvičení, takže to podle toho vypadá.

A snad Vám to alespoň něco dá. Byť třeba jen ten úsměv. 


video

úterý 4. listopadu 2014

Strava podle ročních období - PODZIM

Zdravím!

(tentokrát po překvapivě krátké době)

K tématu dnešního článku mě přivedla včerejší večeře. Spokojeně jsem si chroupala svůj salát a najednou mi během 10 minut byla příšerná zima. 
Naskočila mi husí kůže a musela jsem si jít pro svetr.

A v tu chvíli mě to trklo - studená zelenina pravděpodobně dost ochlazuje, tudíž není divu, že se klepu jako ratlík. Uvědomila jsem si, že už není léto, a je tedy na čase se začít stravovat trochu jinak.

Se změnou ročního období totiž přichází nejen změny teploty a počasí, ale také změny nálad.





V létě a na jaře mnoho z nás hýří energií, kterou čerpá ze sluníčka a ,,veselého" počasí, na stole kralují saláty, melouny a obecně studené potraviny, na podzim a v zimě bychom naopak nejraději zalezli s knížkou pod peřinu, usrkovali horký čaj a lili do sebe teplou polévku.