úterý 25. listopadu 2014

Když je potřeba zabojovat.

Opět zdravím po delší době,

Konečně jsem našla čas na sepsání článku. Dnes to bude něco mimo jídlo i cvičení, spíše taková drobná úvaha (rozepsaná 1000 slovy).

Blog jde poslední měsíce stranou a na přední příčky hodnot se posouvá maturita, přijímačky na vysokou a budoucnost. Najednou má přednost zodpovědnost před pohodlností.
K tomuto přeřazení hodnot nedošlo ale pouze v rámci školy, nýbrž i celkově v životě.

Díky nedávným událostem jsem si uvědomila, že nám občas osud staví nepříjemné překážky. To ale není důvod pro to, abychom se stáhli a vzdali to. Případně se zoufale snažili překážku obejít.
Přiznala jsem si, že jsem často v životě před svými problémy utíkala, snažila jsem se tvářit, jakože neexistují, ignorovala jsem zcela zřejmé skutečnosti a tiše v koutě čekala, až odezní.
Snadno jsem proplouvala životem, nikdy se mi nestalo nic vyloženě hrozného a nikdy jsem nemusela za něco urputně bojovat. Vlastně by se dalo říct, že mi všechno samo padalo do klína.

Až do momentu, kdy do mého života vstoupila anorexie. Nyní se na to dokáži podívat s odstupem a vnímat i jiné stránky, než ty negativní. Tato životní zkušenost pro mě byla více než cenná, naučila mě totiž bojovat. Překonávat překážky. Stát si za tím, kdo jsem. A neustoupit z cesty za tím, co chci.

Nicméně povahou jsem odjakživa byla spíše submisivní, přizpůsobivý a laxní typ. Proto jsem se znovu pohodlně vrátila do zajetých kolejí a proplouvala si životem. Stěžovala jsem si na věci, které nemám nebo na skutečnosti, které mě otravují (například bydlení s rodiči), ale nebyla schopná udělat byť maličkost pro to, abych to změnila. Až donedávna.

Stala se totiž velmi nepříjemná událost – kocourek nám spadl z balkonu ze 4. patra. Dnes je to přibližně měsíc a půl a léčba snad konečně skončila.
¨
A co mě to naučilo?

Musela jsem poprvé v životě skutečně převzít zodpovědnost za něčí život (byť zvířecí), musela jsem být neústupná, musela jsem máknout, zatnout zuby a zabrat. A musela jsem jít a něco OPRAVDU udělat pro to, aby Samuel neumřel.

Cca 5 dní po pádu




Pád to byl totiž hodně ošklivý. Hledali jsme ho asi den, až pozdě večer nám (na základě vyvěšených plakátů o ztrátě kocoura) zazvonili na dveře dva lidé a přinesli Samuela v krabici. Pohled to byl hrozný – zkroucená packa, všude krev, sotva dýchal. Se zvířetem přinesli rovnou i účet od veterináře a žádali peněžní odměnu. První výdaj, ale v tu chvíli jsem byla nejšťastnější, že je doma. Krutá realita dolehla až následující ráno. Od nálezců mi bylo řečeno, že se kocour zotaví nejspíš sám, ale po pár hodinách mi bylo jasné, že to je hodně daleko od pravdy. Proto jsem se sebrala a letěla na veterinu. Diagnóza byla následující: rozštípnuté patro, neschopnost přijímat potravu a vodu, možnost udušení, zlomená packa a zlomené nosné prsty, pohnutá kostrč a kyčle.

Bude nutná operace.

V tu chvíli jsem věděla, že mám dvě možnosti – nechat kocoura utratit, anebo udělat všechno pro jeho záchranu. Rozhodla jsem se pro druhou možnost.

Upřímně přiznávám, že kdybych se vrátila v čase a nevěděla, jak to dopadne, jen by mi bylo rovnou řečeno, jak dlouhá a nákladná bude léčba, vzdala bych to.

Nicméně dnes jsem ráda, že jsem to neudělala. Samuel podstoupil operaci, kdy mu bylo sešito patro, dostal antibiotika a obvaz na nohu, jelikož pro kočky nejsou sádry vhodné. Zpočátku to vypadalo nadějně, patro se rychle hojilo, jediný boj byl vždycky podávání antibiotik injekční stříkačkou, kdy bylo zapotřebí asistence 4 lidí a Samuel nám všem málem vyškrábal oči.
Po dvou týdnech mi na kontrole byla sdělena nepříjemná informace – noha se nehojí, navíc se v ní objevil zánět. Je potřeba chodit na kontroly po 5 dnech a pokaždé provést převaz. 

Uf. Dobře.

Chodila jsem tedy poctivě na kontroly. Jenže po dalším týdnu se vyskytl opět problém – nožička začala hnisat z důvodů dlouhodobě nošeného obvazu. Je nutné docházet na kontroly po 2 dnech a nohu desinfikovat. Což ho samozřejmě bolelo, takže nedržel. Takže je nutná také anestezie. Další výdaj.
Plus nebylo vůbec jasné, zda to zvládne a nožičku mu nebude nutné amputovat.

Nakonec to však dobře dopadlo, ale byl to boj.
Nechci tady psát, jako částku jsem přesně za léčbu vydala, ale bylo to hodně. Víc, než si může obyčejný student dovolit. Rodiče mi to odmítli sponzorovat, což chápu. Takže jsem musela vzít směny navíc v práci, omezit jakékoliv jiné aktivity a každý druhý den trávit 3 hodiny na veterině.

Ale stálo to za to. Poprvé v životě jsem bojovala za něco, respektive za živého tvora a musím říct, že je krásný pocit vidět ho teď zase vesele skákat po kuchyňské lince jako dřív. I ve svých vlastních očích jako bych stoupla na ceně, protože se mohu ohlédnout zpět a říct, že jsem to dokázala.
Společně se Samuelem jsme to dokázali.


Nevím, jestli se mi podařilo správně vyjádřit myšlenku, jen jsem potřebovala vypsat pocity, které mě celým procesem léčby provázely.


A co Vy? Museli jste někdy opravdu zabojovat a dělat věci, které Vám byly nepříjemné? Upřednostnit cizí potřeby před těmi vlastními? 

23 komentářů:

  1. Je mi opravdu líto, čím sis prošla. Před několika lety mi zemřel pejsek na rakovinu. Byla také možná operace, ale pravděpodobnost, že ji přežije, byla mizivá. Tehdy rodiče rozhodli a nechali ji jít. Byla jsem z toho hrozně zničená. Jsem ráda, že jsi situaci zvládla a hlavně že ji zvládl kocourek. Alespoň sis uvědomila, jakých věcí jsi schopná, když do toho dáš všechno, to ti nikdy nebude na škodu. Přeji kocourkovi síly do dalších dnů a tobě samozřejmě také. :)

    http://roxyshealthyland.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za tak milá slova. Je pravda, že mi tahle zkušenost bude cenná i do budoucna:)
      S rakovinou je to trochu jiná situace a moc mě mrzí, že už pejska nešlo zachránit. V takových situacích asi nezbývá než se s tím smířit. Zvířata mimo jiné také učí člověka příjímat smrt - zní to drasticky, ale je to fakt.
      Ještě jednou mockrát děkuji, měj se krásně!:)

      Vymazat
  2. Až mi slza ukápla.
    Já zvířata miluji, takže bych byla stejně tak obětavá jako ty. Vlastně i teď, když máme stařičkou psí slečnu doma, tak ji pořád obletuji (včetně mé rodinky). Už moc nežere, má špatné zoubky, zle chodí, nevyskočí na gauč apod., takže s ní jednáme jako s miminkem, pomáháme, jak to jde. Myslím, že to oceňuje a miluje nás o to více. :-)
    Jsem ráda, že jsi stejným člověkem s velkým srdcem jako já. Protože zvířátkům se má pomáhat, když si nemohou pomoci sama. :-)
    Já za ničí život tak úplně bojovat nemusela, ale již zmiňovaná psinka byla na pokraji smrti, když jí objevili nález na děloze. Takže musela urychleně na operaci, bylo to tak tak. Ale zachránili nám ji. Tehdy jsme o ni pečovali skutečně jako o miminko. Ale jak jsem psala, tu péči má vzhledem ke svému pokročilejšímu věku i nyní. :-) Jinak bohužel jsem si prožila již 3 utracení s milovanými pejsky, takže bolesti a nepěkných vzpomínek mám z těchto chvil spoustu. Snad už nebudu muset nic takového podstupovat. Není pro mě nic horšího, než hledět umírajícímu zvířeti do očí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je krásné, že takhle pejska podporujete :) je úžasné, jak zvíře snadno zapadne a stane se nepostradatelným členem rodiny. A myslím si, že jsou i velmi vnímavá a poznají, co s nimi člověk zamýšlí a jestli k nim chová kladný vztah.
      Přesně tak, je to trochu jako ochraňovat menší / slabší děti:) Člověk cítí určitou zodpovědnost a potřebu chránit.
      Doufám, že se fenečka má dobře a všechno zvládá, evidentně se jí dostává té nejlepší péče a lásky:)) Podobnou operaci musela podstoupit fenka babičky, nic pěkného/
      Nechat zvíře utratit - dobrovolně uspat, když je jasné, že by se akorát trápilo...to je nesmírně těžká záležitost a nikomu bych to nepřála zažít. Zároveň je to ale zkušenost, do života bohužel patří i smrt. Každé zvířátko, které jsme měli doma a zemřelo, s sebou ale vzalo i kousek našich srdcí, tak už to chodí.

      Vymazat
  3. Jeej, chudák kočičák :( jsem ráda, že už je v pořádku, je opravdu super, že jsi investovala tolik peněz a času na jeho záchranu, i když mi přijde smutné, že tě rodiče nepodpořili :( Přeju hodně štěstí s maturitou a na přijímačkách a kočičákovi hodně zdraví ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejdřív jsem z toho byla zklamaná a špatná, ale teď už vím, že to udělali, aby mě naučili zodpovědnosti a dostala jsem tak cennou lekci :) Mockrát děkuji, kočičákovi vyřídím a já to snad taky nějak dokopu :D

      Vymazat
  4. :-O Máš můj obdiv! :) Zachránila jsi život, takový věci ti budou v životě oplacené ;) Držím palečky ve škole, kam se chceš hlásit na výšku? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji za tak milá slova! :)
      Hlásím se na UK - speciální pedagogika, psychologie, pedagogika - angličtina a pak ještě zkusím speciální ped. a psychologii v Olomouci :)

      Vymazat
  5. Tak tíhle jsi pro mě stoupla do absolutní výše!! Jsi skvělá, moc ti ke všemu gratuluji a jsem ráda, že Samuel už je zase zdravý :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi neskutečně hodná, opravdu děkuji a vážím si takového komentáře :))

      Vymazat
  6. Jéééžiši, to mě moc mrzí s tvým kocourkem. Sama mám doma kočku a celkově jsme s mamkou velké milovnice koček. Kdysi se nám nám na dvorek zatoulal jeden kocourek a pak se jednoho dne najednou ztratil a nezjistili jsme co se s ním stalo...a i když nebyl náš, hodně nás to vzalo :-( A nejvíc mě dostává když pak vidím, v jakém stavu ty kočičky co se toulají venku někdy jsou a co jim lidi dokáží udělat ..no hnus :-/ Jsem ráda že tvůj kocourek je už v pořádku :) a přeji hodně štěstí při učení na maturitu a přijímačky ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ztrácení se kocourků je koukám docela běžná záležitost, nám takhle zmizeli předtím 2 :/ A kamarádi mají podobné zkušenosti. Chápu, že Vás to vzalo, ztráta zvířecího miláčka je vždycky bolestivá :/ O tom, co dovedou lidé provést zvířatům nemluvě, to je zase kapitola sama o sobě. Bohužel si na nich někteří rádi vylévají zlost a vnitřní problémy.
      Jinak mockrát děkuji za podporu!:)

      Vymazat
  7. jsi úžasná !!!!!!! ty i Samuel !!!!!!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za tak milý komentář, cením si toho! :)

      Vymazat
  8. No teda, opravdu tě obdivuju! A jsem ráda, že to s kocourkem nakonec dobře dopadlo :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkujuu, také jsem si opravdu oddychla! :)

      Vymazat
  9. Krásně napsané :) každopádně chudák číčoun :( Ale chápu tvé nadšení pro záchranu miláčka. Vždycky mi všichni říkali, proč nedám utratit své miláčky a nekoupím si radši nového, než abych platila drahou léčbu. Protože prostě to je miláček a já se ho nevzdám. A moji miláčci jsou potkan za kupní cenu 25kč a morče za kupní cenu tak 100korun. A nedala bych je!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji:) Přesně s takovými reakcemi jsem se setkala také...ale koupit si nového - vždyť domácí mazlíček není věc, každý má svou osobnost, člověk si k němu vytvoří pouto a to nejde jen tak nahradit.
      Morčátka a potkani jsou super, také jsme je doma měli! Tak ať se jim dobře daří, že pozdravuju! :D :)

      Vymazat
  10. Kocurek chudinka :( musí to být úžasný pocit, že jsi ho zachránila, co? :)
    Mimochodem Samuel je náádherné jméno :)!
    Andulko jsi neuvěřitelně silná osobnost, co všechno jsi dokázala, jak jsi se zvládla s tak velkým problémem poprat!
    a taky bych Ti moc chtěla poděkovat za komentář, který mě potěšil stejně moc, jako všechny Tvé vzkazy :)!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím říct, že ano. Spadl mi kámen ze srdce a jsem na nás oba pyšná:))
      Děkuji, ono k němu to jméno dokonale sedí. :D
      A ještě jednou děkuji za tak milá slova, jsi skvělá! :))

      Vymazat
  11. Já jsem se asi za nikoho takhle v zivote neobetovala,ten laxní přístup jsem měla asi do druhaku na střední, pak když jsem se začala více zajímat o své tělo a to jak se cítím, tak se to zlepšilo, ale furt nejsem ochotna obětovat hodně věci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Třeba jednou přijde situace, kdy to zkrátka bude buď a nebo a budeš schopná obětovat hodně. Také bych předtím nikdy neřekla,že bych šla natolik za hranice své pohodlnosti, ale když je v sázce život, tak nad tím člověk kolikrát ani nepřemýšlí :)

      Vymazat
  12. Aničko, moc a moc tě zdravím!
    Snad si pamatuješ na autorku blogu Dony-gisele... :)
    Tvůj blog čtu stále, protože je jeden z mých nejoblíbenějších, jen moc nekomentuju. K tomuhle článku se ale vyjádřit musím. Jsi úžasná, že jsi tak moc zatnula zuby a zvládla tak moc nemocného kocourka léčit. Samuel ti ti nikdy nezapomene, ač je to jen zvířátko, jsem si jistá. Umím si představit, co to za výdeje muselo být... Jak víš, taky jsem milovník koček a máme doma rovnou dvě a odjakstěživa jsme kočky měli. Na zahradě jsou po dlouhých léčbách dva kocouři pochováni. Kdykoli si na ty chvilky nikam nevedoucí léčby vzpomenu, je mi dost smutno a stýská se mi po nich. První leukémie, trvalo to snad půl roku...kocour podstoupil trasfuzi krve od naší kočičky, takže i pro ní to byl stres, jenže se nevyléčil. Druhý kocour byl už starší, trápily ho ledviny, až bylo zjištěno, že mu selhávají. Takže v obou případech by další léčba byla zbytečná, proto jsme jim s veterináři ulehčili trápení injekcí pro zastavení srdíčka. Bylo to hrozné pro naši psychiku, samozřejmě hlavně mamka jako hlava rodiny si užila nejvíce..
    S nožičkou v takovém fáči máme taky zkušenost, kocour spadl z horního balkónu tak nešťastně, že si zlomil předloktí na dvakrát, takže operace a drátování bylo nezbytné. Avšak ten žije a stále nám s kočičkou, o které jsem se zmiňovala, dělá radost.
    Moc dobře tě chápu a moc tě obdivuju! Co se týče pomoci druhým, nikdy jsem nepomáhala v tak důležité věci. Ale jinak v běžných záležitostech třeba ve škole a mezi přáteli pomáhám často a strašně ráda, naplňuje mě to. Někdy až slýchám, nedělej to, hleď taky na sebe. Takže se to trochu musím naučit :).

    OdpovědětVymazat