čtvrtek 18. prosince 2014

Méně je někdy více - SPORT

Zdravím!


Doufám, že si užíváte předvánoční atmosféru stejně jako já. Neskutečně se těším a hlavně jsem dnes odevzdala poslední seminární práci za toto pololetí a nastává období klidu. Tedy – relativního klidu. Spousta nekončící práce mě samozřejmě čeká i o prázdninách, ale rozhodla jsem si zatím dopřát pár dnů ,,voraz“, abych na chvíli vypnula a strávila příjemné chvilky se svou rodinou.

Ale již k tématu – dnešní článek bude věnován pokračování myšlenky ,,Méně je někdy více". Minule jsem psala o dochucování jídel, dnes se zaměřím na sport.
(Tímto děkuji anonymovi na asku, který mi článek připomněl :D)

Pro ty z nás, kteří sportují, někdy může být těžké odhadnout své možnosti a poznat limity svého těla, přes které není dobré cvičení tlačit. Míváme přesné představy o tom, jak by trénink měl vypadat, předem si určujeme dobu, po kterou budeme cvičit, a hodláme ji dodržet, přestože v půlce se již cítíme velmi slabí.




Přiznávám, že po anorexii mi trvalo velmi dlouho si srovnat, co je zdravý pohyb a co už je posedlost.
Až o 2 roky později se mi začalo dařit rozlišovat, co je přiměřené, začala jsem poslouchat svoje tělo a vnímat všechny jeho signály. Pomalu, ale jistě jsem se odprošťovala od svých vlastních zažitých stereotypů a předsevzetí, která se sportu týkala. Jakmile jsem si takzvaně povolila uzdu, najednou mě začalo cvičení těšit o to víc. Nemám totiž dopředu naplánovaný každý cvik, dávám si dostatečnou svobodu volby, cvičím podle toho, na co mám zrovna chuť, na co mi stačí síly (a podle toho, co mě zrovna bolí). Neřeknu si: „Tak dnes si dám trénink hodinu a půl“. Zkrátka cvičím, a když cítím, že už mám dost, skončím.
Nebudu lhát, pořád mi to ale občas ujede a velmi rychle se dokáži přetrénovat. A nebo trávím 5 dní po sobě 12 kilometrovými běhy. A pak padnu. Jsem v tomhle docela extrémista a nevím, jestli se někdy úplně poučím. Hrozně mě to totiž baví, cítím, že jsem konečně něčeho dosáhla.

Tenhle extrémismus je ve sportu velmi častým jevem. A není divu. Pakliže sportujeme a dosahujeme určitých výsledků, konečně si připadáme úspěšní, chceme víc a víc. Doufáme v lepší a rychlejší výsledky, lepší časy, delší vzdálenosti, klademe na sebe čím dál tím větší nároky. Tímhle se snadno dostáváme do bodu, kdy nám nestačí už nic. Jsme nespokojení sami se sebou, protože všechno nejde podle představ. Začínáme na sebe být přehnaně tvrdí
U vrcholových sportovců je to něco jiného, ti žijí pro svou disciplínu, ale u běžných lidí toto může být cesta do pekel. Respektive do bolesti, izolace a neustálé únavy. Posouvat své hranice není špatně. Ale i posouvání hranic má své hranice. (geniální věta) Nikdy byste neměli vést válku s vlastním tělem. 



Odhadnout své možnosti a nepřetěžovat se je velmi těžká záležitost. Z různých zdrojů nás zavalují informace o správné délce a intenzitě tréninku, o vhodných pomůckách, o tom, jak dlouho a kdy běhat… Až z toho máme hlavu jako balón.
Vykašlete se na nějaká doporučení a nastavte si tréninky podle vlastních potřeb a cílů.

Ani pro hubnutí není třeba se trápit několikahodinovým kardiem. Určitě jste slyšeli o HIIT – High Intensity interval training. V překladu zkráceně velmi intenzivní trénink, kdy se tepová frekvence pohybuje vysoko (například 180-190 tepů/min). Takový trénink trvá většinou kolem 10-30 minut, za poměrně krátký čas spálíte značné množství kalorií a navíc spalujete i po tréninku.
V tom je hlavní rozdíl mezi HIIT a kardiem v mírné tepové frekvenci.

Dalším důležitým aspektem je skutečnost, že volným během v mírném tempu fyzičku příliš nenaberete. Jistě, časem si zvyknete a budete možná běhat delší trasy, ale co se týče totálního krátkodobého nasazení a kapacity plic, žádné zázraky nečekejte. Dlouhým během se z vás výkonní sprinteři nestanou. 



Pokud to budete se cvičením přehánět, docílíte s velkou jistotou přesného opaku, než byste žádali – změny nebudou nejspíš příliš valné, budete unavení a bolaví namísto endorfiny nadopovaných, zdravých jedinců. Tělo bude přetížené a ve stresu, je docela možné, že si i díky tomu začne tvořit zásoby a nakonec ještě přiberete.



Jelikož nechci hlásat něco, co nemám vyzkoušené, ušila jsem si na sebe další test. Někdy v září jsem si vyhranila 2 týdny, kdy jsem se hýbala 4-5x týdně a pozorovala jsem reakce těla.

První týden jsem se věnovala výhradně kardiu jako běh nebo rotoped, které jsem doplňovala silovým tréninkem. Kardio mi ve cvičící den zabralo něco kolem hodiny, silový trénink asi 20-30 minut.
Výsledek 1. týdnu?
Byla jsem poměrně unavená, často bez nálady, občas mě bolela hlava a cítila jsem se slabě. Po tréninku jsem měla dobrý pocit, ale brzy se dostavila otupělost, absence energie a nechuť cokoliv dělat. Na postavě jsem nezpozorovala výrazné změny.

Druhý týden jsem překopala celý cvičební systém. Cvičila jsem 4x týdně, kardio, avšak jen 10 minut na zahřátí, než jsem se vrhla na hlavní náplň -  cca 20 minut posilování a okolo 20 minut HIIT na závěr. Celý trénink mi tedy nezabral ani hodinu.
Výsledek 2. týdnu?
Cítila jsem se lépe. Měla jsem o poznání více energie. Sice jsem pokaždé při HIIT měla pocit, že vypustím duši, ale jakmile jsem se vydýchala, měla jsem rázem báječnou náladu. A navíc jsem ten den byla schopná ještě někam dojít. Jelikož bylo více odpočinkových dní, nebolely mě tolik svaly.
Na postavě jsem změny pozorovala, splasklo mi břicho a váha ukázala o kilo méně.

Možná to byla náhoda, shoda okolností, sugesce…ale tohle nebylo poprvé, kdy jsem si vyzkoušela, že méně je někdy opravdu více. Není třeba sportovat 6x týdně více jak hodinu, pokud netrénujete na závody či soutěže. Pro většinu „obyčejných smrtelníků“ je cvičení koníček a i určitý způsob relaxu a odreagování se.
Stresů navíc máme každý nejspíš docela požehnaně, proč tedy na sebe klást přehnané nároky i ve sportovní oblasti, když už to dělá Váš šéf nebo třeba profesoři?


A co Vy? Bojujete někdy sami se sebou? Cvičíte občas nadoraz? 


15 komentářů:

  1. Ta hranice mezi přeháněním a přiměřenou zátěží je HODNĚ tenká, a sama to taky moc dobře znám...
    Pokud se to přehání, ale působí to radost, je to ještě v rámci možností v pohodě, ale jakmile se jde přes bolest (třeba kolen, natažených svalů) nebo i nějaké zranění, a nebo se kvůli tréninku člověk úplně straní společnosti, aby to nevynechal, tak to je pak už horší.....a i já jsem několikrát udělala oboje :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak,dá se sklouznout k něčemu špatnému hrozne snadno.
      Také jsem si už prošla oběma fázemi. Bohužel,hlavně to straneni se spolecnosti kvůli tréninku...natažené svaly se zregenerují,ale lidé už tě na 10.pokus kolikrát ani nikam nepozvou.

      Vymazat
  2. Super článok :) Ten pocit, keď po anorexii človeku všetko dôjde, uvedomí si čo je dôležité a začne skutočne počúvať svoje telo je skvelý, však? U mňa bola anorexia najmä o rôznych pravidlách, "pravdách" ktoré som si vsugerovala. Nešlo mi o to byť najchudšia ale dodržiavať rozvrh či je v jedle či v cvičení, ísť podľa pravidiel a splniť si každý deň tieto miniciele. Po tom čo som si ale uvedomila, že po jednej ani troch čokoládach nepriberiem a ak nebudem cvičiť dva dni za sebou neprídem o svaly , sa mi úplne všetko obrátilo. Necvičím kardio lebo ma nebaví, jem to čo mi chutí (áno, čokoláda každý deň) a kedy mám chuť, niekedy dvakrát a niekedy šesťkrát. Nenechávam písanie prác do školy na ranné hodiny len aby som stihla po škole ešte fitko nasilu a pod.
    Tá voľnosť je skvelá :)
    Bola by som rada za nejaký ďalší článok o láske k sebe samej a vyliečení z anorexie, veľa dievčatám to môže pomôcť. Je vidieť že to máš v hlave zrovnané správne :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji :) A ano, máš naprostou pravdu, v tomhle jsem za anorexii vděčná (byť to možná zní zvláštně), protože je to cenná životní zkušenost a díky ní jsem změnila celkový pohled na sebe i na okolní svět. Začít poslouchat své tělo je běh na dlouhou trať, ale už mířit tím správným směrem, je úspěch .)
      Je zajímavé, kolik různých forem anorexie může mít, jako kdyby u žádných dvou lidí neprobíhala stejně. Tato pravidla také moc dobře znám, člověku pak dodávaly takový pocit kontroly a úspěšnosti.
      A je skvělé, že sis to takhle srovnala a přizpůsobuješ cvičení svému životu a ne život svému cvičení a stravování :) A hlavně, že děláš, co Tě baví. Přesně jak říkáš - ten pocit svobody je k nezaplacení.

      Nevím, jestli to mám v hlavě správně srovnané, o tom by se dalo polemizovat (:D), každopádně další podobné články určitě chystám, jelikož sebeláska je klíč je zdravému tělu i duchu:)

      Vymazat
  3. Skvěle napsáno :) S tím určitě souhlasím, že méně je někdy více, protože sama mám takovou zkušenost. Minulé léto jsem totiž dost chodila běhat a k tomu ještě cvičila. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat - pohmožďěné koleno a neschopnost cvičit minimálně tři měsíce. A s přetrénovaností může souviset i absence menstruace - také můj případ. Naštěstí teď už to je úplně v pořádku, poté co jsem cvičení zmírnila :) A s tím kardiem a posilováním máš taky pravdu :) Také na sobě pozoruji lepší výsledky, když cvičím spíš silově než nějaké to poskakování :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Koukám,že nas to potkalo skoro všechny:/ ale hlavní je,že si to člověk srovná a dojde ke správnému závěru:) Doufám,že teď už cvičení bereš zase jako radost:)
      A děkuji!)

      Vymazat
  4. Je dobre, ze takovy clanek pises, doufam, ze si ho precte hodne tech, co jsou k sobe tak prisni a stale si namlouvaji, ze je to bavi. Takova jsem byla i ja, a pak se proste stalo to, ze jsem ke cviceni zacala citit nenavist, pri kazdem pohybu mi nekde hlasite prasklo a ja se pri kazdem jinem neuspechu k tomuhle vracela, proc uz necvicim a dlouhou dobu prakticky do nedavne jsem se tim hrozne trapila, vycitala si a si ulevovala, odhodlavala se, ale cvicit uz pravidelne a cilene nesla. Neslo to. Ted uz vim, i pres svou nespokojenost s postavou, ze tudy cesta pohybu nevede a ze zadne cvicebni video ani krkolomne nazvy cviku nechci slyset. Snazim se zapomenout a hledat uspokojeni nekde jinde, abych se naucila vazit sama sebe a nekaslat na sebe. Den co den citim, ze je to lepsi, ze vic a vic vim, ze se uz timhle nechci trapit, namlouvat si, ze sebemrskacstvi me bavi.
    Ale samozrejme pohyb mam rada a vim, ze jiny druh pohybu spojeny se zabavou mi da endorfiny, ktere jsem u domaciho cviceni uz dlouho postradala.
    Ani, mej krasne Vanoce a urcite udelej nejake reporty, budu se tesit! :) :*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také v to upřímně doufám, i když většinou si k tomu musí dojít každý člověk sám.
      Naučit se respektovat sám sebe, své tělo a svá přání, nenutit se do něčeho, co nám není příjemné a tak nějak ,,vnitřně po chuti" - to je nesmírně těžké. Je dobře, že sis uvědomila, že cesta bolesti, odporu a věčného trápení, není ta pravá. Doufám, že už budeš jen a jen šťastnější a najdeš si typ pohybu, které Tě bude naplňovat jen samou radostí :)
      Také přeji krásné svátky, ať se daří! :) A reporty určitě bodou!:D

      Vymazat
  5. Mluvíš mi z duše, také jsem patřila k těm, kteří to s tréninkem přeháněli... aspoň v poměru vůči přijaté stravě. I nyní cvičím docela dost (3x týdně trénink doma + bojové umění), ale podle toho odpovídajícím způsobem jím a fyzicky to zvládám. Nebojím se při tréninku zvolnit, když jsem unavenější, nebo naopak přidat, když se cítím dobře a plná energie (jako třeba dneska). Člověk by opravdu měl poslouchat, co mu jeho tělo napovídá, a nejít vyloženě proti němu. Překonávání sama sebe je fajn, ale úsloví, že nic se nemá přehánět, platí i zde. V opačném případě to člověk může odnést na zdraví - oboje psychickém i fyzickém. V podstatě jsem se tímto komentářem snažila říct, že s tebou souhlasím a líbí se mi, že o této problematice uvažuješ zdravým (tj. zdraví neohrožujícím) způsobem. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hodně z nás si tím prošlo. I se stravou to samozřejmě souvisí, to jsem ve článku vlastně zapomněla zmínit. Tvrdé tréninky jsou pro vrcholové sportovce nutnost, ale ti jsou pod odborným dozorem a mají k tomu přizpůsobený jídelníček. Mnoho lidí se totiž denně ,,drtí", ale že by pak vydanou energii dodali tělu, to ne.
      Je skvělé, že jsi natolik vnímavá ke svému tělu, že dokážeš odhadnout vlastní schopnosti a přizpůsobit tomu trénink) Ano, přesně jak říkáš - nejít proti svému tělu.
      A mockrát děkuji za tak milý komentář, snažím se na podobné problémy dívat s určitým odstupem a psát o nich až ve chvíli, kdy cítím, že nad nimi mám určitou kontrolu:)

      Vymazat
  6. great post, loved reading this. :) Im addicted to sports!
    lets follow eachother! let me know if you want to follow, I will follow you back :)

    - www.angelaah91.blogspot.nl

    OdpovědětVymazat
  7. Já jsem také prošla něčím podobným, o prázdninách jsem své tělo doslova mučila. Ne že by tak vadilo to cvičení, ale zkrátka jsem jedla strašně málo na to, kolik jsem cvičila. A ještě jsem se divila, jak to, že jsem přibrala a cítím se tak blbě. Teď když se na to dívám s odstupem času, zjistila jsem, jak blbá jsem vážně byla.

    Naštěstí už je to pryč, cvičím téměř stejně jako Lyra (také 3x týdně trénink doma a 2x týdně bojové umění) a většinou kolem 30-45 minut. Zjistila jsem, stejně jako ty, že je to pro mé tělo nejlepší a když se mi nechce, tak zkrátka necvičím. Není dobré jít proti svému tělu, ono přece nejlíp ví, co potřebuje..

    Měj se krásně, děkuju za přínosný článek a pohodové Vánoce! :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Přesně jako ty jsem šílený extrémista, mám problém se v tréninku mírnit a o to víc, že mě po tréninku nikdy nic nebolí a neměla jsem nikdy žádný úraz. Nicméně výsledky jsou pomalejší, když to přeháním, než když dám tělu jen potřebný impuls. Není pro mě problémem posilovat dvě hodiny a pak si dát ještě půl hodiny cardio. Ale přesně, jak píšeš, není to účinné. Ale uhlídat se je opravdu těžké. :)

    OdpovědětVymazat