pondělí 26. října 2015

BULIMIE, následnice trůnu

 Ahoj!

Mezitím, co píšu tyhle řádky, přemýšlím, zda vůbec někdy spatří světlo internetového světa. Je to něco, co se mi vážně nepíše lehce. Něco, co jsem si dlouho držela v sobě. Něco, za co se příšerně stydím.

Proč tedy mám potřebu se svěřovat široké veřejnosti, v podstatě každému člověku, který na můj blog narazí, kamarádům a známým, kteří o blogu vědí?

Protože už to trvá moc dlouho. Příliš dlouho to v sobě dusím, příliš dlouho jsem si to nechtěla přiznat sama sobě, natož pak svému okolí. Ale když už jdu s pravdou ven, udělám to pořádně. To je jeden důvod.
Dalším důvodem je fakt, že chci, aby všichni, kdo trpí něčím podobným, věděli, že v tom nejsou sami. Že je to v dnešní době bohužel už docela běžná věc… a hlavně – nikdo Vás za to neodsoudí.
A pokud by se přeci jen někdo takový našel, tak je to debil za to nestojí a pryč s ním ze svého života!

Nejhorší, co můžete udělat, je nebýt sami k sobě upřímní, nalhávat si skutečnosti, které nejsou pravdivé. Podceňovat situaci a neustála si říkat, že Vy to přece zvládnete, přestože jste už po stopadesáté spadli na hubu. Člověk nesmí udělat tu chybu, jakou jsem udělala já – nechat to zajít tak daleko, že až padnete na tu hubu po stopadesáté prvé, už nebudete mít sílu vstát.

Jak to tedy se mnou bylo?



Ti, kteří mě znají, a Ti, kteří čtou můj blog již nějakou dobu, vědí, že jsem před cca 3 lety trpěla anorexií. Tahle nepříjemná nemoc a její léčba trvala asi rok. Všechno vypadalo nadějně, byla jsem veselá, plná života, sluníčka, kytičky a tak. Přestala jsem docházet k psycholožce, protože jsme se všichni shodli, že už to není potřeba.

Pamatuji si jednu větu, kterou paní psycholožka pronesla hned ze začátku léčby: „Pozor na to, je to zrádná věc, hodně těch holek pak padá do něčeho dalšího, třeba do bulimie.“
Říkala jsem si: Ha, tak to se mně určitě nestane, to nikdy.

Vzpomínám si, kdy se to stalo poprvé. O prázdninách před 2 lety, kdy jsem se vrátila z filmového festivalu, kde jsme moc nestíhali jíst. Měla jsem příšerný, ale příšerný hlad, tak jsem zkrátka vybrakovala ledničku. A pak to přišlo. Pocity viny, nutkání to vycvičit, cokoliv, hlavně ze sebe to jídlo dostat pryč. Hrozně jsem se toho tenkrát lekla, ale uklidňovala jsem se tím, že to přeci bylo jen jednou a určitě naposled. Nebylo.

Během toho roku po anorexii se to stalo ještě párkrát, ale nikdy jsem o tom nemluvila. Upřímně jsem tomu v tu dobu nepřikládala žádnou váhu. Jenže pak se to začalo stávat víckrát, nutkání bylo čím dál tím silnější. Začala jsem se uzavírat do sebe, často se vyhýbala společenským událostem. Dokázala jsem strávit dny v magickém kruhu jídlo – pryč s ním a tak pořád dokola. Minulý rok už jsem se v tom vezla naplno. A samozřejmě to začalo být vidět. Přibrala jsem na váze, byla jsem věčně oteklá, unavená a nervózní. Byly dny, kdy už jsem neměla sílu na nic, ani na to se jít projít. Často jsem vynechávala školu – připadala jsem si tak odporná… představa, že mě kdokoliv uvidí, byla nesnesitelná.

Nebylo to ale všechno takhle černé. Měla jsem i hezké, dokonce krásné dny. Střídala se mi období přejídání a zvracení s obdobím dodržování ,,perfektního“ jídelníčku, cvičení a maximálního výkonu ve všem. Pokaždé jsem si řekla: A teď už to bylo naposledy. Následující den jsem najela do režimu… a za pár dní bum a byla jsem tam, kde předtím.



Takhle to šlo až do dnes. Akorát stavy, kdy bylo všechno špatně, se prodlužovaly a byly častější. Dříve příjemné chvilky se staly už pouze snesitelné. Celé letošní prázdniny jsem strávila přemýšlením, jak to zvládnu na vysoké škole. Studium oboru, který jsem si vybrala, je už dlouho mým velkým snem a za žádnou cenu jsem se toho nechtěla vzdát. A tak jsem si nalhávala, že až začne škola, bude všechno dobrý.
Nebylo. A není.


Proč to všechno píšu? Sama nevím. Možná, abych si ulevila, možná proto, abych dodala odvahu ostatním, kteří s tím bojují a bojí se s pravdou ven.

Po 2 letech jsem si konečně přiznala, že mám problém.

Bylo to snad to nejtěžší, co jsem kdy v životě udělala. Přesto, že jsem se cítila neskutečně provinile, styděla jsem se za sebe, připadala jsem si odporně, nechápala, proč to dělám, bála se, že mě lidi zavrhnou, šla jsem a konečně to všechno řekla.
Pro začátek rodičům, kteří se znovu ukázali jako ti nejlepší, co jsem si kdy mohla přát. A snad jsem připravená o tom mluvit v případě, že za mnou někdo přijde a zeptá se, jak to bylo a jak to je.

Zvláštní je, že s anorexií to bylo hodně jiné. Nikdy jsem nezažila takový pocit studu, tak nepříjemné depresivní stavy, nikdy jsem se o tom tolik nebála promluvit. V tomhle je bulimie zrádná.
Nenápadně se k Vám připlíží, postupně Vás začne manipulovat, až Vás zcela ovládne a pohltí. Dokáže natolik účinně zamávat s lidskou psychikou, že uděláte všechno proto, aby se to nikdo nedozvěděl.



Není vidět, alespoň ne za začátku. Navenek můžete dlouho působit jako naprosto vyrovnaný člověk, instagram Vám bude hýřit fotkami načančaných snídaní a selfiečkami z posilovny, budete rozdávat rady všude kolem, a přitom se uvnitř budete trápit jako v klubíčku zkroucená malá dušička plná strachu.

Ale já už se nechci bát. Chci se tomu postavit čelem.

Je to zkrátka další etapa osudu, který jsem si vybrala. A nějak tím projdu, nějak se s tím poperu. Nevím, kam mě cesta zavede. Jediné, co vím, je to, že teď se chci uzdravit. To je moje priorita a všechno ostatní bohužel bude muset jít stranou.

PPP mi vzaly 3 roky života. Nenechám si vzít další.



Vím, že tohle jste asi nečekali. To nikdo, ani já. Omlouvám se těm, kteří mě možná vnímali jako vzor pro boj s PPP. Myslela jsem si, jak to mám zmáknuté, ale těžce jsem se spletla. Znáte to- teoretické rady se rozdávají snadno, dokonce i víte, co byste měli dělat… ale uplatnit to v praxi se zdá být nemožné.  Články tady byly a nebyly – a když už byly, tak pořádně zmatené. Však stačí sjet o dva články dozadu – to byl zrovna další z dnů, kdy jsem si nalhávala, že to bude v pohodě a že se to všechno spraví. Jenže ono se to samo nespraví. Jednu chvíli to máte v hlavě srovnané, v další chvíli objímáte mísu, tak to prostě bohužel je.

Vydávám se tedy teď na další cestu, která možná bude dlouhá a trnitá, možná také rychlá a snadná, kdo ví. Ráda bych se čtenáři mého blogu tuhle cestu sdílela – její hezké i nehezké momenty. Protože jsem se sama přesvědčila, jak důležité je o tom mluvit. Nechávat si to v sobě nikdy nedělá dobrotu.

Držte mi palce, já je držím Vám všem, kteří se zrovna nacházíte v těžké situaci, Vám všem, kteří se trápí a možná si na to připadají sami, všem těm, kteří občas už ani nevidí světlo naděje na konci temného tunelu. Ono tam je. A jednou ho najdete.


úterý 20. října 2015

Proč (ne)mám ráda podzim

Zdravím,

K dnešnímu článku jsem se inspirovala sama. Respektive mě inspirovaly moje myšlenky. V tomhle ročním období se totiž mění rychlostí blesku.
(Předem se omlouvám za vulgarismy, ale ani já nejsem svatá a holt si člověk někdy potřebuje ulevit.)

Nedělní ráno: V Divoké Šárce s foťákem v ruce chytám podzimní ranní mlhu. Je mi kosa, ale vůbec mi to nevadí. Pozornost zaměřuji pouze na tu jedinečnou atmosféru, tajemný nádech a úžasné barvy na listech stromů. Miluji podzim!

Pondělní ráno: Se zatraceně těžkou taškou pospíchám na tramvaj. Je mi kosa a nehorázně mě to sere štve. Všude je divnej smog, smrad, vlezlo... a ten depresivní mlžný opar tomu taky moc nepřidává. Pracně vyžehlené vlasy se mi kroutí, protože je vlhko. Zas*@!;♦j podzim!

 z deníku schizofrenika 


Takže asi tak.

Řekla bych, že k podzimu mám takový love-hate relationship.

Jsem lovec kapiček. Vždy a na všem.


Je totiž krásné, jak listy postupně opadávají ze stromů, jak se celá příroda ukládá ke spánku.
No jo, jenže kdo pak má furt uklízet ten bordel? Plus ty listy nehorázně kloužou a to taky není žádná sranda.

Podzimní rána dokážou být kouzelná a pomalu se zvedající mlžný opar někdy působí až magicky.
Což je hrozně super efekt, dokud se z Vás nezačne stávat ovečka, protože vlhkost.

Podzim je úžasná doba pro fotografy a nabízí spoustu možností k tomu pořídit jedinečné snímky.
Až na to, že si musíte sakra přivstat, budete mrznout a zamlží se Vám úplně všechno.

Podzimní čas přímo vybízí k tomu si zalézt s teplým čajem pod peřinu a číst si dobrou knihu.
Ok, ale když je už v 5 odpoledne tma, musím mít rozsvíceno X světel, abych na to pořádně viděla.

Podzim je pro mě období, kdy dostávám nejvíce kreativních nápadů, kdy nejvíce filosofuji.
Být kreativní je fajn. Ale s přemýšlením se to zase nemusí přehánět. Podzimní večery pak můžou probíhat následovně: 11 večer, čas jít spát. Lehnu si a v tu chvíli se ozve hlava: ,,No počkej počkej, co kdybychom teď začali přemýšlet o podstatě vesmíru? Co ty na to?"
Přičtěte k tomu podzimní depresi a o zábavu máte postaráno.

Příchod podzimu znamená blížící se Vánoce. A kdo by neměl rád Vánoce?
Hm, s tím souvisí stresování se už od září kvůli dárkům a prosincové skorošílenství, že jste to zas nechali na poslední chvíli.

Pokročilý podzim znamená, že brzy bude zima! Sníh, radovánky, lyže a tak!
Jo, až na to, že je zatím jen hnusně, zima, ale sníh nikde. A tady v Praze beztak spadne jen ta hnusná šedá sračka.

Na podzim se přeci mohou pouštět draci!
Člověk běhá sem a tam jako idiot a ty svině stejně nikdy nelítaj.



No a co Vy? Snášíte podzim? Nebo ho berete jen jako nutnou oběť mezi létem a zimou?

neděle 18. října 2015

Fotookamžiky - Svatby, láska, děti a tak...

Zdravím!

Dnes bych Vám chtěla ukázat fotky zachycené na dvou svatbách během léta. Sice se nepovedly úplně tak, jak jsem si představovala, přesto jsou pro mě něčím výjimečné. Roli v tom nejspíš hraje fakt, že tohle byly mé první svatby v životě. Vážně - za celých 20 let, co tu svou přítomností obohacuji okolí (haha, ten byl dobrej), jsem ani jedenkrát nebyla na svatbě.

Ke svatbám jako takovým jsem vždycky měla poněkud neutrální přístup se špetkou skepticismu. Nechápala jsem, proč většinou celé osazenstvo potřebuje kapesníčky na utření slz dojetí.

,,Ano, zavazuji se jednomu člověku na celý život. Tomu člověku, co v noci chrápe a nechává všude válet špinavé ponožky. Těším se, až budu doma uklízet a vařit, zatímco on si dá nohy nahoru, svalí se na gauč a pustí si televizi." 
Romantika!

No a pak jsem to pochopila.

Myslela jsem totiž, že manželé vcházejí do posvátného svazku manželského plni iluzí o tom, jak to bude perfektní. Omyl, oni moc dobře vědí, do čeho jdou.
Na obou svatbách jsem se hezky přiučila něco o životě.

První svatba byla spíše taková domácí, tradiční. Partneři to byli dlouholetí, prožili spolu mnoho let, měli vzestupy a měli pády, chtěli spolu být a pak zase nechtěli. Když jsem pozorovala nevěstu, v jejím výrazu se zračila určitá nejistota.
,,Vona vypadá, že to před tím voltářem každou chvíli votočí, tyjo!" Jak trefně poznamenal strýček.
Jakmile jsem je ale s ženichem viděla stát proti sobě... bylo jasné, že k sobě patří. Měli spory, ale jako by je to jen víc spojilo a utužilo jejich vztah. Ani jeden z nich to nevzdal.

Byl to neskutečně krásný okamžik a já se přistihla, jak sahám do kapsy pro kapesník...


Druhá svatba byla trochu jiná. Honosnější a větší, řekla bych, však o nic méně kouzelná. Nevěsta byla oproti té první až překvapivě jistá. Opravdu - za celou dobu svatby (a že trvala pěknou řádku hodin) jsem na její tváři neobjevila sebemenší náznak zaváhání. S ženichem se neznali tak dlouho jako předchozí pár, ale tvořili až neuvěřitelně idylickou dvojici. Jin a Jang, perfektně k sobě padnoucí a doplňující se. Když nevěsta kráčela uličkou k oltáři, bylo nad slunce jasné, že ví, co chce a pro co si jde.

Slzička mi sice tentokrát neukápla, ale říkala jsem si: To je bomba, tohleto. 

To by asi už stačilo k mým planým svatebním úvahám, už Vás nebudu zdržovat. Nevím, co to je za zvyk, ale zkrátka nemůžu nic nechat bez komentáře nebo alespoň menší úvažičky. Achjo.







Mami podrž to srdíčko před nima. Ne, trochu víc doprava, blíž. Ne dál. Sakra. Jo, takhle!!







--------------------------------------------------------------






Dojet, dojetí







Co Vy? Máte rádi svatby? 

čtvrtek 8. října 2015

Srovnání priorit a skok do nové etapy

Ahoj!

(Cože, co ta tu dělá?)

Nebudu Vás zdržovat úvodními řečičkami a výmluvami, proč jsem od konce července vůbec nepřispívala. Jako informace bohatě postačí to, že mi nebylo nejlépe, byla jsem řádně zmatená a celkově jsem si procházela poněkud bláznivým obdobím přehodnocování vlastního života a srovnávání si priorit.

Po úspěšném zdolání maturity jsem najednou nevěděla, co se svým životem dál. Jsem totiž člověk, který má rád předem stanovený režim a plán.

Uvědomila jsem si, že po maturitní zkoušce jsme v podstatě všichni byli hozeni do další etapy života. Do dospělého života.
Uvědomila jsem si, že teď už mi nikdo nebude říkat: ,,Buď tam a tam v tu a tu dobu." ani ,,Piš si tohle a dělej tamto."
Člověk najednou ztratil řád, který mu poskytovalo školní prostředí už od základní školy.

Zcela nepřipravený se pak ocitá před rozhodnutím: TAK A TEĎ CO?



Mám pracovat? Mám dál studovat? Mám někam jet?

Ten malý ustrašený človíček ve mně doslova zoufale křičel: ,,Pomozte mi někdo! Rozhodněte to někdo za mě!"


Nakonec jsem se rozhodla pro vysokou školu. Bylo to tak trochu zautomatizované rozhodnutí.
Do pracovního nasazení se mi ještě nechtělo, ale zároveň jsem necítila potřebu naplňovat mozek dalšími informacemi. Proto jsem udělala rozhodnutí, které se ode mě v podstatě očekávalo.

Zmatení vystřídala nechuť. Přišlo mi, že najednou nic nemá smysl, že moje existence je zcela zanedbatelná a nepřináším světu ani sobě nic přínosného. Ani nevím proč, ale byla jsem rozzlobená a apatická zároveň.

Tenhle stav trval v podstatě až do září. Pak jsem se zastavila a uvědomila si, že takhle dál žít nechci. On Vám totiž smysl života opravdu nikdo neurčí. Smysl Vašeho žití si určujete jen Vy sami. S touto myšlenkou jsem se konečně dokázala zvednout z gauče a začít přemýšlet o tom, kam v životě mířím a čeho chci dosáhnout.

Rozhodla jsem se pro studium speciální pedagogiky. A v tomto oboru jsem nalezla svůj cíl, poslání (člověk to může nazývat jakkoliv). Odmalička mi bylo jasné, že mám jednou pracovat s lidmi a ideálně jim pomáhat. A je na čase se do toho pustit.

Nebylo to ale čistě lidumilné rozhodnutí. Samozřejmě se to dost točilo kolem vlastních potřeb. Zjistila jsem totiž, že jakmile se zaměřím na cokoliv jiného/kohokoliv jiného než sama na sebe, je mi podstatně lépe po každé stránce. Jsem člověk někdy až přehnaně sebekritický, kladu na sebe velké nároky a mám tendence se trestat při jejich nesplnění. Jakmile ale svou pozornost upnu na pomoc druhým, rázem se dokážu i pochválit, cítím se fajn a jednoduše se mám daleko radši.

Pokud se tedy jednou budu věnovat práci, která bude pomáhat druhým i mně samotné, je to win win situace.



S tím vším souviselo i přeházení dosavadních priorit. Přiznala jsem si, že ačkoliv se mi dlouho dařilo tuhle skutečnost popírat, jsem do značné míry člověk sobecký.

Posledních pár let se svět točil kolem toho jak JÁ vypadám, jak se JÁ cítím, co JÁ chci dělat, co JÁ jim, co JÁ dělám, jak JÁ sportuji...

JÁ, JÁ, JÁ a ještě jednou JÁ.

Tím samozřejmě nechci říct, že by na sebe člověk měl přestat myslet úplně, to v žádném případě. Ale opravdu neuškodí se občas zaměřit na trochu důležitější záležitosti než stupeň vyrýsovanosti vlastního břicha. Vytyčit si trochu ušlechtilejší záměr než vyšší váhy v posilovně.

Našla jsem výraznou chybu ve vlastním myšlení -

Měla jsem za to, že pokud budu vypadat fyzicky dobře, pomůže mi to se lépe psychicky cítit.

Jsem si ale čím dál tím jistější, že to, jak člověk vypadá, je do určité míry obrazem toho, jak se cítí uvnitř.

Můžete vypadat jako model/modelka a přitom na okolí působit negativním dojmem. Stejně tak můžete mít X kilo navíc, akné na obličeji, a přesto vypadat a cítit se skvěle.

Jde jen o to, jakou pozici zaujmete vůči sobě. Můžete se odmítat a prát se se svým tělem, nebo se můžete přijímat a žít šťastně až do smrti. (Jó, kdyby to tak fungovalo!)



A co jsem tím vším vlastně chtěla říct?
V podstatě asi to, že se budu snažit žít život, který bude přínosný a naplňující nejen pro mě, ale i pro mé okolí.

S čímž souvisí i budoucí tvář blogu. Pravděpodobně se trochu změní náplň, ráda bych psala více o tématech, která mi přijdou důležitá, ráda bych přispívala více zamyšlení, fotografií a celkově směřovala koncept blogu více k VÁM a méně k SOBĚ (nebo o sobě).

Dává to ještě smysl? Achjo, další zmatený článek plný výkřiků do tmy a zatoulaných myšlenek :D

No a už dost, pro dnešek těch úvah nejspíše stačilo.

S nástupem na VŠ souvisí i vyšší požadavky, více učiva a méně času. Nechci si proto stanovovat, kolikrát týdně budu přispívat články. Chci blog psát s radostí a za nějakým účelem.

A pevně doufám, že ho někdo bude s radostí číst a účel se třeba setká s účinkem. :-)



pátek 31. července 2015

Spontánní rozhodnutí, o životě a další kecy

Zdravím,


Tenhle článek bude asi trochu jiný - v mnoha ohledech.



Za prvé - píšu z mobilu, což je příšerný vopruz, jelikož jsem se na něm po 2 letech stále psát nenaučila a nejspíš ani nenaučím. Takže mě prosím omluvte za případné (čti naprosto nevyhnutelné) překlepy.


Za druhé - píšu z vlaku směr Světlá nad Sázavou. Což je asi poslední místo, kde jsem dnes měla v plánu být.



Ale věci se mění a život si někdy zkrátka nenaplánujete.


Pro vysvětlení - byly jsme s kamarádkami domluvené, že si chvíli odpočineme od práce, užijeme si prázdniny a vyrazíme na hudební festival. Jenže jak už to tak bývá, něco do toho přišlo. Konkrétně zlomená noha jedné účastnice zájezdu, čímž se vlastně rozpadla celá skupinka. Smířila jsem se s tím, že se nejede a rezignovaně nahlásila směny v práci.


A najednou bylo všechno jinak. Najednou se vyskytla možnost přeci jen jet - s lidmi, které prakticky vůbec neznám. Přišlo to úplnou náhodou a jako rána z nebes, o to víc mi to přišlo fascinující. Jako by mi někdo dával znamení, ať sakra jedu. Tak jedu.


Víte, nebylo to tak jednoduché. Plánování na poslední chvíli mě děsí skoro tak moc jako seznamování se s novými lidmi. Kolikrát mám problém se dokopat z domu, i když jdu někam, kde jsou mí známí plus pár,, cizinců" s nimi. A teď jedu na 3 dny pod stan s úplně cizími lidmi.


Nebudu lhát, celý včerejšek jsem se klepala jako ratlík a doteď mám pocit, že možná skočím z okýnka ještě než tam dojedu, ale cítím, že tohle je jedinečná možnost překonat samu sebe. Překonat svůj věčný strach, překonat svou pohodlnost a vystoupit ze své ulity.
Hodně mi pomohlo se zamyslet nad tím, jak by můj den jinak vypadal. Šla bych do práce, pak si zacvičit, najíst se, projet blogy a spát? Tahle rutina, kterou jsem dělala téměř 3 týdny v kuse a budu ji dělat i po zbytek prázdnin? Ne, díky.


O tomhle problému jsem veřejně nikdy moc nemluvila a ani o něm nepsala, nicméně věc se má tak, že často trpím úzkostnými myšlenkami, které mi brání jít ven a žít život, který bych si přála žít. Nejsem bezstarostný typ člověka, který by dělal spontánní rozhodnutí denně. Nejsem ten typ člověka, který by přišel do hospody a hned se sebevědomě bavil s každým.

Ale jsem ten typ, co chce život skutečně prožít a ne jen přežívat. Jsem ten typ, co se chce na stará kolena ohlédnout zpátky a říct si:,, Sakra, to bylo fajn!"

Někdy mi i doma říkají, že jsem až moc zodpovědná. Nikdy jsem neudělala vyloženě velký průšvih a ani to nemam v planu. Ale je mi 20. A 20 už mi znovu opravdu nebude. Kdy jindy je tedy čas dělat trochu unáhlená a bláznivá rozhodnutí? I kdyby to mělo dopadnout špatně - alespoň budu mít na co vzpomínat. Ze sezení doma na zadku se vzpomínky vytvářejí dost těžko.

Proto teď sedím v tom vlaku a jedu na Sazavafest. Jedu si to užít se vším všudy. Povedlo se mi překonat ten příšerný strach a jsem za to na sebe pyšná.

Vím, že pro některé je tohle úplná banalita a pravděpodobně tenhle článek nebudou chápat. Ale věřím, že nejsem sama s tímhle problémem, že nejsem jediná, kdo se občas nechá pohltit vlastním strachem. Doufám proto, že tenhle článek může někomu pomoci ten strach překonat a vrhnout se do života po hlavě :-)

A co Vy? Děláte spontánní rozhodnutí a dokážete skočit do neznámých vod?

úterý 21. července 2015

Z cestovatelského koutku - ŘECKO - 2. část - JÍDLO

Ahoj!

Omlouvám se, že články nepřibývají tak, jak by měly, ale trochu jsem podcenila náročnost brigády, kterou jsem zvolila. Pracuji na skladě a denně těch 20 kiláčků klidně naběhám - zkrátka 8 hodin pobíhání + skoro 3 hodiny přesun za Prahu a zpět. No, asi si dokážete představit, jak se vracím vyřízená. Měla jsem naivní ambice ráno stíhat tréninky, ale jelikož nemůžu ani chodit, tahle možnost rychle odpadla. Ale dnes nepíšu, abych si postěžovala (i když... trochu fňukáníčka vždycky bodne!)

Dnes se ve vzpomínkách znovu vrátím do toho nádherného slunečného Řecka (které mi teď TAK chybí). Konkrétně bude článek zaměřen na stravování na dovolené a na různé dobroty, které jsme měli možnost ochutnat.

Oblíbená večeře - rajčata se sýrem feta, balsamico, olivový olej


Původně jsem tomu nechtěla věnovat celý samostatný článek, protože mi na Řecku přijdou zajímavější věci než to, co jsem tam strčila do pusy, ale přišlo mi spoustu emailů a dotazů na asku na tohle téma, tak nakonec pápá kulturo a ahoj žrádlo!

A navíc - jídlo je vždycky důležité. A vlastně je součástí kultury... takže! (tak a teď znáte mé životní priority!).


neděle 12. července 2015

Z cestovatelského koutku - ŘECKO - 1. část - kam, kudy, proč? + ztracená bloggerka

Ahoooj!

Tak jsem zpět. Zpět z nádherného, sluncem zalitého Řecka - kolébky civilizace, království ostrovů (které jsme tedy neviděli) a tématem číslo 1 ve většině médií. Mám toho opravdu hodně na srdci, takže absolutně nevím, kde začít, ale zkusím se s tím nějak poprat.

Ještě jsem se tak docela neaklimatizovala, je mi pořád zima, chybí mi moře a odmítám zamhouřit oka před půlnocí. Hlavně mi dělá potíže návrat do krušné reality všedního života. Mám teď přibližně 2 dny na to vybalit tisíc věcí, trochu zorganizovat všudypřítomný chaos, odpovědět na desítky e-mailů... a ve středu zase hezky do režimu - nástup do nové práce, kde budu nejspíše trávit hodně času. ACHJO. 

Ale dost fňukání, doufám, že se letos ještě někam podívám, takže cestovatelská dobrodružství snad nekončí.

A teď už k tomu Řecku! (Jak to sakra dělám, že mi úvod ve finále tvoří 50% článku?)



Článků na tohle téma chystám hned několik, každý bude zaměřený na něco jiného - místa, která stojí za to vidět, různé příhody (a nehody), samozřejmě něco málo o jídle... a nakonec se s Vámi chci podělit i o myšlenky, které se mi v průběhu dovolené honily hlavou. Leccos jsem si tam totiž uvědomila. Ale o tom zase příště.

Ke každému z řeckých článků přidám i nějakou tu historku nebo poznatek, protože těch se nasbíralo až až!

Dnes to bude takový kratší úvod (pozn. autorky: jsem pěkně naivní, samozřejmě, že je z toho nakonec román) - o tom, kam jsme vlastně jeli, proč jsme se tak rozhodli a nebo jak jsme žili a hospodařili.


středa 17. června 2015

Jak je to se cvičením v horku?

Zdravím!

K sepsání tohohle článku mě vedlo víkendové počasí. Sice se pak zatáhlo a začalo pršet a venku se už ochladilo, nicméně třeba v sobotu dopoledne bylo vedro na padnutí. 35°C na sluníčku. Krása.
Ať už je strašák jménem globální oteplování reálný nebo ne, léta v naší republice se mi poslední dobou zdají nějaká teplejší a nesnesitelnější. (A nebo jen stárnu a už mám návaly.)

Každopádně - cvičení v horku je poměrně aktuální téma s blížícími se prázdninami (některým už ovšem dávno začaly, haha!).

Jak tedy zůstat aktivní i při velmi vysokých teplotách, aniž by nás u toho kleplo? 




Samozřejmě to jde. Jen se někteří musí trochu více přemlouvat, jelikož vidina plovárny a kýblu zmrzliny je daleko lákavější než upocený běh a červený obličej. Najdou se ale i tací, kterým takové počasí naprosto vyhovuje. Já osobně se řadím do první skupiny a jakmile teploměr ukazuje nad 25°C, nejradši bych sebou plácla na studenou dlažbu a nechala se ovívat Ryanem Goslingem v minikraťáscích.

Pokusila jsem se tedy sepsat pár tipů - co pomáhá a čeho se naopak vyvarovat.

neděle 14. června 2015

Salát - král léta

Zdravím,

přemýšlela jsem, o čem psát a věděla jsem, že to tentokrát nebude nic psychologického ani bůhvíjak náročného. Tak jsem zvolila téma velmi jednoduché a rozhodla se psát o salátech. Ano, čtete dobře, celý tento článek bude věnován salátům. (Že bych měla jeden už i v hlavě?)

Nevím, jak to máte Vy, ale pro mě saláty nepostradatelně patří k létu. Při horkých letních dní není nic lepšího než mísa zeleniny. Chutná skvěle, obsahuje spoustu vody, takže skvěle osvěží a ochladí.

Navíc existuje tolik možností, jak si salát připravit! Může sloužit jako doplněk k hlavnímu chodu, jako překrm (nebo zákrm), ale při použití těch správných ingrediencí může takový salát vydat i za hlavní jídlo.

A co je nejlepší? Salátu můžete sníst prakticky neomezené množství. Zkrátka si nandáte plnou místu jen a jen pro sebe.
Pro mnoho lidí je to také jeden z přijatelných způsobů, jak do sebe dostat zeleninu, pakliže ji syrovou nesnesou neochucenou.

Jak jsem již psala - variant je v podstatě nekonečno, fantazii se meze nekladou a člověk může neustále vymýšlet nové a nové salátové kombinace, obměňovat dresingy a ingredience.




čtvrtek 11. června 2015

Konzerva experimentuje - novinky v kuchyni 0.2 - Nutspread, Questbar a další

Zdravím,

Hlásím se s dalším článkem, tentokrát pozitivněji laděným. Protože jakmile jde o jídlo, je vše pozitivní!

 Poslední článek tohoto typu jsem napsala zhruba před rokem, což jasně dokazuje, jak moc ráda v kuchyni experimentuji a zkouším nové potraviny. A vůbec netočím dokola vločky, banány a tvaroh. Teď v létě ještě přibyly jahody, bachaaa!

Ovšem poslední dobou jsem se neskutečně odvázala a vyzkoušela hned několik nových potravin.

úterý 9. června 2015

Když si myslíte, že jste v pohodě, ale nejste.

Zdravím,

Uff.
Kde jen začít?
To je jako s návratem z prázdnin zpět do školy- člověk tam přijde, jen zírá a neví, co má dělat. Pěknou chvíli trvá, než zase nahodí.
A tak je to i s psaním blogu - jakmile z toho vypadnu, hrozně těžko se mi vrací zpátky. Ale to se nějak zvládne.

Skoro dva měsíce zde panovalo naprosté ticho. Ani čárka. A nejen tady - i na instagramu bylo pusto-prázdno, žádné fotky kaší, žádná selfiečka. Co se stalo? 
Nevím, kde začít, ale každopádně cítím, že Vám dlužím vysvětlení.

Přeci jen nějaká dobrá zpráva - mám nový objektiv a je to paráda, tak se těšte na fotky!!


V první řadě se stala maturita a přijímačky na vysokou.
Takže volného času jsem měla snad nejméně za celý život. Ale znáte to: ,,Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby." Takže pouze na nedostatek času to svalovat nechci a ani nemohu.
Maturitu jsem nakonec naštěstí zvládla krásně, výsledky přijímaček se teprve dozvím, ale už teď tuším, že to spíš nedopadne. Nebyla jsem totiž schopná se dostatečně připravit.

Teď již ale k jádru článku - k tomu, proč vlastně píšu. Jak jsem zmiňovala v úvodu - nemám ponětí, kde začít, a tak to asi rovnou vychrlím tak, jak mi to pod ruku přijde.

Trvalo mi pěknou dobu, než jsem si uvědomila, co se děje. V podstatě mě honily zvláštní myšlenky už od září, ale nevěnovala jsem jim pozornost a snažila se je ignorovat. Konečně si to ale dovedu přiznat a říci nahlas:

Mám problém a není mi vůbec dobře. 




Věc se má tak... PPP není nic, s čím je radno si zahrávat. Někteří tvrdí, že je to na celý život. Já si myslím, že člověk může i po PPP žít šťastně, ale je nutné, aby na sobě neustále pracoval a byl opravdu pozorný sám k sobě. Může se totiž snadno stát, že na chvíli ,,usnete na vavřínech" a máte znovu zaděláno na problémy. 

A přesně to se stalo mně. Chvíli jsem povolila pozornost, myslela si, že po 2 letech jsem přeci už dávno za vodou... a pak přišla náhlá vlna, pěkně mě semlela a doteď pořádně nemohu popadnout dech.

Zavřela jsem se do sebe, přestala komunikovat. Byla jsem jen já a mé úzkostné myšlenky. Bohužel jsem postupně odstřihávala i své nejbližší, což byla ta největší chyba. Nebudu vypisovat, co přesně se dělo, tento článek nemá být zpověď ani žádost o soucit, jen používám vlastní zkušenost jako příklad toho, čeho se vyvarovat. 

Takže pokud Vás cokoliv trápí, ať Vás tíží sebevětší blbost - řekněte to. Komukoliv, komu věříte. A Vy zase věřte tomu, že dotyčný Vám pomůže a nebude Vás soudit.
Snažte se být opravu pozorní k tomu, co se odehrává ve Vaší hlavě. Mnohdy se to zdá jako malichernost, ale pak se z toho vyklube řádný průšvih, ani nestačíte mrknout.
Pokud si budete problémy a strachy nechávat jen pro sebe, budou se hromadit...a jednoho dne pohár prostě přeteče. 
Nemusíte na to být sami. Nemusíte se zavřít před světem a plácat se v bahně. Někdo Vám může totiž podat pomocnou ruku a z toho bahna Vás vytáhnout.

Stejně tu skříňku dřív či později budete muset otevřít. Nedovolte, aby se přeplnila k prasknutí a pak Vás její obsah zavalil.



Zvláště to platí pro jedince, kteří si prošli PPP, depresí nebo jinou psychickou poruchou. Pozor na to - i když se cítíte zcela vyléčení, nelze vyloučit, že se Vám ony špatné stavy nevrátí. Tím neříkám, abyste na to neustále mysleli, byli ve stresu a čekali, kdy blesk udeří. Jen buďte otevření, mluvte o svých pocitech a i při mírných náznacích nějaké neplechy s tím raději hned běžte ven. 

Pamatujte na to, že zkušenost, kterou jste si prošli, Vás může jen a jen posílit a lze ji použít jako zbraň v případě návratu ,,špatných dní." Určitě už nechcete znovu být tam, kde předtím. A i kdyby se to stalo, nevyčítejte si to. Nebojte se, že zklamete své blízké nebo sami sebe. Nebojte si přiznat, že máte problém. To je totiž první krok k tomu být zase v pohodě.

A tím to asi dnes ukončím. Omlouvám se za tak negativní článek, ale cítila jsem, že je potřeba to napsat, protože tohle se týká hodně lidí. Nemá cenu si namlouvat, že jste v pohodě, když nejste. Nikdo se na Vás nebude zlobit. Mějte se rádi, najděte si podporu ve svých blízkých a znovu vzhůru do boje! Vím, že se těžko sbírá síla, když tomu není tak dlouho, co jste vybojovali první velkou bitvu, ale věřte tomu, že tu sílu máte! 



____________________________

Ještě bych chtěla dodat, že tohle je i důvod, proč jsem neodpovídala na emaily a jen občas na asku. Nechtěla jsem totiž, aby to někoho negativně ovlivnilo a necítila jsem se na to, abych rozdávala rady o zdravém životním stylu. Proto je potřeba brát bloggery a instagramery s rezervou - nikdy nevíte, co se jim zrovna v životě odehrává. Někdy mohou mít skrytý problém a ani si ho neuvědomovat. Ale na tohle téma zase příště.

____________________________

P.S.: Doufám, že všichni letošní maturanti to zvládli! A také doufám, že mi odpustíte tu dloooouhou bloggerskou pauzu!:-)

pátek 17. dubna 2015

Dělejte to, co milujete

Zdravím!

To byla ale doba, co? Tentokrát se však nebudu omlouvat, stejně už Vás to asi už potisící nezajímá. Místo toho věnuji další článek něčemu, co mi konečně došlo.

Kdo jste poctivý stalker a sledujete mě třeba i na instagramu nebo asku, víte, že jsem teď tak trochu zmizela ze světa a neozývala se. Takže žádné kašičky, žádná inteligentní selfíčka ani superchytré rady ohledně plátků chleba. Nic.

Zkrátka jsem vypnula svět kolem a má internetová a také společenská aktivita byla na bodu mrazu. 

Proč?

Maturita se blíží a přeci jen se stává čím dál tím reálnější a děsivější. Jako by to bylo včera, když jsem si říkala, že mám ještě spoustu času. No, teď nemám čas už prakticky žádný - stejně jak vědomosti - také žádné. Dopadla na mě zkrátka tvrdá realita, já se zabejčila a řekla si, že odteď se budu naplno věnovat přípravě - jen a pouze studiu. 

Jak to dopadlo?

Vydrželo mi to asi něco přes týden. 




A přesně vím proč. Izolovala jsem se totiž nejen od okolního a virtuálního světa, ale také sama od sebe. Přestala jsem se věnovat všemu, co tak miluji. Všemu, co mě činí šťastnou. 
Nenapsala jsem ani jednu básničku, nenakreslila jsem ani jeden obrázek, nesportovala, nevymýšlela recepty, nezkoušela nové potraviny, nebyla v kontaktu se svými přáteli, rodinou, ani s mými oblíbenými bloggerkami a instagramerkami. Nevytáhla jsem paty z domu, chyběla mi příroda. Chybělo mi všechno, chyběl mi život. 

pondělí 30. března 2015

Sebekoučink aneb Staňte se vlastní motivací

Zdravím!

Se sklopenou hlavou. Zase. Protože blog zeje prázdnotou už týden. Zase. Jako výmluvu omluvu je však třeba vzít v potaz, že se celý minulý týden nesl v duchu příprav na maturitní ples. Ten nakonec dopadl nejlépe jak mohl, ale o tom až v dalším článku, hned jakmile se mi do ruky dostanou fotky.

Dnes bych se chtěla věnovat tématu docela jinému. A opět trochu zabrousím do psychologie.

Původně jsem zamýšlela sepsat klasický motivační článek, ale pak jsem došla k názoru, že takových už bylo napsáno dost. Navíc - skoro každý umí otevřít instagram, vyhledat si motivační obrázky, fráze, citáty, videa... a nechat se tak nakopnout. Podstatně těžší ale je onu motivaci najít sám v sobě. 




Pokud se vám to ale podaří, je dost pravděpodobné, že se tahle vnitřní motivace stane daleko silnějším pohonným motorem, než fotky cizích lidí. 

Ať už se jedná o sport nebo jakoukoliv jinou oblast, mnozí z nás se nedokáží sami dokopat k určitému výkonu. Potřebujeme někoho, kdo by nás tak trochu popostrčil (a nebo pořádně seřval). Ten někdo může být učitel ve škole, rodič nebo třeba trenér. Motivovat nás může buď nátlakem, nebo mírnější formou - třeba pochvalou či povzbuzením. Většinou se ale jedná o možnost A = nátlak. Třeba takoví učitelé nás v podstatě dostávají do stresu, případně nám hrozí špatnými známkami, a tak nás nutí k pracovnímu výkonu. Funguje to? Ano. Funguje to dlouhodobě? Většinou ne. 

Situace se má většinou tak, že jakmile nátlak povolí, máme tendenci se vracet do své komfortní zóny a opět spadat do nicnedělání. Málokdo si řekne - ,,Tak dneska si vypočítám 30 příkladů z matiky jen tak, protože pan Novák říkal, že to jednou budeme potřebovat."

Proto si myslím, že motivace, která má vydržet a dlouhodobě nás pohánět vpřed, musí vycházet z nás samotných. Sami se sebou totiž budeme celý život, kdežto trenéři, učitelé a bohužel jednou i rodiče odejdou. Nebude nám nikdo věčně stát za zadkem a nutit nás k práci. Čím starší jsme, tím více padá tahle zodpovědnost na naši hlavu.

Neříkám, že není občas skvělé, účinné a hlavně neskutečně úlevné nechat někoho jiného, aby nás nakopnul. Ale pokud chceme dosáhnout opravdových a trvalých výsledků ve zvolené oblasti, musíme být my tím hnacím prvkem. 




Najít jistotu sám v sobě ale není lehký úkol. 

středa 25. března 2015

RECENZE - Gorilla RAW protein + RECEPT - proteinové minicheesecaky

Zdravím!

Tak nakonec se přeci jen nějaký ten článek objevil. Vůbec nestíhám, ples už v pátek, nemám nic, nevím nic, nechápu nic, jsem v prdeli. (:D) Dobře, to byl takový výlev na úvod, zapomeňte, že jste to četli. Každopádně vydržte, příští týden to snad bude trochu klidnější a já mám pro Vás připraveno mnoho témat.
Naštěstí jsem zrovna tenhle článek měla již hezky předpřipravený. Tak jdeme na to:

Dnes jsem si pro Vás připravila menší recenzi na produkty firmy Gorilla Fitness, které jsem měla možnost vyzkoušet.


A rovnou i s receptem!


 Předpokládám, že většina z Vás již o této firmě slyšela. Jedná se o e-shop, který je veden odborníky v oboru fitness a nabízí řadu produktů - od suplementů až po různé tréninkové pomůcky. V nabídce naleznete jednak jejich privátní výrobky Gorilla, ale také další skvělé produkty.

 Celkově na mě působí koncept Gorilla Fitness velmi sympaticky.
V podstatě se snaží vyjít zákazníkům co nejvíce vstříc, poradit jim s výběrem a zajistit jim kvalitní zboží. Co je úplně bezvadné, je doprava po celé ČR zdarma.

A teď již k samotnému výrobku - Gorilla RAW proteinu.



středa 18. března 2015

Síla přírody

Zdravím!

Andula a její filosofické chvilky jsou zpět! Tentokrát to bez většího okecávání vezmu rovnou k tématu článku - a tím je příroda.

Dnes jsem si totiž něco uvědomila.

Štrádovala jsem si to ze školy a přemýšlela nad tím, zda si jít zacvičit do fitka nebo zůstat doma. Měla jsem mít odpočinkový den, ale necítila jsem se vůbec unavená. Nicméně do posilovny se mi upřímně absolutně nechtělo. A pak mi to konečně docvaklo - venku je nádherně a navíc teplo - to je přeci ideální den na běh! 

Trochu jsem se před vyběhnutím bála, protože po půlroční pauze bývá první běh vážně utrpení. A také že bylo! Nakonec jsem ale vytáhla paty a naplánovala si pěknou trasu po pražských parcích. Když si odmyslím píchání v boku a funění ve stylu astmatické hrošice, bylo mi vlastně krásně. Došlo mi, že jsem poslední dobou byla neustále zavřená buď doma u učení nebo v posilovně, přestože venku už začalo jaro. Potřebovala jsem pročistit hlavu a užít si trochu pohybu na čerstvém vzduchu (dobře, ,,čerstvý vzduch v Praze" je třeba brát trochu s rezervou.)

Příroda má totiž obrovskou sílu. 

Ach ta Pálava!


Zastávám názor, že každý z nás potřebuje čas od času pobýt v přírodě. Patří to ke zdravému životu a očistí to tělo i ducha. Obzvlášť v dnešní uspěchané a hektické době plné stresu. Technologie sem, technologie tam, mobil pořád v ruce, denně u počítače, televize... To někdy může být až k zbláznění. Je dokonce vědecky dokázáno, že lidé žijící na venkově mají menší sklony propadat depresím.

Nelze popřít, že příroda může mít léčivé účinky. 

pondělí 16. března 2015

Co jsem do pusy strčila 1.0

Ahoj!

Dnes se mi vážně vůbec nechce přemýšlet, takže máte alespoň klid od těch neustálých úvah a místo toho přichází na scénu jídlo! 

Již 10. díl (haha, blog existuje rok a půl a je to teprve desátý příspěvek - to dokazuje mou lenost a neschopnost vymýšlet nové kreace) této velmi inteligentně nazvané rubriky. Ne vážně, přemýšlím, že ji přejmenuji, protože mám pokaždé chuť dát si facku, když to čtu.

Tentokrát se mi podařilo nafotit o trochu víc fotek.

A co je nejlepší?
Konečně je ráno alespoň trochu světlo!

Pokaždé vybíhám hezky v pyžamu na balkón a horlivě fotím, různě pootáčím, šteluji, upravuji, vystrkuji zadek na sousedy... dokud nejsem celá promrzlá, nedrkotám zuby a se zoufalým ,,Sakra to je kosa!" neutíkám zpět do teplíčka. V kuchyni se většinou střetnu s tatínkovým absolutně nechápajícím, avšak již rezignovaným pohledem. Jen zakroutí hlavou, povzdechne si a pronese něco ve smyslu: ,,Já ten dnešní svět asi nechápu." A jde na cigáro.

Většinu fotek jste už asi viděli na instagramu, protože jsem spamovač obecný a co není na instagramu, jako by se nestalo, že.




úterý 10. března 2015

Všichni máme právo na změnu

Zdravím!

Řekla jsem si, že dnes prostě napíšu článek, i kdyby já nevím co. Protože víc času už mít asi nebudu, spíše naopak, takže je třeba si nějakou tu hodinku ušetřit a věnovat se také Vám, čtenářům. Voilá - co jsem si stanovila, to také plním (COŽE?!) a článek je tu.



Dnes to bude další zamyšlení (a také trochu projev rozhořčení), ke kterému mě přivedl milovaný ASK. Co si budeme povídat, někdy jsou to nervy, někdy teče krev a někdy je člověk z těch dotazů až na pláč. Nicméně přestože jsem již milionkrát přemýšlela o jeho zrušení, stále si ho ponechávám. Proč? Protože ráda poradím a pocit, že někomu můžu pomoci, je k nezaplacení. A také mi tam čas od času přijde nějaká tak milá zpráva, že rázem zapomenu na všechno to zlo a musím se usmívat od ucha k uchu.

Pojďme se ale vrátit k ne tak pěkné zprávě - konkrétně ke dvou vzkazům, které mě inspirovaly k sepsání tohoto článku. 



neděle 8. března 2015

Zdravé sušenky – karobové a makové

Ahoj!

Zdravím Vás při krásné, prosluněné neděli. Pomalu, ale jistě se blíží jaro, už je to cítit ve vzduchu. Dnes jsme se vrátili z hor - a upřímně? Internetový svět mi vůbec nechyběl a nejradši bych jela hned zpátky. Bylo tam božsky, ačkoliv počasí nám přálo jen při příjezdu a odjezdu (fakt dík, Murphy!). Ještě bych si dala tak 2-3 měsíce pořádné zimy, letos se najednou ani na to léto tolik netěším, protože jakmile je příliš velké teplo, jsem pořád unavená a sluníčko jako by ze mě vytahovalo veškerou energii. Také bych si ještě chtěla užít trochu toho sněhu a snowboardingu a lyžování a bobování...

No nic, je třeba to brát pozitivně - alespoň začíná být pořádné světlo na fotky!

Původní dnešní plán zahrnoval posilovnu a horu učení, nicméně zjistila jsem, že mě bolí celé tělo z týdenního lítání po kopcích, takže cvičení nahradilo pečení. (Hora učení bohužel zůstává).

Chtěla jsem upéct něco rychlého, jednoduchého, dobrého a zároveň praktického na svačiny do školy, protože přes týden není na pečení čas ani chuť.
A tak jsem se vrhla do kuchyně a začala kouzlit (=těžce improvizovat).

Nakonec z toho vzniklo něco, co měly být sušenky, nicméně neroztekly se na plechu tak, jak jsem předpokládala, tudíž jsem to vyřešila geniálně - a nazvala to bochánky








úterý 3. března 2015

Protahování

Zdravím a přeji pěkné úterý!

Dnes mám hrozně nabitý den, od rána někde lítám a za chvíli zase vyrážím pryč - hlídat dcerku známých. Neskutečně se na ni těším, je to takové sluníčko... a ta její fantazie! To je přesně důvod, proč miluji děti - dá se s nimi doslova cestovat do kouzelných míst, jiných světů... můžete chvíli zapomenout na své starosti a vrátit se do vlastního dětství. Navíc je krásné pozorovat, jak rostou, dělají pokroky, učí se, poznávají svět. Být součástí toho všeho je dar, proto mě to tolik táhne pedagogickým směrem.
No, ale to jsem se zase zapovídala na úplně odlišné téma, než bylo v plánu. Klasika. 

Takže se raději přesuneme k hlavní náplni článku. A tím je PROTAHOVÁNÍ. 

Nejlepší cvik jako příprava na provaz


Protahování neodmyslitelně patří k jakémukoliv sportu. Celkově by se dalo říct, že patří k základům zdravého životního stylu a rozhodně bychom ho neměli nijak opomíjet.
Přesto mnoho lidí důležitost protahování podceňuje a věnuje se mu nepravidelně anebo vůbec.

Vede se nespočet diskuzí na téma, zda je protahování vůbec nutné, zda se má zařazovat před nebo po tréninku, jak dlouho, jak často, jak rychle…
Pravděpodobně neexistuje žádný univerzální návod na to, jak se protahovat.  Nicméně pokusím se sepsat článek o hlavních zásadách, na které bychom neměli zapomínat, a také přidám něco ze svých vlastních zkušeností.


Jedno je ale jasné – protahování je zatraceně důležité.

neděle 1. března 2015

Vyhlášení GIVEAWAY + Příběh z posilovny

Hezkou neděli Vám všem!

Na dnešní den jsem slíbila vyhlášení Keramické GIVEAWAY. Mimořádně svůj slib držím a sepisuji tedy článek. Zázrak! Kdo mě trochu znáte, moc dobře asi víte, že třeba s e-maily je to se mnou věčná potíž a vždy mi hrozně dlouho trvá, než odpovím. Navíc naslibuji hory doly, co všechno bude - a pak není nic, protože nestíhám (a nebo spím.)

Musím říct, že jste mě neskutečně potěšili komentáři a obecně velkým ohlasem - doufám tedy, že se Vám keramické výrobky líbily a že výherce z nich bude mít nejen radost, ale také užitek!

Když už je řeč o tom výherci...

čtvrtek 26. února 2015

Čím si zpestřit kaši?

Ahoj!

Upřímně jsem se dnes musela do článku přemlouvat. Ani nevím, čím to je, ale jsem nějaká až podezřele spokojená, příjemně unavená z posilovny, rodiče jsou pryč na horách = byt pro sebe = návštěvy kamarádek. A když jsem takhle spokojená, kupodivu zjišťuji, že ke štěstí nepotřebuji internet - facebook zapínám jen z povinnosti a díky černému svědomí, že jsem neodpověděla na zprávy, instagram projedu rychle ráno... a ve volném čase si radši s někým povídám, tancuji nebo si čtu a připravuji se na maturitu. Zkrátka mám tendence trávit víc času ve světě reálném a na ten virtuální trochu zapomínám, tak se omlouvám.

Důležité info pro Vás: Giveaway vyhlásím v neděli!

A teď již k dnešnímu článku. V hlavě mám doslova vymeteno, jsem zfetovaná endorfiny, takže tentokrát žádná psychologie, nic chytrého, a už vůbec nic bůhvíjak nápaditého... ale přesto se jedná o poměrně vděčné téma - jídlo. Konkrétně o to nejlepší jídlo na světě ovesné kaše. 

Myslím, že my všichni, kdo se pohybujeme v blogovém světě a zajímáme se o zdravý životní styl, moc dobře víme, o co jde. O tu voňavou dobrotu plnou prospěšných živin, o to hřejivé ranní pohlazení. Ale i z takové radosti se snadno může stát stereotyp. Naštěstí se nabízí spoustu možností, jak si ranní kaši vylepšit. Nebo jak já říkám - vytunit.