úterý 9. června 2015

Když si myslíte, že jste v pohodě, ale nejste.

Zdravím,

Uff.
Kde jen začít?
To je jako s návratem z prázdnin zpět do školy- člověk tam přijde, jen zírá a neví, co má dělat. Pěknou chvíli trvá, než zase nahodí.
A tak je to i s psaním blogu - jakmile z toho vypadnu, hrozně těžko se mi vrací zpátky. Ale to se nějak zvládne.

Skoro dva měsíce zde panovalo naprosté ticho. Ani čárka. A nejen tady - i na instagramu bylo pusto-prázdno, žádné fotky kaší, žádná selfiečka. Co se stalo? 
Nevím, kde začít, ale každopádně cítím, že Vám dlužím vysvětlení.

Přeci jen nějaká dobrá zpráva - mám nový objektiv a je to paráda, tak se těšte na fotky!!


V první řadě se stala maturita a přijímačky na vysokou.
Takže volného času jsem měla snad nejméně za celý život. Ale znáte to: ,,Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby." Takže pouze na nedostatek času to svalovat nechci a ani nemohu.
Maturitu jsem nakonec naštěstí zvládla krásně, výsledky přijímaček se teprve dozvím, ale už teď tuším, že to spíš nedopadne. Nebyla jsem totiž schopná se dostatečně připravit.

Teď již ale k jádru článku - k tomu, proč vlastně píšu. Jak jsem zmiňovala v úvodu - nemám ponětí, kde začít, a tak to asi rovnou vychrlím tak, jak mi to pod ruku přijde.

Trvalo mi pěknou dobu, než jsem si uvědomila, co se děje. V podstatě mě honily zvláštní myšlenky už od září, ale nevěnovala jsem jim pozornost a snažila se je ignorovat. Konečně si to ale dovedu přiznat a říci nahlas:

Mám problém a není mi vůbec dobře. 




Věc se má tak... PPP není nic, s čím je radno si zahrávat. Někteří tvrdí, že je to na celý život. Já si myslím, že člověk může i po PPP žít šťastně, ale je nutné, aby na sobě neustále pracoval a byl opravdu pozorný sám k sobě. Může se totiž snadno stát, že na chvíli ,,usnete na vavřínech" a máte znovu zaděláno na problémy. 

A přesně to se stalo mně. Chvíli jsem povolila pozornost, myslela si, že po 2 letech jsem přeci už dávno za vodou... a pak přišla náhlá vlna, pěkně mě semlela a doteď pořádně nemohu popadnout dech.

Zavřela jsem se do sebe, přestala komunikovat. Byla jsem jen já a mé úzkostné myšlenky. Bohužel jsem postupně odstřihávala i své nejbližší, což byla ta největší chyba. Nebudu vypisovat, co přesně se dělo, tento článek nemá být zpověď ani žádost o soucit, jen používám vlastní zkušenost jako příklad toho, čeho se vyvarovat. 

Takže pokud Vás cokoliv trápí, ať Vás tíží sebevětší blbost - řekněte to. Komukoliv, komu věříte. A Vy zase věřte tomu, že dotyčný Vám pomůže a nebude Vás soudit.
Snažte se být opravu pozorní k tomu, co se odehrává ve Vaší hlavě. Mnohdy se to zdá jako malichernost, ale pak se z toho vyklube řádný průšvih, ani nestačíte mrknout.
Pokud si budete problémy a strachy nechávat jen pro sebe, budou se hromadit...a jednoho dne pohár prostě přeteče. 
Nemusíte na to být sami. Nemusíte se zavřít před světem a plácat se v bahně. Někdo Vám může totiž podat pomocnou ruku a z toho bahna Vás vytáhnout.

Stejně tu skříňku dřív či později budete muset otevřít. Nedovolte, aby se přeplnila k prasknutí a pak Vás její obsah zavalil.



Zvláště to platí pro jedince, kteří si prošli PPP, depresí nebo jinou psychickou poruchou. Pozor na to - i když se cítíte zcela vyléčení, nelze vyloučit, že se Vám ony špatné stavy nevrátí. Tím neříkám, abyste na to neustále mysleli, byli ve stresu a čekali, kdy blesk udeří. Jen buďte otevření, mluvte o svých pocitech a i při mírných náznacích nějaké neplechy s tím raději hned běžte ven. 

Pamatujte na to, že zkušenost, kterou jste si prošli, Vás může jen a jen posílit a lze ji použít jako zbraň v případě návratu ,,špatných dní." Určitě už nechcete znovu být tam, kde předtím. A i kdyby se to stalo, nevyčítejte si to. Nebojte se, že zklamete své blízké nebo sami sebe. Nebojte si přiznat, že máte problém. To je totiž první krok k tomu být zase v pohodě.

A tím to asi dnes ukončím. Omlouvám se za tak negativní článek, ale cítila jsem, že je potřeba to napsat, protože tohle se týká hodně lidí. Nemá cenu si namlouvat, že jste v pohodě, když nejste. Nikdo se na Vás nebude zlobit. Mějte se rádi, najděte si podporu ve svých blízkých a znovu vzhůru do boje! Vím, že se těžko sbírá síla, když tomu není tak dlouho, co jste vybojovali první velkou bitvu, ale věřte tomu, že tu sílu máte! 



____________________________

Ještě bych chtěla dodat, že tohle je i důvod, proč jsem neodpovídala na emaily a jen občas na asku. Nechtěla jsem totiž, aby to někoho negativně ovlivnilo a necítila jsem se na to, abych rozdávala rady o zdravém životním stylu. Proto je potřeba brát bloggery a instagramery s rezervou - nikdy nevíte, co se jim zrovna v životě odehrává. Někdy mohou mít skrytý problém a ani si ho neuvědomovat. Ale na tohle téma zase příště.

____________________________

P.S.: Doufám, že všichni letošní maturanti to zvládli! A také doufám, že mi odpustíte tu dloooouhou bloggerskou pauzu!:-)

23 komentářů:

  1. Ani dost dobře si to umím představit, taky to znám, a když mě něco trápí, neříkám to nikomu, i když mám kolem sebe lidi, kterým věřím a říct jim můžu cokoliv.....ale neumím to. A vím, že je to ta největší chyba, všechno dusit v sobě, ale kolikrát to neumím jinak.

    Ale hlavně držím všechny palce, ať je ti líp, a ať jsi zase šťastná. Ono to přijde! :**

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Právě..člověk to ví, ale nedokáže to v tu chvíli přetlačit./
      A mockrát děkuji, jsi zlatá! Věřím tomu, že to zase bude v pohodě.))

      Vymazat
  2. Děkuju za tenhle článek! Já už myslela, že jsem v tom sama. I když tím samosebou netvrdím, že mě to těší, naopak. Doufám, že ti brzy bude lépe :) Tvoje články mi vždycky dají strašně moc, tenhle obvzlášť

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je fajn pocit, když člověk ví, že není jediný, kdo s něčím podobným bojuje, to moc dobře znám) A mockrát děkuji, jsem ráda, pokud mohu alespoň prostřednictvím článku trochu pomoci a doufám, že i Tobě bude jen a jen lépe!:)

      Vymazat
  3. Dost podobný pocit poslední dobou mám, ale úplně v odlišném dění.. Byla jsem tak trochu šikanovaná a doteď se pořádně nedokážu bavit s lidmi, bojím se, co si o mě budou ostatní myslet, abych náhodou někde nebyla za špatnou a něco neudělala špatně. Bojím se jít do nových míst, nových věcí, zájmů.. Dělá to v životě pak strašně potíže..

    Věřím, že zase budeš ta šťastná a veselá Anča! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to mě, Eliško, moc mrzí. Šikana je hrozná věc a zanechává po sobě hluboké rány, ale pevně věřím, že se Ti podaří to překonat a jít dál. Venku na Tebe čeká nádherný svět plný skvělých lidí a zážitků, tak by byla škoda je nevyrazit objevovat :)

      Mockrát děkuji a držím Ti palce!

      Vymazat
  4. To mě moc mrzí, Andul .. Upřímně, říkala jsem si, co s Tebou je, že se tak "dlouho" neozýváš, ani zde, ani jinde. Ale zase jsem si říkala, že se neznáme natolik, abych Ti psala a snažila se použít mé "super psychologické" schopnosti.
    Tyto stavy moc dobře znám, myslím, že každého z nás jednou za čas potkají. Ale horší je, když se nás zmocní, omotají se okolo a nechtějí se pustit. PPP je obrovská sviňa (nechci být sprostá), člověka se drží, i když si myslí, že je dávno pryč. Jsou prostě malé zlomky, útržky, střípky, kde se projeví. Ale nemyslím si, že by ses měla bát. Už sis tím jednou prošla, víš, co je důležité, jak jít dál, skrz.. Já vím, boj je těžký, neskutečně, ale stojí za to!
    A strašně se mi líbí, jak jsi psala o tom svěřování. Taky jsem tvrdohlavec tvrdohlavý, který si vždy řekne, že si přece vystačí sám. Ale není to tak! Přátelé a lidi okolo jsou tu proto, aby nám pomáhali, věříme jim, mají nás rádi. A je třeba toho využít!
    Doufám, že Ti bude brzy zase lépe, kdyby jsi se potřebovala vypovídat nebo cokoliv, klidně napiš :) Pokusím se Ti aspoŇ zlepšit náladu, vyloudit úsměv :)


    worldaroundmissnothing.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát Ti děkuji za tak milý komentář a podporu, moc si toho vážím! :)
      A máš pravdu, je to neustálý boj, ale vyplatí se ho bojovat, člověk se tomu nesmí příliš poddávat a být opravdu obezřetný v určitých situacích.
      Tak tak, kolikrát se nám okolí snaží pomoci a my sami to ani nevidíme. Mít problém není žádná ostuda, tak ven s tím, od toho tady rodina a přátelé jsou:)
      A ještě jednou děkuji, jsi hodná a úsměv už jsi mi vykouzlila tímhle komentářem!

      Vymazat
    2. Není zač, vím, jak je podpora důležitá, obzvlášť, když se člověk necítí psychicky zrovna na výši :) Je důležité být obezřetný, ale zároveň se tak nějak nebát.
      To jsi řekla moc hezky, mít problém není ostuda, a přátelé nás mají rádi takové, jací jsme, tak proč se bát se jim svěřit. Je to těžké, ale nakonec..se nám uleví :)
      Snad je Ti tedy už lépe a vše se zase vyjasní :)

      Vymazat
  5. Aničko, píšeš krásně, tak strašně srdečně...jako by jsi to říkala osobně a nebyla to jen písmenka..v tomhle ti moc rozumím, měla jsem několik takových období kdysi také...možná i díky příteli jsem teď na "vlně" větší pohody, naučil mě nehrotit tolik život a (ne)důležité věci...teď už je mi jedno,že nejsem jako ostatní s vymakaným bříškem, že nemám ani zdaleka požadované gramy svaloviny a už vůbec ne tůčků, že nejsem ani moc hezká, že mám prsa po tatínkovi(:D), prostě jsem se přijala takovou (ošklivoučkou), jakou jsem, on mě má takovou (ošklivoučkou) rád a proto není ani sebemenší důvod k trápení, každý jsme nějaký (určitě né tak ošklivoučký, jako já:D) a takoví bychom měli zůstat-navěky! Amen!:-) Raději, než "nutné" hodiny ve fitku (na které stejně nemám/e) nebo "povinné" hodiny běhu kvůli několika kaloriím, nebo raději než X minut/hodin pořítáním kalorií, maker a joulů a "sestavování" jídelníčků do puntíku na gramy totiž řeším/e teď bydlení...když dá Bůh a budeme mít hodně štětsí,mohli bychom už bydlet ve vlastním (domečku)...to je náš sen, skutečný život, ve kterém pro smutek nebo PPP už není a nebude místo...život a prožitku a prožívání a ne život o pouhém přežívání :)
    Napsala jsi článek krásně, hlavně přeji, ať je už jen lépe a lépe, každý den je důvod k úsměvu, i kdyby to mělo být jen proto, že prostě máme možnost žít další den, moc ráda bych ti pomohla, jakkoli, dostat se z toho, bude-li potřeba, ale věřím, že to zvládneš a začneš zase "žít" tak, jak si přeješ:-**

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Promiň zase za ten román :D ^^ :*

      Vymazat
    2. Luci, vůbec se neomlouvej, já ty Tvoje romány mám nejradši a vždycky se na ně těším! Protože při jejich čtení se musím usmívat a navíc uznale kývat hlavou. Souhlasím naprosto se vším, co jsi napsala a moc mě těší, že máš takového skvělého přítele a máte se spolu dobře :) A ještě aby neměl rád takovou skvělou holku!
      Přišla jsem si na to, že mi prostě nedělá dobře skoro nic z toho ,,fitness světa" - pokud chci, aby mi bylo fajn a byla jsem v pohodě, musím se vyhýbat počítání kalorií, maker, nesmím řešit tréninky, držet všechno do puntíku..jinak mě to postupně začne stahovat. Takže teď se zkrátka zaměřím na to, abych byla primárně spokojená, sportovat si budu spíš pro radost, pobývat v přírodě...a obklopovat se lidmi, které mám ráda. To je ta cesta ke spokojenému životu :)

      Vymazat
    3. Děkuju moc:-* Jen doufám, že si přítel myslí totéž o mě:DDD Děkuju za ta slova..jsem červená až na zadečku^^ :D
      Přesně tak to mám také, když se mi nechce nic, tak to nic dělám, prostě..nic :D I když mám možnost třeba sbalit se a jít se "zničit" do fitka (což jsem ještě v životě nezažila,tak nevím,jaké to je:D), radši se seberu/eme a jdu/jdeme jen tak lážo plážo do přírody, sedneme si třeba k potoku, povídáme, dýcháme, užíváme si... vím, že "fitnessáci" by mě hnali ke všem čertům za můj názor, ale myslím si (já), že tohle dá tělu mnohem víc a hlavně pak i lidské psychice a nakonec...posílí to i vztahy mezi tím, s kým tam třeba jsme, ať je to rodina nebo přítel, kamarád... jsem ráda, že v tomhle mám(e) jasno...fitness svět nebude nikdy pro mě a ani nechci aby byl..a jsem ráda, nikdy v životě bych nechtěla (a nedokázala) obětovat celý svůj život, čas, rodinu atd.........jen tomu, jak bude vypadat moje "schránka"(postava) a kolik % tuků/svalů mi vyhodí měření na všemožnejch přístrojích... každý si volí cestu života sám, ale vím, že tahle jednotvárná cesta, kde není už kromě fitness moc místa pro ostatní...tak ta pro mě rozhodně není ^^

      Vymazat
  6. No já jsem si říkala, copak s tebou je, nikde žádné příspěvky, fotky. Opět moc hezky napsáno, přeji ti ať se vše brzy spraví ať se z toho co nejdřív dostaneš, věřím, že to zvládneš :)
    Jinak máš pravdu, dusit to v sobě není dobré. Já se většinou taky bojím svěřovat zvlášť kamarádům, ale naštěstí mám jednoho člověka, kterému se nikdy svěřit nebojím a to je moje mamka, tak aspoň té se se vždy mohu vyzpovídat :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za podporu, věřím tomu, že to bude lepší :)
      A je super, že se nebojíš svěřit se mamce, to je jedině dobře :))

      Vymazat
  7. Neboj se, všechno se zvládne! Všechno se děje pro nějaký důvod, a to mi nikdo nevezme. Zase bude líp!

    OdpovědětVymazat
  8. To mě mrzí, jakou formu PPP myslíš? Neboj, vše se vrátí do normálu, prostě ty stresové situace dělají své..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Platí to pro všechny formy,já osobně jsem si prošla anorexií)
      A mockrát děkuji! Věřím tomu,že na mě zkrátka dolehla maturita,přijímačky a tak:)

      Vymazat
  9. Krásně napsaný článek :) Je mi líto, že to takto zase prožíváš, ale všechno bude dobré ;)
    A ty fotky v článku jsou nádherně vyfocené a strašně se hodí :)

    OdpovědětVymazat
  10. Chci zustat v anonymite tak se nezlob. Presne toto zazivam i ja uz asi od brezna. V minulosti jsem se trapila s anorexii pote zachvatovitym prejidanim. Ted jsem se snazila jist vsechno ale bohuzel opet ve velkem-zdrave nezdrave bylo mi to fuk. Nechtelo se mi cvicit byla jsem a jsem jako balon nedokazala jsem se nikomu otevrit ani si poradne zaplakat neumim to a stale to nosim v sobe. Navstivila jsem dietologa,ktery mi rekl ze muj jidelnicek je hrozne bidny,mam malo jidla (kompl.sacharidu) a take mi byl doporuceny dobry psycholog byla jsem uz na 2sezeni a konecne jsem brecela "do vycerpani" . Cely tento fitness svet mi toho strasne moc vzal a ja to chtela nyni pri obezite opet vzdat. Pomalu se vracim k pohybu-zatim jen chuze po x nabranych kilech i chuzi zvladam spatne. A to vse jen proto ze jsem chtela byt nejhubenejsi na svete....chci tim rict jak chapu tve pocity beznadej ze po anorexii uz to nikdy nebude jako driv-ne,nebude a ani snad nesmi :) zkus opet najit v sobe tu radost z malickosti ze si das croissant nebo dobry syr koupis si neco pekneho,ze venku sviti slunicko a rano voni po noční bource. Verim ze opet v sobe najdes tu bojovnici ktera ma zivot rada :-* drzim ti pesticky a nezspomen ze kazda jsme krasna a vyjimecna! Nath.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Nath, mockrát Ti děkuji za tak otevřený komentář a podporu. Mrzí mě, čím sis prošla, ale už z těch pár řádků na mě působíš jako hodně silná osobnost a pevně věřím, že se s tím popereš a zvládneš překonat všechny překážky, které Ti život postaví do cesty :)
      Máš pravdu v tom, že je třeba se na to dívat pozitivně - fakt, že nic nebude jako dřív, nemusí nutně být špatná zpráva, ba naopak.
      Ještě jednou děkuji a Tobě také přeji jen samou radost a úsměv na tváři! :)

      Vymazat