pátek 31. července 2015

Spontánní rozhodnutí, o životě a další kecy

Zdravím,


Tenhle článek bude asi trochu jiný - v mnoha ohledech.



Za prvé - píšu z mobilu, což je příšerný vopruz, jelikož jsem se na něm po 2 letech stále psát nenaučila a nejspíš ani nenaučím. Takže mě prosím omluvte za případné (čti naprosto nevyhnutelné) překlepy.


Za druhé - píšu z vlaku směr Světlá nad Sázavou. Což je asi poslední místo, kde jsem dnes měla v plánu být.



Ale věci se mění a život si někdy zkrátka nenaplánujete.


Pro vysvětlení - byly jsme s kamarádkami domluvené, že si chvíli odpočineme od práce, užijeme si prázdniny a vyrazíme na hudební festival. Jenže jak už to tak bývá, něco do toho přišlo. Konkrétně zlomená noha jedné účastnice zájezdu, čímž se vlastně rozpadla celá skupinka. Smířila jsem se s tím, že se nejede a rezignovaně nahlásila směny v práci.


A najednou bylo všechno jinak. Najednou se vyskytla možnost přeci jen jet - s lidmi, které prakticky vůbec neznám. Přišlo to úplnou náhodou a jako rána z nebes, o to víc mi to přišlo fascinující. Jako by mi někdo dával znamení, ať sakra jedu. Tak jedu.


Víte, nebylo to tak jednoduché. Plánování na poslední chvíli mě děsí skoro tak moc jako seznamování se s novými lidmi. Kolikrát mám problém se dokopat z domu, i když jdu někam, kde jsou mí známí plus pár,, cizinců" s nimi. A teď jedu na 3 dny pod stan s úplně cizími lidmi.


Nebudu lhát, celý včerejšek jsem se klepala jako ratlík a doteď mám pocit, že možná skočím z okýnka ještě než tam dojedu, ale cítím, že tohle je jedinečná možnost překonat samu sebe. Překonat svůj věčný strach, překonat svou pohodlnost a vystoupit ze své ulity.
Hodně mi pomohlo se zamyslet nad tím, jak by můj den jinak vypadal. Šla bych do práce, pak si zacvičit, najíst se, projet blogy a spát? Tahle rutina, kterou jsem dělala téměř 3 týdny v kuse a budu ji dělat i po zbytek prázdnin? Ne, díky.


O tomhle problému jsem veřejně nikdy moc nemluvila a ani o něm nepsala, nicméně věc se má tak, že často trpím úzkostnými myšlenkami, které mi brání jít ven a žít život, který bych si přála žít. Nejsem bezstarostný typ člověka, který by dělal spontánní rozhodnutí denně. Nejsem ten typ člověka, který by přišel do hospody a hned se sebevědomě bavil s každým.

Ale jsem ten typ, co chce život skutečně prožít a ne jen přežívat. Jsem ten typ, co se chce na stará kolena ohlédnout zpátky a říct si:,, Sakra, to bylo fajn!"

Někdy mi i doma říkají, že jsem až moc zodpovědná. Nikdy jsem neudělala vyloženě velký průšvih a ani to nemam v planu. Ale je mi 20. A 20 už mi znovu opravdu nebude. Kdy jindy je tedy čas dělat trochu unáhlená a bláznivá rozhodnutí? I kdyby to mělo dopadnout špatně - alespoň budu mít na co vzpomínat. Ze sezení doma na zadku se vzpomínky vytvářejí dost těžko.

Proto teď sedím v tom vlaku a jedu na Sazavafest. Jedu si to užít se vším všudy. Povedlo se mi překonat ten příšerný strach a jsem za to na sebe pyšná.

Vím, že pro některé je tohle úplná banalita a pravděpodobně tenhle článek nebudou chápat. Ale věřím, že nejsem sama s tímhle problémem, že nejsem jediná, kdo se občas nechá pohltit vlastním strachem. Doufám proto, že tenhle článek může někomu pomoci ten strach překonat a vrhnout se do života po hlavě :-)

A co Vy? Děláte spontánní rozhodnutí a dokážete skočit do neznámých vod?

úterý 21. července 2015

Z cestovatelského koutku - ŘECKO - 2. část - JÍDLO

Ahoj!

Omlouvám se, že články nepřibývají tak, jak by měly, ale trochu jsem podcenila náročnost brigády, kterou jsem zvolila. Pracuji na skladě a denně těch 20 kiláčků klidně naběhám - zkrátka 8 hodin pobíhání + skoro 3 hodiny přesun za Prahu a zpět. No, asi si dokážete představit, jak se vracím vyřízená. Měla jsem naivní ambice ráno stíhat tréninky, ale jelikož nemůžu ani chodit, tahle možnost rychle odpadla. Ale dnes nepíšu, abych si postěžovala (i když... trochu fňukáníčka vždycky bodne!)

Dnes se ve vzpomínkách znovu vrátím do toho nádherného slunečného Řecka (které mi teď TAK chybí). Konkrétně bude článek zaměřen na stravování na dovolené a na různé dobroty, které jsme měli možnost ochutnat.

Oblíbená večeře - rajčata se sýrem feta, balsamico, olivový olej


Původně jsem tomu nechtěla věnovat celý samostatný článek, protože mi na Řecku přijdou zajímavější věci než to, co jsem tam strčila do pusy, ale přišlo mi spoustu emailů a dotazů na asku na tohle téma, tak nakonec pápá kulturo a ahoj žrádlo!

A navíc - jídlo je vždycky důležité. A vlastně je součástí kultury... takže! (tak a teď znáte mé životní priority!).


neděle 12. července 2015

Z cestovatelského koutku - ŘECKO - 1. část - kam, kudy, proč? + ztracená bloggerka

Ahoooj!

Tak jsem zpět. Zpět z nádherného, sluncem zalitého Řecka - kolébky civilizace, království ostrovů (které jsme tedy neviděli) a tématem číslo 1 ve většině médií. Mám toho opravdu hodně na srdci, takže absolutně nevím, kde začít, ale zkusím se s tím nějak poprat.

Ještě jsem se tak docela neaklimatizovala, je mi pořád zima, chybí mi moře a odmítám zamhouřit oka před půlnocí. Hlavně mi dělá potíže návrat do krušné reality všedního života. Mám teď přibližně 2 dny na to vybalit tisíc věcí, trochu zorganizovat všudypřítomný chaos, odpovědět na desítky e-mailů... a ve středu zase hezky do režimu - nástup do nové práce, kde budu nejspíše trávit hodně času. ACHJO. 

Ale dost fňukání, doufám, že se letos ještě někam podívám, takže cestovatelská dobrodružství snad nekončí.

A teď už k tomu Řecku! (Jak to sakra dělám, že mi úvod ve finále tvoří 50% článku?)



Článků na tohle téma chystám hned několik, každý bude zaměřený na něco jiného - místa, která stojí za to vidět, různé příhody (a nehody), samozřejmě něco málo o jídle... a nakonec se s Vámi chci podělit i o myšlenky, které se mi v průběhu dovolené honily hlavou. Leccos jsem si tam totiž uvědomila. Ale o tom zase příště.

Ke každému z řeckých článků přidám i nějakou tu historku nebo poznatek, protože těch se nasbíralo až až!

Dnes to bude takový kratší úvod (pozn. autorky: jsem pěkně naivní, samozřejmě, že je z toho nakonec román) - o tom, kam jsme vlastně jeli, proč jsme se tak rozhodli a nebo jak jsme žili a hospodařili.