pondělí 26. října 2015

BULIMIE, následnice trůnu

 Ahoj!

Mezitím, co píšu tyhle řádky, přemýšlím, zda vůbec někdy spatří světlo internetového světa. Je to něco, co se mi vážně nepíše lehce. Něco, co jsem si dlouho držela v sobě. Něco, za co se příšerně stydím.

Proč tedy mám potřebu se svěřovat široké veřejnosti, v podstatě každému člověku, který na můj blog narazí, kamarádům a známým, kteří o blogu vědí?

Protože už to trvá moc dlouho. Příliš dlouho to v sobě dusím, příliš dlouho jsem si to nechtěla přiznat sama sobě, natož pak svému okolí. Ale když už jdu s pravdou ven, udělám to pořádně. To je jeden důvod.
Dalším důvodem je fakt, že chci, aby všichni, kdo trpí něčím podobným, věděli, že v tom nejsou sami. Že je to v dnešní době bohužel už docela běžná věc… a hlavně – nikdo Vás za to neodsoudí.
A pokud by se přeci jen někdo takový našel, tak je to debil za to nestojí a pryč s ním ze svého života!

Nejhorší, co můžete udělat, je nebýt sami k sobě upřímní, nalhávat si skutečnosti, které nejsou pravdivé. Podceňovat situaci a neustála si říkat, že Vy to přece zvládnete, přestože jste už po stopadesáté spadli na hubu. Člověk nesmí udělat tu chybu, jakou jsem udělala já – nechat to zajít tak daleko, že až padnete na tu hubu po stopadesáté prvé, už nebudete mít sílu vstát.

Jak to tedy se mnou bylo?



Ti, kteří mě znají, a Ti, kteří čtou můj blog již nějakou dobu, vědí, že jsem před cca 3 lety trpěla anorexií. Tahle nepříjemná nemoc a její léčba trvala asi rok. Všechno vypadalo nadějně, byla jsem veselá, plná života, sluníčka, kytičky a tak. Přestala jsem docházet k psycholožce, protože jsme se všichni shodli, že už to není potřeba.

Pamatuji si jednu větu, kterou paní psycholožka pronesla hned ze začátku léčby: „Pozor na to, je to zrádná věc, hodně těch holek pak padá do něčeho dalšího, třeba do bulimie.“
Říkala jsem si: Ha, tak to se mně určitě nestane, to nikdy.

Vzpomínám si, kdy se to stalo poprvé. O prázdninách před 2 lety, kdy jsem se vrátila z filmového festivalu, kde jsme moc nestíhali jíst. Měla jsem příšerný, ale příšerný hlad, tak jsem zkrátka vybrakovala ledničku. A pak to přišlo. Pocity viny, nutkání to vycvičit, cokoliv, hlavně ze sebe to jídlo dostat pryč. Hrozně jsem se toho tenkrát lekla, ale uklidňovala jsem se tím, že to přeci bylo jen jednou a určitě naposled. Nebylo.

Během toho roku po anorexii se to stalo ještě párkrát, ale nikdy jsem o tom nemluvila. Upřímně jsem tomu v tu dobu nepřikládala žádnou váhu. Jenže pak se to začalo stávat víckrát, nutkání bylo čím dál tím silnější. Začala jsem se uzavírat do sebe, často se vyhýbala společenským událostem. Dokázala jsem strávit dny v magickém kruhu jídlo – pryč s ním a tak pořád dokola. Minulý rok už jsem se v tom vezla naplno. A samozřejmě to začalo být vidět. Přibrala jsem na váze, byla jsem věčně oteklá, unavená a nervózní. Byly dny, kdy už jsem neměla sílu na nic, ani na to se jít projít. Často jsem vynechávala školu – připadala jsem si tak odporná… představa, že mě kdokoliv uvidí, byla nesnesitelná.

Nebylo to ale všechno takhle černé. Měla jsem i hezké, dokonce krásné dny. Střídala se mi období přejídání a zvracení s obdobím dodržování ,,perfektního“ jídelníčku, cvičení a maximálního výkonu ve všem. Pokaždé jsem si řekla: A teď už to bylo naposledy. Následující den jsem najela do režimu… a za pár dní bum a byla jsem tam, kde předtím.



Takhle to šlo až do dnes. Akorát stavy, kdy bylo všechno špatně, se prodlužovaly a byly častější. Dříve příjemné chvilky se staly už pouze snesitelné. Celé letošní prázdniny jsem strávila přemýšlením, jak to zvládnu na vysoké škole. Studium oboru, který jsem si vybrala, je už dlouho mým velkým snem a za žádnou cenu jsem se toho nechtěla vzdát. A tak jsem si nalhávala, že až začne škola, bude všechno dobrý.
Nebylo. A není.


Proč to všechno píšu? Sama nevím. Možná, abych si ulevila, možná proto, abych dodala odvahu ostatním, kteří s tím bojují a bojí se s pravdou ven.

Po 2 letech jsem si konečně přiznala, že mám problém.

Bylo to snad to nejtěžší, co jsem kdy v životě udělala. Přesto, že jsem se cítila neskutečně provinile, styděla jsem se za sebe, připadala jsem si odporně, nechápala, proč to dělám, bála se, že mě lidi zavrhnou, šla jsem a konečně to všechno řekla.
Pro začátek rodičům, kteří se znovu ukázali jako ti nejlepší, co jsem si kdy mohla přát. A snad jsem připravená o tom mluvit v případě, že za mnou někdo přijde a zeptá se, jak to bylo a jak to je.

Zvláštní je, že s anorexií to bylo hodně jiné. Nikdy jsem nezažila takový pocit studu, tak nepříjemné depresivní stavy, nikdy jsem se o tom tolik nebála promluvit. V tomhle je bulimie zrádná.
Nenápadně se k Vám připlíží, postupně Vás začne manipulovat, až Vás zcela ovládne a pohltí. Dokáže natolik účinně zamávat s lidskou psychikou, že uděláte všechno proto, aby se to nikdo nedozvěděl.



Není vidět, alespoň ne za začátku. Navenek můžete dlouho působit jako naprosto vyrovnaný člověk, instagram Vám bude hýřit fotkami načančaných snídaní a selfiečkami z posilovny, budete rozdávat rady všude kolem, a přitom se uvnitř budete trápit jako v klubíčku zkroucená malá dušička plná strachu.

Ale já už se nechci bát. Chci se tomu postavit čelem.

Je to zkrátka další etapa osudu, který jsem si vybrala. A nějak tím projdu, nějak se s tím poperu. Nevím, kam mě cesta zavede. Jediné, co vím, je to, že teď se chci uzdravit. To je moje priorita a všechno ostatní bohužel bude muset jít stranou.

PPP mi vzaly 3 roky života. Nenechám si vzít další.



Vím, že tohle jste asi nečekali. To nikdo, ani já. Omlouvám se těm, kteří mě možná vnímali jako vzor pro boj s PPP. Myslela jsem si, jak to mám zmáknuté, ale těžce jsem se spletla. Znáte to- teoretické rady se rozdávají snadno, dokonce i víte, co byste měli dělat… ale uplatnit to v praxi se zdá být nemožné.  Články tady byly a nebyly – a když už byly, tak pořádně zmatené. Však stačí sjet o dva články dozadu – to byl zrovna další z dnů, kdy jsem si nalhávala, že to bude v pohodě a že se to všechno spraví. Jenže ono se to samo nespraví. Jednu chvíli to máte v hlavě srovnané, v další chvíli objímáte mísu, tak to prostě bohužel je.

Vydávám se tedy teď na další cestu, která možná bude dlouhá a trnitá, možná také rychlá a snadná, kdo ví. Ráda bych se čtenáři mého blogu tuhle cestu sdílela – její hezké i nehezké momenty. Protože jsem se sama přesvědčila, jak důležité je o tom mluvit. Nechávat si to v sobě nikdy nedělá dobrotu.

Držte mi palce, já je držím Vám všem, kteří se zrovna nacházíte v těžké situaci, Vám všem, kteří se trápí a možná si na to připadají sami, všem těm, kteří občas už ani nevidí světlo naděje na konci temného tunelu. Ono tam je. A jednou ho najdete.


úterý 20. října 2015

Proč (ne)mám ráda podzim

Zdravím,

K dnešnímu článku jsem se inspirovala sama. Respektive mě inspirovaly moje myšlenky. V tomhle ročním období se totiž mění rychlostí blesku.
(Předem se omlouvám za vulgarismy, ale ani já nejsem svatá a holt si člověk někdy potřebuje ulevit.)

Nedělní ráno: V Divoké Šárce s foťákem v ruce chytám podzimní ranní mlhu. Je mi kosa, ale vůbec mi to nevadí. Pozornost zaměřuji pouze na tu jedinečnou atmosféru, tajemný nádech a úžasné barvy na listech stromů. Miluji podzim!

Pondělní ráno: Se zatraceně těžkou taškou pospíchám na tramvaj. Je mi kosa a nehorázně mě to sere štve. Všude je divnej smog, smrad, vlezlo... a ten depresivní mlžný opar tomu taky moc nepřidává. Pracně vyžehlené vlasy se mi kroutí, protože je vlhko. Zas*@!;♦j podzim!

 z deníku schizofrenika 


Takže asi tak.

Řekla bych, že k podzimu mám takový love-hate relationship.

Jsem lovec kapiček. Vždy a na všem.


Je totiž krásné, jak listy postupně opadávají ze stromů, jak se celá příroda ukládá ke spánku.
No jo, jenže kdo pak má furt uklízet ten bordel? Plus ty listy nehorázně kloužou a to taky není žádná sranda.

Podzimní rána dokážou být kouzelná a pomalu se zvedající mlžný opar někdy působí až magicky.
Což je hrozně super efekt, dokud se z Vás nezačne stávat ovečka, protože vlhkost.

Podzim je úžasná doba pro fotografy a nabízí spoustu možností k tomu pořídit jedinečné snímky.
Až na to, že si musíte sakra přivstat, budete mrznout a zamlží se Vám úplně všechno.

Podzimní čas přímo vybízí k tomu si zalézt s teplým čajem pod peřinu a číst si dobrou knihu.
Ok, ale když je už v 5 odpoledne tma, musím mít rozsvíceno X světel, abych na to pořádně viděla.

Podzim je pro mě období, kdy dostávám nejvíce kreativních nápadů, kdy nejvíce filosofuji.
Být kreativní je fajn. Ale s přemýšlením se to zase nemusí přehánět. Podzimní večery pak můžou probíhat následovně: 11 večer, čas jít spát. Lehnu si a v tu chvíli se ozve hlava: ,,No počkej počkej, co kdybychom teď začali přemýšlet o podstatě vesmíru? Co ty na to?"
Přičtěte k tomu podzimní depresi a o zábavu máte postaráno.

Příchod podzimu znamená blížící se Vánoce. A kdo by neměl rád Vánoce?
Hm, s tím souvisí stresování se už od září kvůli dárkům a prosincové skorošílenství, že jste to zas nechali na poslední chvíli.

Pokročilý podzim znamená, že brzy bude zima! Sníh, radovánky, lyže a tak!
Jo, až na to, že je zatím jen hnusně, zima, ale sníh nikde. A tady v Praze beztak spadne jen ta hnusná šedá sračka.

Na podzim se přeci mohou pouštět draci!
Člověk běhá sem a tam jako idiot a ty svině stejně nikdy nelítaj.



No a co Vy? Snášíte podzim? Nebo ho berete jen jako nutnou oběť mezi létem a zimou?

neděle 18. října 2015

Fotookamžiky - Svatby, láska, děti a tak...

Zdravím!

Dnes bych Vám chtěla ukázat fotky zachycené na dvou svatbách během léta. Sice se nepovedly úplně tak, jak jsem si představovala, přesto jsou pro mě něčím výjimečné. Roli v tom nejspíš hraje fakt, že tohle byly mé první svatby v životě. Vážně - za celých 20 let, co tu svou přítomností obohacuji okolí (haha, ten byl dobrej), jsem ani jedenkrát nebyla na svatbě.

Ke svatbám jako takovým jsem vždycky měla poněkud neutrální přístup se špetkou skepticismu. Nechápala jsem, proč většinou celé osazenstvo potřebuje kapesníčky na utření slz dojetí.

,,Ano, zavazuji se jednomu člověku na celý život. Tomu člověku, co v noci chrápe a nechává všude válet špinavé ponožky. Těším se, až budu doma uklízet a vařit, zatímco on si dá nohy nahoru, svalí se na gauč a pustí si televizi." 
Romantika!

No a pak jsem to pochopila.

Myslela jsem totiž, že manželé vcházejí do posvátného svazku manželského plni iluzí o tom, jak to bude perfektní. Omyl, oni moc dobře vědí, do čeho jdou.
Na obou svatbách jsem se hezky přiučila něco o životě.

První svatba byla spíše taková domácí, tradiční. Partneři to byli dlouholetí, prožili spolu mnoho let, měli vzestupy a měli pády, chtěli spolu být a pak zase nechtěli. Když jsem pozorovala nevěstu, v jejím výrazu se zračila určitá nejistota.
,,Vona vypadá, že to před tím voltářem každou chvíli votočí, tyjo!" Jak trefně poznamenal strýček.
Jakmile jsem je ale s ženichem viděla stát proti sobě... bylo jasné, že k sobě patří. Měli spory, ale jako by je to jen víc spojilo a utužilo jejich vztah. Ani jeden z nich to nevzdal.

Byl to neskutečně krásný okamžik a já se přistihla, jak sahám do kapsy pro kapesník...


Druhá svatba byla trochu jiná. Honosnější a větší, řekla bych, však o nic méně kouzelná. Nevěsta byla oproti té první až překvapivě jistá. Opravdu - za celou dobu svatby (a že trvala pěknou řádku hodin) jsem na její tváři neobjevila sebemenší náznak zaváhání. S ženichem se neznali tak dlouho jako předchozí pár, ale tvořili až neuvěřitelně idylickou dvojici. Jin a Jang, perfektně k sobě padnoucí a doplňující se. Když nevěsta kráčela uličkou k oltáři, bylo nad slunce jasné, že ví, co chce a pro co si jde.

Slzička mi sice tentokrát neukápla, ale říkala jsem si: To je bomba, tohleto. 

To by asi už stačilo k mým planým svatebním úvahám, už Vás nebudu zdržovat. Nevím, co to je za zvyk, ale zkrátka nemůžu nic nechat bez komentáře nebo alespoň menší úvažičky. Achjo.







Mami podrž to srdíčko před nima. Ne, trochu víc doprava, blíž. Ne dál. Sakra. Jo, takhle!!







--------------------------------------------------------------






Dojet, dojetí







Co Vy? Máte rádi svatby? 

čtvrtek 8. října 2015

Srovnání priorit a skok do nové etapy

Ahoj!

(Cože, co ta tu dělá?)

Nebudu Vás zdržovat úvodními řečičkami a výmluvami, proč jsem od konce července vůbec nepřispívala. Jako informace bohatě postačí to, že mi nebylo nejlépe, byla jsem řádně zmatená a celkově jsem si procházela poněkud bláznivým obdobím přehodnocování vlastního života a srovnávání si priorit.

Po úspěšném zdolání maturity jsem najednou nevěděla, co se svým životem dál. Jsem totiž člověk, který má rád předem stanovený režim a plán.

Uvědomila jsem si, že po maturitní zkoušce jsme v podstatě všichni byli hozeni do další etapy života. Do dospělého života.
Uvědomila jsem si, že teď už mi nikdo nebude říkat: ,,Buď tam a tam v tu a tu dobu." ani ,,Piš si tohle a dělej tamto."
Člověk najednou ztratil řád, který mu poskytovalo školní prostředí už od základní školy.

Zcela nepřipravený se pak ocitá před rozhodnutím: TAK A TEĎ CO?



Mám pracovat? Mám dál studovat? Mám někam jet?

Ten malý ustrašený človíček ve mně doslova zoufale křičel: ,,Pomozte mi někdo! Rozhodněte to někdo za mě!"


Nakonec jsem se rozhodla pro vysokou školu. Bylo to tak trochu zautomatizované rozhodnutí.
Do pracovního nasazení se mi ještě nechtělo, ale zároveň jsem necítila potřebu naplňovat mozek dalšími informacemi. Proto jsem udělala rozhodnutí, které se ode mě v podstatě očekávalo.

Zmatení vystřídala nechuť. Přišlo mi, že najednou nic nemá smysl, že moje existence je zcela zanedbatelná a nepřináším světu ani sobě nic přínosného. Ani nevím proč, ale byla jsem rozzlobená a apatická zároveň.

Tenhle stav trval v podstatě až do září. Pak jsem se zastavila a uvědomila si, že takhle dál žít nechci. On Vám totiž smysl života opravdu nikdo neurčí. Smysl Vašeho žití si určujete jen Vy sami. S touto myšlenkou jsem se konečně dokázala zvednout z gauče a začít přemýšlet o tom, kam v životě mířím a čeho chci dosáhnout.

Rozhodla jsem se pro studium speciální pedagogiky. A v tomto oboru jsem nalezla svůj cíl, poslání (člověk to může nazývat jakkoliv). Odmalička mi bylo jasné, že mám jednou pracovat s lidmi a ideálně jim pomáhat. A je na čase se do toho pustit.

Nebylo to ale čistě lidumilné rozhodnutí. Samozřejmě se to dost točilo kolem vlastních potřeb. Zjistila jsem totiž, že jakmile se zaměřím na cokoliv jiného/kohokoliv jiného než sama na sebe, je mi podstatně lépe po každé stránce. Jsem člověk někdy až přehnaně sebekritický, kladu na sebe velké nároky a mám tendence se trestat při jejich nesplnění. Jakmile ale svou pozornost upnu na pomoc druhým, rázem se dokážu i pochválit, cítím se fajn a jednoduše se mám daleko radši.

Pokud se tedy jednou budu věnovat práci, která bude pomáhat druhým i mně samotné, je to win win situace.



S tím vším souviselo i přeházení dosavadních priorit. Přiznala jsem si, že ačkoliv se mi dlouho dařilo tuhle skutečnost popírat, jsem do značné míry člověk sobecký.

Posledních pár let se svět točil kolem toho jak JÁ vypadám, jak se JÁ cítím, co JÁ chci dělat, co JÁ jim, co JÁ dělám, jak JÁ sportuji...

JÁ, JÁ, JÁ a ještě jednou JÁ.

Tím samozřejmě nechci říct, že by na sebe člověk měl přestat myslet úplně, to v žádném případě. Ale opravdu neuškodí se občas zaměřit na trochu důležitější záležitosti než stupeň vyrýsovanosti vlastního břicha. Vytyčit si trochu ušlechtilejší záměr než vyšší váhy v posilovně.

Našla jsem výraznou chybu ve vlastním myšlení -

Měla jsem za to, že pokud budu vypadat fyzicky dobře, pomůže mi to se lépe psychicky cítit.

Jsem si ale čím dál tím jistější, že to, jak člověk vypadá, je do určité míry obrazem toho, jak se cítí uvnitř.

Můžete vypadat jako model/modelka a přitom na okolí působit negativním dojmem. Stejně tak můžete mít X kilo navíc, akné na obličeji, a přesto vypadat a cítit se skvěle.

Jde jen o to, jakou pozici zaujmete vůči sobě. Můžete se odmítat a prát se se svým tělem, nebo se můžete přijímat a žít šťastně až do smrti. (Jó, kdyby to tak fungovalo!)



A co jsem tím vším vlastně chtěla říct?
V podstatě asi to, že se budu snažit žít život, který bude přínosný a naplňující nejen pro mě, ale i pro mé okolí.

S čímž souvisí i budoucí tvář blogu. Pravděpodobně se trochu změní náplň, ráda bych psala více o tématech, která mi přijdou důležitá, ráda bych přispívala více zamyšlení, fotografií a celkově směřovala koncept blogu více k VÁM a méně k SOBĚ (nebo o sobě).

Dává to ještě smysl? Achjo, další zmatený článek plný výkřiků do tmy a zatoulaných myšlenek :D

No a už dost, pro dnešek těch úvah nejspíše stačilo.

S nástupem na VŠ souvisí i vyšší požadavky, více učiva a méně času. Nechci si proto stanovovat, kolikrát týdně budu přispívat články. Chci blog psát s radostí a za nějakým účelem.

A pevně doufám, že ho někdo bude s radostí číst a účel se třeba setká s účinkem. :-)