pondělí 26. října 2015

BULIMIE, následnice trůnu

 Ahoj!

Mezitím, co píšu tyhle řádky, přemýšlím, zda vůbec někdy spatří světlo internetového světa. Je to něco, co se mi vážně nepíše lehce. Něco, co jsem si dlouho držela v sobě. Něco, za co se příšerně stydím.

Proč tedy mám potřebu se svěřovat široké veřejnosti, v podstatě každému člověku, který na můj blog narazí, kamarádům a známým, kteří o blogu vědí?

Protože už to trvá moc dlouho. Příliš dlouho to v sobě dusím, příliš dlouho jsem si to nechtěla přiznat sama sobě, natož pak svému okolí. Ale když už jdu s pravdou ven, udělám to pořádně. To je jeden důvod.
Dalším důvodem je fakt, že chci, aby všichni, kdo trpí něčím podobným, věděli, že v tom nejsou sami. Že je to v dnešní době bohužel už docela běžná věc… a hlavně – nikdo Vás za to neodsoudí.
A pokud by se přeci jen někdo takový našel, tak je to debil za to nestojí a pryč s ním ze svého života!

Nejhorší, co můžete udělat, je nebýt sami k sobě upřímní, nalhávat si skutečnosti, které nejsou pravdivé. Podceňovat situaci a neustála si říkat, že Vy to přece zvládnete, přestože jste už po stopadesáté spadli na hubu. Člověk nesmí udělat tu chybu, jakou jsem udělala já – nechat to zajít tak daleko, že až padnete na tu hubu po stopadesáté prvé, už nebudete mít sílu vstát.

Jak to tedy se mnou bylo?



Ti, kteří mě znají, a Ti, kteří čtou můj blog již nějakou dobu, vědí, že jsem před cca 3 lety trpěla anorexií. Tahle nepříjemná nemoc a její léčba trvala asi rok. Všechno vypadalo nadějně, byla jsem veselá, plná života, sluníčka, kytičky a tak. Přestala jsem docházet k psycholožce, protože jsme se všichni shodli, že už to není potřeba.

Pamatuji si jednu větu, kterou paní psycholožka pronesla hned ze začátku léčby: „Pozor na to, je to zrádná věc, hodně těch holek pak padá do něčeho dalšího, třeba do bulimie.“
Říkala jsem si: Ha, tak to se mně určitě nestane, to nikdy.

Vzpomínám si, kdy se to stalo poprvé. O prázdninách před 2 lety, kdy jsem se vrátila z filmového festivalu, kde jsme moc nestíhali jíst. Měla jsem příšerný, ale příšerný hlad, tak jsem zkrátka vybrakovala ledničku. A pak to přišlo. Pocity viny, nutkání to vycvičit, cokoliv, hlavně ze sebe to jídlo dostat pryč. Hrozně jsem se toho tenkrát lekla, ale uklidňovala jsem se tím, že to přeci bylo jen jednou a určitě naposled. Nebylo.

Během toho roku po anorexii se to stalo ještě párkrát, ale nikdy jsem o tom nemluvila. Upřímně jsem tomu v tu dobu nepřikládala žádnou váhu. Jenže pak se to začalo stávat víckrát, nutkání bylo čím dál tím silnější. Začala jsem se uzavírat do sebe, často se vyhýbala společenským událostem. Dokázala jsem strávit dny v magickém kruhu jídlo – pryč s ním a tak pořád dokola. Minulý rok už jsem se v tom vezla naplno. A samozřejmě to začalo být vidět. Přibrala jsem na váze, byla jsem věčně oteklá, unavená a nervózní. Byly dny, kdy už jsem neměla sílu na nic, ani na to se jít projít. Často jsem vynechávala školu – připadala jsem si tak odporná… představa, že mě kdokoliv uvidí, byla nesnesitelná.

Nebylo to ale všechno takhle černé. Měla jsem i hezké, dokonce krásné dny. Střídala se mi období přejídání a zvracení s obdobím dodržování ,,perfektního“ jídelníčku, cvičení a maximálního výkonu ve všem. Pokaždé jsem si řekla: A teď už to bylo naposledy. Následující den jsem najela do režimu… a za pár dní bum a byla jsem tam, kde předtím.



Takhle to šlo až do dnes. Akorát stavy, kdy bylo všechno špatně, se prodlužovaly a byly častější. Dříve příjemné chvilky se staly už pouze snesitelné. Celé letošní prázdniny jsem strávila přemýšlením, jak to zvládnu na vysoké škole. Studium oboru, který jsem si vybrala, je už dlouho mým velkým snem a za žádnou cenu jsem se toho nechtěla vzdát. A tak jsem si nalhávala, že až začne škola, bude všechno dobrý.
Nebylo. A není.


Proč to všechno píšu? Sama nevím. Možná, abych si ulevila, možná proto, abych dodala odvahu ostatním, kteří s tím bojují a bojí se s pravdou ven.

Po 2 letech jsem si konečně přiznala, že mám problém.

Bylo to snad to nejtěžší, co jsem kdy v životě udělala. Přesto, že jsem se cítila neskutečně provinile, styděla jsem se za sebe, připadala jsem si odporně, nechápala, proč to dělám, bála se, že mě lidi zavrhnou, šla jsem a konečně to všechno řekla.
Pro začátek rodičům, kteří se znovu ukázali jako ti nejlepší, co jsem si kdy mohla přát. A snad jsem připravená o tom mluvit v případě, že za mnou někdo přijde a zeptá se, jak to bylo a jak to je.

Zvláštní je, že s anorexií to bylo hodně jiné. Nikdy jsem nezažila takový pocit studu, tak nepříjemné depresivní stavy, nikdy jsem se o tom tolik nebála promluvit. V tomhle je bulimie zrádná.
Nenápadně se k Vám připlíží, postupně Vás začne manipulovat, až Vás zcela ovládne a pohltí. Dokáže natolik účinně zamávat s lidskou psychikou, že uděláte všechno proto, aby se to nikdo nedozvěděl.



Není vidět, alespoň ne za začátku. Navenek můžete dlouho působit jako naprosto vyrovnaný člověk, instagram Vám bude hýřit fotkami načančaných snídaní a selfiečkami z posilovny, budete rozdávat rady všude kolem, a přitom se uvnitř budete trápit jako v klubíčku zkroucená malá dušička plná strachu.

Ale já už se nechci bát. Chci se tomu postavit čelem.

Je to zkrátka další etapa osudu, který jsem si vybrala. A nějak tím projdu, nějak se s tím poperu. Nevím, kam mě cesta zavede. Jediné, co vím, je to, že teď se chci uzdravit. To je moje priorita a všechno ostatní bohužel bude muset jít stranou.

PPP mi vzaly 3 roky života. Nenechám si vzít další.



Vím, že tohle jste asi nečekali. To nikdo, ani já. Omlouvám se těm, kteří mě možná vnímali jako vzor pro boj s PPP. Myslela jsem si, jak to mám zmáknuté, ale těžce jsem se spletla. Znáte to- teoretické rady se rozdávají snadno, dokonce i víte, co byste měli dělat… ale uplatnit to v praxi se zdá být nemožné.  Články tady byly a nebyly – a když už byly, tak pořádně zmatené. Však stačí sjet o dva články dozadu – to byl zrovna další z dnů, kdy jsem si nalhávala, že to bude v pohodě a že se to všechno spraví. Jenže ono se to samo nespraví. Jednu chvíli to máte v hlavě srovnané, v další chvíli objímáte mísu, tak to prostě bohužel je.

Vydávám se tedy teď na další cestu, která možná bude dlouhá a trnitá, možná také rychlá a snadná, kdo ví. Ráda bych se čtenáři mého blogu tuhle cestu sdílela – její hezké i nehezké momenty. Protože jsem se sama přesvědčila, jak důležité je o tom mluvit. Nechávat si to v sobě nikdy nedělá dobrotu.

Držte mi palce, já je držím Vám všem, kteří se zrovna nacházíte v těžké situaci, Vám všem, kteří se trápí a možná si na to připadají sami, všem těm, kteří občas už ani nevidí světlo naděje na konci temného tunelu. Ono tam je. A jednou ho najdete.


36 komentářů:

  1. Ani to je mi moc líto, a taky mě to dost překvapilo, ale myslím, že jsi na nejlepší cestě - nejtěžší je přiznat to sama sobě a potom okolí. A ty už máš oboje za sebou, takže věřím, že to zvládneš!

    Držím všechny 4 palce, ať je ti co nejdřív dobře a máš to už napořád za sebou! :*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Markét mockrát děkuji za podporu, vážím si toho! :) Věřím, že je to na dobré cestě :)

      Vymazat
  2. No zlato, jsem překvapená. Vše vypadalo skvěle... Máš ale šanci vše srovnat a zvládneš to :) blby pocity máme občas všechny...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel není vše tak, jak vypadá/ Jak píšeš-mám teď v podstatě takovou šanci začít v klidu, od znovu, s čistým štítem a čistou hlavou) Děkuji za podporu)

      Vymazat
  3. beruško..při čtení tohohle názvu mi přejel mráz po zádech.komentar píšu ješťě před přečtením článku..Jen ti chci říct..že jsi nebyla sama,taky jsem o tom nemluvila,ted to vidim jinak,kazdopadne to stale nevyhlasuju..od sameho zacatku jsem mela tvuj blog moc rada,ale ted jsem zjistila ,ze jsi mi blizsi nez jsem myslela..uplne vim jak ses citila..nechut do vseho nemluve o cviceni,nebo kdyz jo padla jsi do postele unavou..jednou to doslo tak daleko ze jsem bezela prubezne se zastavovala a zvracela..a je toho milion vic coz tu ale nebudu psat...doufam ze uz je to dobry opravdu,vim ze se ta potpora vraci,vse zvladnes jsi silna !! uzij si nasledujici dny krasko'!!!:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Danielko, mockrát Ti děkuji za tak milý komentář a podporu, cením si toho:)
      A moc mě mrzí, že Tě tohle také potkalo. Pevně doufám, že už je to lepší a jsi na dobré cestě.) Je to hodně nepříjemná záležitost, ale věřím, že se to dá zvládnout)
      Ještě jednou děkuji a přeji hodně štěstí! :*

      Vymazat
  4. Páni,to by mě u tebe také nikdy nenapadlo, doufám a věřím, že co nejdříve porazíš všechno tohle zlo, které jen bere životy a je škoda každičkého takto "zkaženého" dne, moc moc moc ti držím palce i malíčky až na nohou, aby jsi co nejdříve dokázala svůj život zase naplno šťastně žít, žít a opravdu žít a prožívat se všemi krásami!:*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji za tak milá slova:) Nejvíce lituji toho promarneneho času a už ho nechci ztrácet víc:)

      Vymazat
    2. Přesně tak:* Každičký takový ztracený den je škoda, život žijeme jen jednu a postava nikdy nikomu šťastný život nezaručila:* Musíš to udolat a zvládneš to, vím to, protože je nejvyšší čas zase začít žít náš/tvůj jediný život, abychom měli na co jednou vzpomínat, na to krásné...až budeme staré a vrásčité^^ :) :*

      Vymazat
  5. Tohle mě hodně překvapilo, protože jsem to vůbec nečekala - vždy jsi mi připadala hodně pozitivní, a když jsi napsala něco zmateného, tak jsem to přisuzovala horší náladě, tak jako u sebe. Je fajn, že si to dokážeš připustit a moc ti držím palce!!! :) Věřím, že to zvládneš, už jen tím, že sis to přiznala, jsi minimálně ve třetině cesty :) Drž se! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. On to nečekal asi nikdo,kdo mě zná, nejspíš umím dobře předstírat,že se nic neděje:D
      Mockrát děkuji za podporu,věřím tomu,že se to k lepšímu obrátí:)

      Vymazat
  6. Vyrazil jsi mi dech. Musím se přiznat, že tohle bych u tebe vážně nečekala. Hodně jsi mi pomohla v mém boji proti anorexii. Sama si PPP procházím a vím, jak je to těžké. Jsem ráda, že jsi to napsala takhle narovinu. Jsi pro mě šíleně silná osoba.
    Držím Ti všechny 4 palce a myslím na Tebe! Kdybys cokoliv potřebovala, byť se jen vypsat, jsem tady pro Tebe, jako ty jsi tady byla pro mě.
    Drž se :)
    Beat

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za podporu, moc si toho vážím :) a ani nevíš,jak jsem ráda, pokud jsem Ti jakkoliv pomohla v boji proti PPP. Také držím palce a přeji hodně štěstí, věřím tomu, že to všechno zvládnes:))

      Vymazat
  7. jejky :/ držím palce, aby si se z toho co nejdřív zase vyhrabala :) hodně štěstí, ty to zvládneš :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji:)) Věřím tomu, že zas bude dobře.

      Vymazat
  8. Aničko, čtu tvůj blog už něco přes rok, možná rok a půl a četla jsem si mimo jiné i články o tvých zkušenostech z PPP. Mám s tím vlastní zkušenost a bohužel se taktéž poslední už skoro tři roky peru s přejídáním i bulimií. Začalo to u mě vlastně skoro stejně jako u tebe, následkem anorexie a po maturitním plese, kdy jsem přijela vyhladovělá domu a snědla co jsem mohla. Mně třeba dost pomohla kniha od MUDr. Krcha - Bulimie: jak bojovat s přejídáním. Otevřelo mi to oči v docela dost směrech, co jsem si třeba myslela, že ani s bulimií prvoplánově nesouvisí...Jinak vím, jak těžký boj to je a máš můj obdiv, že se tímto snažíš inspirovat ostatní, aby si přiznali problém a vydali se na cestu léčby. Držím ti palce, ať se ti podaří se toho postupně zbavit, vím, že se to snadno říká, ale realita je jiná :) Nakonec je to pořád jen o naší vůli, jestli jsme ochotni to změnit nebo ne :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě moc mrzí, že Tě tohle také trápí. Moc děkuji za všechnu podporu a tip na knížku, už ji mam objednanou :) Tobě take přeji hodně štěstí a síly v boji, věřím tomu, že zase bude dobře :)

      Vymazat
  9. Aničko, tak toto je pro mě vážně překvapení. Přišla jsi mi často hodně pozitivní a teď toto. Ale je super, že jsi si to uvědomila a hodláš s tím bojovat! Držím palce! :)

    OdpovědětVymazat
  10. Aničkoo :O Víš, asi bych úplně neříkala pravdu, kdybych napsala, jaké je to pro mě překvapení. Skutečností je, že jsem poslední dobou s Tvých článků a i komentářů u mě na blogu cítila, že něco není v pořádku. Ok, nečekala jsem bulimii, ale že se něco děje, to mi bylo jasné.
    Strašně ráda bych pomohla, protože, ač si to možná neuvědomuješ, i Ty mi moc pomáháš. Třeba jen svými články, komentáři, upřímně, mají na mě velký vliv a to ten dobrý! Takže kdybys chtěla, potřebovala, klidně napiš :)
    Myslím, že díky tomu, že sis to přiznala, jsi na dobré cestě. Tví rodiče musí být skvělí lidé, věřím, že Tě podpoří a pomohou Ti. My, co jsme si nějakou PPP prošli, víme, že to je trnitá cesta a asi nikdy se z ní úplně nevyjde, následky má obrovské. ALE je to o tom se těm hlasům, pocitům, tlakům postavit a být ta silnější. A já vím, že TY jsi!! Moc a moc Ti držím palce.. :) Určitě za chvilkou budou zase jen sluníčko, kytičky, zase se budeš smát, budeš moct chodit s kamarády ven, užívat si života! Jsi silná :) :*

    OdpovědětVymazat
  11. Aničko, držím Ti pěsti, ať to všechno zvládneš! A chtěla bych Ti říct, že nejsi odporná, že se tak vážně nemusíš cítit, PPP jsou prostě nemoci jako všechny ostatní a když budeš opravdu chtít, tak to zvládneš a budeš v pohodě! Drž se! :-*

    OdpovědětVymazat
  12. Panejo, držím všechny palce co jdou ať se rychle "uzdravíš" a ať se vše vrátí do normálu:-) Nejtěžší je to si přiznat! A ty jen teď musíš to překonat a bojovat! :-) Pevně věřím, že to zvládneš! :-) Drž se Ani!

    OdpovědětVymazat
  13. Tak to držím palce ať se z toho dostaneš :) ! Sama vím jak je anorexie hnusná nemoc,bulimie je dle mě snad ještě horší :( !

    OdpovědětVymazat
  14. Ani, já tě miluju ! Ten článek je tak sakra dobře napsaný. Akorát mě to asi nepřekvapilo tolik, jako ostatní. Ne, že bych si to o tobě myslela, ale vím, jak je to zdrádný a jak to nemusí být vůbec poznat, takže tím může trpět vlastně skoro každý. Proto by mě to nepřekvapilo asi u nikoho.
    Já, která miluje svůj život, má spoustu kamarádu, super školu, instagram plný výborných jídel a účet na asku, kde radím děvčatům, jak žít zdravě, atd. i přes to všechno trpím tím samým. Nidko o tom neví. Nikdo netuší, že polovina jídel, co je na onsta skončila v záchodě..
    Před dvěma lety jsem si prošla slabší anorexií a od té doby trpím zp/bulimií.
    Narozdíl od ostatních ale nemívám deprese ani nic takového. Je to špatný a rozhodně to nevede k vyléčení, ale na druhou stranu netrpí psychika. Těžko se to vysvětluje. Po "činu" nejsem někde schoulená a nebrečím, co jsem to zas provedla, ale seberu se a jdu si s kamarádkou zahrát pc hry a nebo kouknu na filmy. Prostě nemyslím na to. Je to špatný, není to cesta ven, ale psychický nápor bych asi nezvládla. Proto zkouším vymyslet, jak s tím přestat nějak "bezbolestně".

    Neberu to tak, jakože jsem přestala bojovat s tou nemocí, beru to tak, že jsem přestala bojovat sama se sebou.

    A Tebe obdivuju, že si se na ten boj vydala a šla s pravdou ven !

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. *Ono to možná vyznělo jakože utíkám od problému a bojím se to řešit, ale tak to není. Teda je, ale je to těžký...
      Neberu to jako žádnou svou temnou stránku, protože si to nechci připustit. Teda připouštím si, že trpím bulimií,ano, a že mám problém, to taky ano, to je zřejmé, ale nepřipouštím si, že by to bylo něco, co bych mohla nazývat temnou stranou mého já. Něco, kvůli čemu bych se měla nesnášet a vyčítat si něco. Je to špatně, protože mě to nenutí to řešit
      Taky jsem zapomněla napsat, že už je to u mě, bohužel, hodně o zvyku. Ne, že by mě přepadl záchvat, jako v začátcích a já nemohla přestat. Prostě to dělám už jen tak ze zvyku a z nudy.

      Naučila jsem se to trochu ovládat tak doufám, že se ti naučím omezovat natolik, že to "bezbolestně" vyšumí a já o ppp už nikdy nezavadím :) (bláhová myšlenka, ale tak myslet se musí pozitivně ;-) )

      Vymazat
  15. Drzim ti moc palce, at se s tim uspesne poperes. Stydet se urcite neni za co. Mam pocit, ze v posledni dobe tak moc leti instagramovy a blogersky "zdravy zivotni styl", ze ma za prve se zdravim pramalo spolecneho a za druhe nam nuti krome "idealni" postavy navic i novy "idealni zpusob zivota" - perfektni naaranzovana jidla, posilovna, bikini fitness. Nikdo si nevyfoti parek s kecupem a kdyz uz tak s popiskem cheat day. Tlak na to vzorove vypadat a vzorove zit je obrovsky a je cim dal tezsi se mu vyhnout. Je smutne divat se, kolika z nas to vyznamne ovlivnilo zivot :(

    OdpovědětVymazat
  16. Bulimií jsem trpěla asi před 3 lety, byl to docela mazec. Od té doby jsem 2 roky nezvracela a myslela jsem si, že už je to za mnou..no a letos o prázdninách se to zase rozjelo. Naštěstí jsem to asi po měsíci utla ještě v začátcích a teď už je to snad definitivně za mnou.. ale bulimie je zrádná. Moc ti držím palce abys to nějak zvládla a pokud bych ti mohla jakkoliv poradit, pomoct, podpořit tě, klidně se ozvi (mail elly.matonohova@seznam.cz), ráda si s tebou o tom aspon popovídám, poradím ti, co fungovalo u mě... cokoliv :) nejsi na to sama:)

    OdpovědětVymazat
  17. Popravdě mě to také dosti překvapilo, ale to samozřejmě nemyslím nějak ve zlém, jak píšeš je to zrádná věc a nejsi jediná kdo si tím prošel. Hlavní je, že si to uvědomuješ a chceš s tím něco dělat :) A já ti přeji pevnou vůli, nervy a moc, moc držím palce, aby si se s tím poprala! :) Věřím, že to zvládneš .)

    OdpovědětVymazat
  18. Ty jo, tak to je dost silný příběh . . . já jsem ve svém okolí měla hodně anorektičky, bulimičky ne, ale málem jsem do toho jednou také spadla a vím, jak moc těžké je se z toho dostat, tak ti moc držím palce, ať to vše dobře dopadne a cítíš se skvěle :)

    OdpovědětVymazat
  19. Máš ode mě mailíka v uvedené adrese. :)

    OdpovědětVymazat
  20. Andi, to mě tak mrzí :( ale uvědomění si problému už je cesta k jeho řešení, teď už to zvládneš levou zadní a s tou mrchou zatočíš! budu Ti moc držet palce!

    OdpovědětVymazat
  21. Hrozně moc ti fandím - to, co jsi udělala, že jsi s tím vyšla ven a rozhodla se tomu postavit čelem, to už samo o sobě je kousek úspěchu. S PPP zkušenosti nemám žádný, proto netuším, jak moc těžký to je, ale pamatuj, že když si říkáme, že už nemůžeme, tak můžeme ještě dvakrát tolik.

    OdpovědětVymazat
  22. www.sperkovnictvi.cz - Krásné šperky se slevou 100,-Kč!!! Využij slevu 100,-Kč při nákupu nad 600,-Kč. Slevový kód – BGS . www.sperkovnictvi.cz

    OdpovědětVymazat
  23. to je mi tak strašně líto. Nevím co říct, aby tě to aspoň trochu potěšilo, nicméně stavíš se k tomu skvěle. Napsat to chtělo velkou kuráž a jsi tak statečná že sis řekla, a dost! Držím ti všechny palce co mám, aby jsi tu mrchu zkopala do klubíčka a už ji nikdy nenechala vstát. Drž se! Veronika Wisiorková

    OdpovědětVymazat
  24. Páni tak to je mi líto, ale ty se z toho dostaneš určitě ! :) Já jsem si díky bohu něčím neprošla jen záchvatovitým přejídáním a s tím jsem se trápila 2 roky. :( Držím palce, to zvládneš :)

    OdpovědětVymazat
  25. No bulimia je strasna vec, nemozem povedat ze som si presla niecim takym ako ty, ale bola som v jej zaciatkoch....a tie stavy boli naozaj strasne a ten pocit viny este horsi. Ja som to nastastie urobila mozno len do 10 krat, mozno menej uz ani neviem bolo to strasne davno, ale nejak som sa z toho vymanila. Najdolezitejsie podla mna je, uvedomyt si, ze riesit vahu a dookola jedlo nieje podstatne, hlavne ked ma clovek takyto problem. Mozno som mala stastie, mozno mam len dobru povahu ale chvalabohu odosobnila som sa od vsetkych tych veci. Niekedy to chce len cas, ono sa to nezda, ale si v obdobi ked si telo vyzaduje aj viac a potom bude chciet opat menej.... Aspon teda u mna to tak bolo. Drzim ti palce a vela, vela sil, urcite to zvladnes.

    OdpovědětVymazat
  26. Králíčku :( všechno je jen v hlavě, od vztahů s lidmi, sebevědomí, výsledků ve škole i vyrovnávání se s takovou psychickou nemocí. Pamatuj že jen Ty změníš to, co změnit chceš. Vůli máš neskutečnou, ikdyž o tom třeba pochybuješ, jednou byla, bude znovu... Akorát tentokrát ji neužij na sebetrápení hladem ale na "volbu" šťastného života :) je to jen tak těžké, jak moc si to dovolíš, to se mi to kecá, ve Tvé situaci jsem nebyla.... Ale sama vím, že pouhou změnou pohledu na věc člověk dokáže cokoliv! Takže je to jednoduché,ráno vstaneš a "dneska prostě ne" .... A taky že to tak bude!!!

    OdpovědětVymazat