čtvrtek 8. října 2015

Srovnání priorit a skok do nové etapy

Ahoj!

(Cože, co ta tu dělá?)

Nebudu Vás zdržovat úvodními řečičkami a výmluvami, proč jsem od konce července vůbec nepřispívala. Jako informace bohatě postačí to, že mi nebylo nejlépe, byla jsem řádně zmatená a celkově jsem si procházela poněkud bláznivým obdobím přehodnocování vlastního života a srovnávání si priorit.

Po úspěšném zdolání maturity jsem najednou nevěděla, co se svým životem dál. Jsem totiž člověk, který má rád předem stanovený režim a plán.

Uvědomila jsem si, že po maturitní zkoušce jsme v podstatě všichni byli hozeni do další etapy života. Do dospělého života.
Uvědomila jsem si, že teď už mi nikdo nebude říkat: ,,Buď tam a tam v tu a tu dobu." ani ,,Piš si tohle a dělej tamto."
Člověk najednou ztratil řád, který mu poskytovalo školní prostředí už od základní školy.

Zcela nepřipravený se pak ocitá před rozhodnutím: TAK A TEĎ CO?



Mám pracovat? Mám dál studovat? Mám někam jet?

Ten malý ustrašený človíček ve mně doslova zoufale křičel: ,,Pomozte mi někdo! Rozhodněte to někdo za mě!"


Nakonec jsem se rozhodla pro vysokou školu. Bylo to tak trochu zautomatizované rozhodnutí.
Do pracovního nasazení se mi ještě nechtělo, ale zároveň jsem necítila potřebu naplňovat mozek dalšími informacemi. Proto jsem udělala rozhodnutí, které se ode mě v podstatě očekávalo.

Zmatení vystřídala nechuť. Přišlo mi, že najednou nic nemá smysl, že moje existence je zcela zanedbatelná a nepřináším světu ani sobě nic přínosného. Ani nevím proč, ale byla jsem rozzlobená a apatická zároveň.

Tenhle stav trval v podstatě až do září. Pak jsem se zastavila a uvědomila si, že takhle dál žít nechci. On Vám totiž smysl života opravdu nikdo neurčí. Smysl Vašeho žití si určujete jen Vy sami. S touto myšlenkou jsem se konečně dokázala zvednout z gauče a začít přemýšlet o tom, kam v životě mířím a čeho chci dosáhnout.

Rozhodla jsem se pro studium speciální pedagogiky. A v tomto oboru jsem nalezla svůj cíl, poslání (člověk to může nazývat jakkoliv). Odmalička mi bylo jasné, že mám jednou pracovat s lidmi a ideálně jim pomáhat. A je na čase se do toho pustit.

Nebylo to ale čistě lidumilné rozhodnutí. Samozřejmě se to dost točilo kolem vlastních potřeb. Zjistila jsem totiž, že jakmile se zaměřím na cokoliv jiného/kohokoliv jiného než sama na sebe, je mi podstatně lépe po každé stránce. Jsem člověk někdy až přehnaně sebekritický, kladu na sebe velké nároky a mám tendence se trestat při jejich nesplnění. Jakmile ale svou pozornost upnu na pomoc druhým, rázem se dokážu i pochválit, cítím se fajn a jednoduše se mám daleko radši.

Pokud se tedy jednou budu věnovat práci, která bude pomáhat druhým i mně samotné, je to win win situace.



S tím vším souviselo i přeházení dosavadních priorit. Přiznala jsem si, že ačkoliv se mi dlouho dařilo tuhle skutečnost popírat, jsem do značné míry člověk sobecký.

Posledních pár let se svět točil kolem toho jak JÁ vypadám, jak se JÁ cítím, co JÁ chci dělat, co JÁ jim, co JÁ dělám, jak JÁ sportuji...

JÁ, JÁ, JÁ a ještě jednou JÁ.

Tím samozřejmě nechci říct, že by na sebe člověk měl přestat myslet úplně, to v žádném případě. Ale opravdu neuškodí se občas zaměřit na trochu důležitější záležitosti než stupeň vyrýsovanosti vlastního břicha. Vytyčit si trochu ušlechtilejší záměr než vyšší váhy v posilovně.

Našla jsem výraznou chybu ve vlastním myšlení -

Měla jsem za to, že pokud budu vypadat fyzicky dobře, pomůže mi to se lépe psychicky cítit.

Jsem si ale čím dál tím jistější, že to, jak člověk vypadá, je do určité míry obrazem toho, jak se cítí uvnitř.

Můžete vypadat jako model/modelka a přitom na okolí působit negativním dojmem. Stejně tak můžete mít X kilo navíc, akné na obličeji, a přesto vypadat a cítit se skvěle.

Jde jen o to, jakou pozici zaujmete vůči sobě. Můžete se odmítat a prát se se svým tělem, nebo se můžete přijímat a žít šťastně až do smrti. (Jó, kdyby to tak fungovalo!)



A co jsem tím vším vlastně chtěla říct?
V podstatě asi to, že se budu snažit žít život, který bude přínosný a naplňující nejen pro mě, ale i pro mé okolí.

S čímž souvisí i budoucí tvář blogu. Pravděpodobně se trochu změní náplň, ráda bych psala více o tématech, která mi přijdou důležitá, ráda bych přispívala více zamyšlení, fotografií a celkově směřovala koncept blogu více k VÁM a méně k SOBĚ (nebo o sobě).

Dává to ještě smysl? Achjo, další zmatený článek plný výkřiků do tmy a zatoulaných myšlenek :D

No a už dost, pro dnešek těch úvah nejspíše stačilo.

S nástupem na VŠ souvisí i vyšší požadavky, více učiva a méně času. Nechci si proto stanovovat, kolikrát týdně budu přispívat články. Chci blog psát s radostí a za nějakým účelem.

A pevně doufám, že ho někdo bude s radostí číst a účel se třeba setká s účinkem. :-)



19 komentářů:

  1. Vitaaj späť Anička! :) Mne tvoje články strašne chýbali, pretože si bola jedna z mála, ktoré mali taký zdravý pohlad na veci a neprerástlo im to všetko cez hlavu. Strašne rada som si tvoje články čítala takže ma o to viac teší že budeš opäť prispievať :) A gratulujem k rozhodnutiu. Urobila si dobre a najdôležitejšie je, že sama v tom vidíš perspektívu. Podľa mňa nieje nič lepšie než študovať to, čo človeka baví, lebo inak tie roky len pretrpíš a to je potom o ničom. Vybrala si si zaujímavý smer každopádne :) Veľa šťastia ti prajem v plánoch a štúdiu ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji mockrát za tak milé přivítání, Luci! :) Jsem moc ráda, že Tě mé články baví.
      A přesně tak - potřebovala jsem najít něco, co by pro mě mělo smysl. A tenhle studijní obor to naprosto splňuje. Nedovedu si představit studovat něco, co by mě nebavilo. To je akorát zbytečné trápení)
      Ještě jednou děkuji, Tobě také!:))

      Vymazat
  2. Jé, zrovna v pondělí jsem přemýšlela, kam si se ztratila a doufala jsem, že neskončíš! :) Byla by to škoda. :)
    Myslím si ale, že si někdy člověk potřebuje odpočinout "od všech" a všeho kolem a zamyslet se, odreagovat a prostě vypnout! :)
    A je nejlepší se vydat cestou, o které víš, že tě bude bavit, není nic horšího, než práce, co tě nenaplňuje. To pak už jen koukáš na hodiny a počítáš, kdy půjdeš domů, takhle ti to uteče jakby smetl. :)

    Přeju hodně štěstí, ať dál děláš to, co tě bude dělat šťastnou :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nee, úplně skončit bych asi nedokázala, na to se až´moc ráda dělím se světem o ty svoje žvásty :D
      Jinak máš pravdu, potřebovala jsem celkovou pauzu. Někdy se musíš zastavit, když cítíš, že se řítíš do něčeho nedobrého nebo to nemáš pod kontrolou. :)

      Právě si vůbec nedokážu představit dělat práci, která mě nebaví. Třeba celý život. To musí být šílené utrpení.

      Mockrát děkuji! :) Měj se krásně

      Vymazat
  3. Aničko, jsem ráda, že "jsi zpět", nejen v sama "sobě":* Tohle je strašně důležité, si uvědomit, sama jsem na tom byla kdysi asi podobně, jsem ale takový samorost a víceméně se všechno (na)učila stylem "hozená do vody - a plav si jak umíš"... podobně jako píšeš s fyzickým stavem, pro mě se už dávno stalo předností to, jak se cítím uvnitř, dřív jsem možná byla hezčí, ale to je tak všechno, dnes, ač s X kily nahoře, postavou, kterou bych se chlubit nemohla, ale šťasná! Vystudovala jsem vysokou školu, co jsem chtěla, našla přítele, což jsem chtěla odjakživa, se kterým teď zařizujeme životní bydlení, povídáme si o svatbě, dětech^^ Osamostatnila jsem se oprostila od rodičů, kterým jistě ulehčím:D a mám nádhernou práci v Ekocentru mezi zvířaty, kde se starám nejen o zdravá, ale převážně i handicapovaná zvířata, tak si říkám, jak je možné, že jsem mohla být dříve "spokojená", když jsem nebyla...skutečně, až když jsem přestala řešit to, jak vypadám oprit druhým, kteří mají dokoanlé křivky, dokonalá % tuku, svalů, , jsou to bikini fitness a kdesi cosi...až tehdy, když jsem tohle všechno přestala řešit a sledovat a začala skutečně žít - ŽÍT - jsem si uvědomila, jak důležité je život prožít šťastně, uvnitř, ne venku, na těle, tělo je jen schránka.... :-)
    promin moc zase za sloh jen mě tyto (tvé) články vždykcy moc potěší a mám pak nějak potřebu si "popvídat", protože mám dojem,že málokomu tyto životní priority dochází...:-):*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci, vůbec se za takové komentáře neomlouvej, tyhle dlouhé já úplně nejradši a vždycky mi udělají děsnou radost! :))
      Hrozně se mi líbí, jak se na to všechno díváš a jaký vztah máš nejen k sobě, ale i ke světu kolem:) Je vidět, že sis to srovnala a moc ráda slyším (nebo spíše čtu), že jsi spokojená:)) K některým věcem člověk asi musí zkrátka dospět, sám si určité situace zažít a až třeba zpětně je vyhodnotit a vzít si z nich poučení:D Já se musela tolikrát spálit, abych si aspoň něco uvědomila... a ještě se pravděpodobně mnohokrát popálím :D
      Ta práce v Ekocentru musí být úžasná:)) Člověk má ze sebe opravdu daleko lepší pocit, když ví, že dělá něco ,,správného".
      Ještě jednou děkuji za milá slova!**

      Vymazat
    2. Přesně tak, sama bych si přála, aby mi tohle vše došlo už dávno, ale člověk musí prostě asi nějak postupně, nic nejde hned, ale hlavně, že to jde...:-)
      To je, mám to tam moc ráda, navíc od budoucího bydlení to budu mít cca jen asi 6km, takže co by kamenem dohodili:-) Vždycky jsem si přála pracovat někde se zvířaty, občas také chodím ještě vypomáhat jako veterinární sestra do ordinace, bude to znít možná "hnusně", ale nějakým způsobem je mi bližší pomáhat zvířatům, než lidem, u kterých člověk nikdy neví, co od nich čekat...
      Strašně ti přeji, aby sis i ty pomalounku plnila všechny všecičky sny a dařilo se ti v životě, tak jak si přeješ, určitš zvládneš hravě jak dostudovat, získat titul(y), tak skvělého partnera, úžasnou práci a vůbec, život podle tvých představ (bez maker, kardia na lačno, kalorií, iifym výpočtů, % tuků......... a jiných "moderností" :DDDD) :*

      Vymazat
  4. ach, jak ti rozumím.. jsem na tom docela podobně, i když jsem o pár let dál. mám těsně před ukončením magisterského studia (sociální pedagogika) a prostě nevím, co bude dál.. kde budu pracovat? kde budu žít? s kým budu žít? zvládnu to?
    jsem ráda, že ty sis to v sobě už srovnala a doufám, že tě cesta po které si se rozhodla jít, bude vždycky bavit a naplňovat :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle asi nikdy nekončí.. bohužel, jakýkoliv přechod do "nové životní" etapy bývá náročný :/ Na budoucí práci, rodinu, bydlení a tak...na to raději zatím ani nemyslím.
      Tak držím palce, určitě to všechno dobře dopadne a Ty to zvládneš :) Věřím tomu, že když je člověk otevřený a připravený přijímat, chodí mu příležitosti do života skoro samy)
      A mockrát děkuji za milý komentář!:)

      Vymazat
  5. Ahoj, za prvé jsem ti chtěla říct, že jsem moc ráda, že ses ozvala, i když je to formou, jak ty říkáš, článku, co nedává smysl (mimochodem já ten smysl vidím). Jakákoliv nová životní etapa může být hodně děsivá, ale nakonec se ukáže, že každá má něco do sebe. Já například miluju změny a nemůžu se dočkat, až jednu etapu ukončím a začnu novou. Podle mě není vůbec sobecké občas myslet na sebe, vždyť o sebe se také musíme postarat, ale jak ty říkáš, v pomoci lidem cítím jakési poslání. Sice bych se tomu nejspíš nevěnovala jako povolání (ale člověk nikdy neví), ale takhle pomocí blogu mě to naplňuje a moc baví. Sama jsem zvědavá, pro co se rozhodnu, až budu jednoho dne stát na tvém místě, ale prozatím nad vysokou školou vyhrává vycestování. Doufám, že můj komentář jaksi dává smysl. :D Měj se krásně a hodně štěstí. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem ráda,že to někomu dává smysl! Když jsem to po sobě zpětně cetla, nedávalo to moc smysl ani mne :D
      Mas ráda změny? Tak to já se jich děsně bojím) ale je asi dobré přistupovat k tomu pozitivně a těšit se,co hezkého nová životní etapa přinese:)
      Tak uvidíš, kam Tě to zavede:) já si Tě třeba dokážu dobře představit v nějakém "pomocném" povolání, Tvoje články už určitě pomohly mnoha lidem.
      Cestování je úžasný způsob,jak poznat svět (i samu sebe,řekla bych):)
      Mockrát děkuji za komentář, i Tobě hodně štěstí do života,ať se daří!

      Vymazat
  6. Nádherný článek! Úplně jako by jsi mi mluvila z duše, až na to, že já mám tu maturitu teprve před sebou. Taky jsem ztracená, hozená do "dospělého" života a okolí na mě akorát tlačí, ať už se konečně rozhodnu a zvolím si tu cestu. Ale to prostě není tak jednoduché, a tak stojím, tápu, přemýšlím, hledám smysl a chci utéct.
    To jak ses popsala, mi dost připomíná mě samotnou. Taky jsem sebekritická, hledám neustálé chyby, ale jakmile se zaměřím na ostatní, je to o něco lepší. Problém je, že poslední dobou si tak nějak i připadám sama... Ale to je zase jiný příběh.
    Moc Ti přeji, aby se Ti dařilo a byla jsi sama se sebou spokojená :) Těším se na články, moc sem i líbí styl jakým píšeš i přemýšlíš. Vůbec se neboj, článek dává absolutní smysl (nebo mě aspoň jo, možná je to tím, že si procházím něčím podobným).. Když jsi našla, co Tě baví a co Tě naplňuje, je to to nejkrásnjší! Ať se daří :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji! Trochu mě utesuje myšlenka,že v tom nejsem sama,že i jiní trpí touhle zvláštní "existenciální krizí" nebo jak to nazvat:D
      Ono to vážně není jednoduché,člověk je dítě a najednou se to na něj všechno sesype skoro najednou. Rázem stojíš před několika důležitými rozhodnutími,které pravděpodobně budou tvořit Tvou budoucnost.
      Jinak nejsi sama,která si připadá sama.. Také mám občas pocit,že mi nikdo nerozumí,že nemám s kým mluvit a ze si musím s vlastními problémy vypořádat bez pomoci) Někdy je to ale jen pocit a možná strach si do života pustit někoho dalšího)
      Ještě jednou děkuji za tak milý komentář,i Tobě přeji hodně štěstí do života a ať se dari:) a neboj,určitě se nakonec rozhodneš správně a budeš spokojená!

      Vymazat
  7. A já už jsem si říkala, co je s tebou :).
    Každopádně si dokážu dost dobře představit, čím procházíš. Takové kroky jsou v životě nejdůležitější, a právě proto se jich tak bojíme. Ale zase si musíme říct,že i kdybychom se spálili, pořád je to lepší, než neudělat vůbec nic :). Držím palce!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Trochu jsem zmizela noo:D
      Je to náročné,ale věřím tomu,že když to člověk zvládne,hodně ho to posune:) A mas naprostou pravdu-lepší alespoň něco zkoušet,než sedět doma a fnukat:) dekuju!

      Vymazat
  8. Povahově mi hodně ptipominas me:) taky jsem mela s mam pocit, ze jsem ztracena.. Jenze ty uz sis v to v te svoji hlavičce srovnala a moc hezky! Ja se v tom jeste porad placam. Musim ale rict, ze tenhle tvuj clanek me docela postrcil, abych si par veci uvědomila!:) tesim se na dalsi tvoje články, moc mi chyběly:) měj se krasne ️a hodne stesti pri studiu;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani nevíš,jak jsem ráda,že se s tímhle někdo dokáže ztotožnit. Ne,že bych někomu přála takové nepříjemné stavy,ale bála jsem se,že jsem jediná s takovými prazvláštními myšlenkami v hlavě)
      Uvidíš,že si na to "svoje" nakonec také přijdeš, dřív či později člověk ten smysl v něčem najít musí:) Mockrát děkuji a Tobě také přeji hodně štěstí a pozitivní zážitky,Ať už se rozhodneš jakkoliv:)

      Vymazat
  9. Zlaticko, jako kdybys mi mluvila z duše.svoje sobeckost já sobě nesnášim .a konečně jsi zpět!chyběla nam!tvoje články se stále čtou jedním dechem!preju ti ať se ti na vysoké líbí a psychologii miluju:))všechno zvládnes levou zadní..nepřemýšlela jsi ze bys treba trénovala děti v něčem (sport):)zvládnes vše co chceš!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty jsi hrozně hodná, Danielko, mockrát děkuju za tak krásný komentář a povzbuzení! Přemýšlela jsem o tom, že bych se někam zkusila dostat jako lektorka kroužku pro děti :) Ať už by to byl tanec nebo fotografie. Uvidím, kam mě to zavede.

      Vymazat